Biofarmy
jako přirozená cesta k přírodě >
Dnes
běžíme za vás, zítra vy za nás!
Za
kácené stromy lze žádat výsadbu nových
Je
Paroubek hlupák, nebo to jen dělá?
Rathův
mobil je veřejný. Na web ho dali Liberálové.cz
Za
mstu soudkyni chtějí Ratha poslat před soud
eskalátor
13.5.2009 A2
Kolem výběrového
řízení na ředitelku nebo ředitele Státní
opery v Praze (stávající ředitel v prosinci
končí), příspěvkové organizace
ministerstva kultury (MK), bylo hodně vysokého napětí,
šuškandy a spekulací,
jestli se nechystá spojení Opery s Národním
divadlem. „Ohleduplný“ ministr
Jehlička nakonec po neslavném pádu vlády
výběrové řízení pro jistotu zrušil
–
přece prý nebude příštího ministra
zavazovat nějakými personálními
rozhodnutími! Dalo by se ale napsat, že raději
řešení problému odložil nebo ho
spíš novému ministrovi hodil do klína jako
horký brambor. V prosinci ovšem
nekončí jen operní ředitel, ale také
samostatná půlstoletá Laterna magika,
kterou MK jako svou prodělečnou příspěvkovou organizaci
zruší. Turisté už ji
neuživí, tak se přesune pod křídla sousedního
Národního divadla, a to včetně
budovy Nové scény. Co si počít se scénou s
mizernou akustikou a rozpačitou dramaturgií?
Ať si to vyřeší management Národního. Smysl
pro vytříbeně elegantně odložená řešení
nelze ministerstvu rozhodně upřít
J. Bohutínská
.
Až budete poslouchat nebo číst
předvolební řečnění českých
politiků na téma odkazu dvacátého
výročí událostí 17. listopadu, zkuste
mít na
paměti tuto skutečnost: Je to už více než sedmnáct let,
co Federální
shromáždění někdejšího Československa
uložilo, aby předsednictvo FS
„zpřístupnilo veřejnosti materiály, se
kterými pracovala komise 17. listopadu“.
Tato komise zkoumala pozadí celého převratu. Do
dnešního dne však materiály
zveřejněny nebyly, a tak si o ně požádal aktivista Stanislav Penc.
A dostal od Evy Růžkov&eaceacute;, vedoucí archivu
Poslanecké sněmovny, kde dnes
dokumenty leží, následující odpověď.
„…požadované dokumenty Vyšetřovací
komise
FS pro vyšetření událostí ze dne 17. 11.
1989 v Praze bohužel není možné
předložit ke studiu, neboť se jedná o dokumenty, které
dosud nebyly archivně
zpracovány… V současné době probíhá
jejich archivní zpracování, přičemž
předpokládáme,
že práce budou ukončeny přibližně do konce r. 2009.“
Ovšem ani poté badatel o
událostech nedávné minulosti nebude mít
své jisté, protože podle Růžkové budou
zpřístupněny jen materiály splňující
neurčité zákonné podmínky. Můžeme už tedy
začít oslavovat?
F. Pospíšil
Víte, co se plánuje nového v
budově Národní knihovny v
Klementinu? Když nebude chobotnice, musíme Klementinum
nafouknout. Návrhy
Národní knihovny (jež jí zpracoval Metroprojekt),
které 14. 4. 2009 „vzala na
vědomí“ Komise územního rozvoje a
životního prostředí Rady městské části
Prahy
1, zní velkoryse. Navrhuje se „moderní vestavba do
hlavního a hospodářského
dvora ve variantách: subtilní skleněná hmota,
masivnější betonová hmota a
oblouková skleněná přístavba s proražením
nového hlavního portálu z ulice
Platnéřská“. Radě se třetí návrh moc
nelíbí, ale nezamítla ho. Místo toho
upozornila, že „je vhodné prověřit záměr
výstavby podzemních garáží pod
objektem pro asi šedesát aut s myšlenkou vybudovat
garáže pod Mariánským
náměstím pro více uživatelů“. To může
být řešení – pořádná
betonová chobotnice
s podzemím pod půlkou centra pro auta. Že jsme na to
nepřišli dřív!
L. Bělunková
Poněkud opožděně, ale přece jenom vyslovila i
horní komora
našeho parlamentu souhlas s ratifi kací tzv.
Lisabonské smlouvy. Odpor
prezidenta Klause proti tomuto dokumentu, který je
výsledkem dlouhých a
obtížných vyjednávání v rámci
evropské sedmadvacítky, sice již není pro nikoho
překvapením, ale jeho hysterická reakce na
hlasování senátorů je přece jen dalece
vzdálena jak důstojnosti jeho úřadu, tak jeho osoby.
Mít za prezidenta
evropského a současně klimatologického disidenta mohlo
být po jistou dobu
předmětem pobavení a dávalo naší zemi
jistou zajímavost. V okamžiku, kdy se mu
podařilo dát českému státu trvalý a pro
okolní svět zcela nepochopitelný punc
sveřepé zabedněnosti, jde ovšem veškerá
zábava stranou. Předseda Ústavního
soudu nedávno v radiožurnálu prohlásil, že
naše ústava nepočítá s možností, že
prezident republiky nebo vláda z jeho pověření napřed
sjedná mezinárodní
smlouvu a pak – když s ní parlament vysloví souhlas
více než třípětinovou
většinou – ji nepodepíše. Nikdo z autorů
české ústavy totiž nepočítal s
prezidentem, který ústavu cílevědomě ignoruje.
P. Matějka
Poprvé od osvobození v roce 1945 se
1. máj ve Francii
odehrál ve znamení odborářské jednoty. Za
režie osmi odborů pochodovalo
pařížskými ulicemi na 160 000 demonstrantů. Zvuky bubnů a
skandování se nesly
celým městem. Hesla se zaměřila na tradiční
stížnosti na podmínky práce, ovšem
teď navíc zhoršené finanční krizí.
Připomínáno bylo i katastrofální
aktuální
číslo – 2,48 milionu Francouzů bez práce.
Někteří z demonstrantů pronikli do
McDonald’s na St. Germain, ze kterého vyprovodili
zákazníky. Na odchodu
přelepili vstup do neposlušného podniku, který
oslavy nedodržuje, izolepami. Ve
městě proběhly i oslavy dalších uskupení –
například na Place des Pyramides se
na veselici Národní fronty (FN) slova ujal
stařičký Jean-Marie Le Pen. První
máj ale ve Francii není jen dnem demonstrací a
proslovů. Je také svátkem
konvalinek. Prodávají se v malých svazcích
na každém rohu. Na Montmartru je
letos nabízel československý folklorní spolek
Naděje za doprovodu zpěvu a
lidových tanců. Spatřit krajany v krojích
tancující na pařížských ulicích za
dunivého zvuku demonstrace byl opravdu kuriózní
prvomájový zážitek.
N. Císařovská
 |
Demokracie
nefunguje
13.5.2009 A2
filip
pospíšil
Studentská iniciativa naráží na meze
Že se u příležitosti dvaceti let od pádu minulého režimu
pokusí o inventuru stavu demokracie, oznámili studenti převážně z pražské
filozofi cké fakulty už loni. Dosavadní průběh a výsledky prověrky přitom
zaskočily nejen je.
„Tenhle koncert a shromáždění
se málem neuskutečnily,
protože nám magistrát včera zakázal stavět
pódium, nakonec se ale podařilo
dosáhnout toho, že je shromáždění
nahlášené a povolené,“ oznámil
28. dubna ve
čtyři hodiny odpoledne na Václavském
náměstí několika desítkám
přítomných
Vojtěch Prokeš. Moderátor, který na malém
improvizovaném pódiu kousek od koně
zastupoval iniciativu Inventura demokracie, tak bezděky potvrdil, že
ani on sám
neví, že v demokracii shromáždění
povolována být nemusejí.
Politiku bez pódia
Koncert pod názvem Nejsme budoucnost tohoto národa, pořádaný
iniciativami Pro Wave a Inventura demokracie, tedy mohl vypuknout. Nejprve ale
bylo nutné, aby Robin Čumpelík z občanského sdružení Pro Wave poslal asi měsíc
dopředu na magistrát oznámení, že shromáždění chce na frekventovaném místě
konat. Pak se z pečlivosti obrátil i na magistrátní odbor majetku a požádal jej
o vyjádření, zda může na místě postavit i pódium pro vystupující skupiny. Přes
urgence nedostával po tři týdny odpověď, a pouhý den před konáním koncertu
referent Luděk Burian z MHMP oznámil, že se magistrát rozhodl pro politické
akce pódia a ozvučení nepovolovat. S celou akcí, která měla upozornit na
žalostné obsazení mediálních rad a jejich ovlivňování politiky, to v tu chvíli
bylo nahnuté. „Čumperlík mi zavolal, jaká je situace, a jestli s tím nemohu nějak
pomoci,“ potvrzuje celoživotní aktivista a chovatel koz Stanislav Penc.
„Obrátil jsem se tedy nejdříve na Miroslava
Sklenáře [zástupce ředitele
magistrátu pro oblast vnějších vztahů –
pozn. red.] a pak přímo na Pavla Béma.
Napsal jsem primátorovi esemesku, kde jsem mu vysvětloval, že by
byla velká
chyba, kdyby vznikl dojem, že magistrát z politických
důvodů blokuje
shromáždění za nezávislé rady. Pak tedy
povolení přišlo.“ Pestré složení
účinkujících (vystoupili např. All Star
Reúdží Band , 100 °C,
Tata Bojs, e
Prostitutes) nakonec na koncert přilákalo několik set
lidí. Organizátoři před
nimi kritizovali obsazování mediálních rad
na základě stranických zájmů,
požadovali odstoupení nekompetentních radních nebo
těch, kteří jsou ve střetu
zájmů, a kritizovali přehlížení skand&aacutaacute;lů
uvnitř veřejnoprávních médií a
„bolševické myšlení v
radách“. Z reproduktorů také pouštěli
přítomným, kteří na
místě mohli podepsat petici za výše uvedené
požadavky, nejabsurdnější části
veřejných vyjádření současných členů rad.
Rozhodování bez veřejnosti
Jedním ze způsobů, který má
zabránit současnému tristnímu
stavu v mediálních radách, má být
podle studentů přijetí novely zákonů o České
televizi a Českém rozhlase, která má změnit
mechanismus obsazování mediálních
rad. Okruh voličů by ze současných poslanců měl být mimo
jiné rozšířen i na
senátory. To ostatně navrhuje i novela, kterou připravil
senátor Jiří
Oberfalzer a která prošla úspěšně
horní komorou již v polovině loňského roku.
Jenže proti návrhu se tehdy (s víceméně
formálním odůvodněním) postavila vláda
a od té doby zákon leží v Poslanecké
sněmovně. „Napsali jsme poslancům dopis,
ve kterém jsme je o přijetí zákona žádali,
jenže nám odpověděli jen dva, a to
ještě zamítavě,“ popisuje zástupce Inventury
demokracie Jiří Boudal zkušenosti
iniciativy z komunikace s politiky. Zástupci iniciativy
také obcházeli politiky
s dalšími požadavky – na omezení
poslanecké imunity, regulaci lobbingu či zákaz
„legislativních přílepků“, ovšem
rovněž s chabým výsledkem.
Videozáznamy
ze svých návštěv Senátu a Poslanecké
sněmovny chtějí studenti zveřejňovat na
internetu. „Lidé od nás natáčeli na
jednání mediálního výboru a
právě tyto
záběry bychom chtěli v dohledné době zveřejnit,“
dokládá Jiří Boudal
skutečnost, že se ve svých aktivitách iniciativa
neomezuje jen na demonstrace.
Přiznává však, že například
zasedání Rady České televize se studenti
ještě
nezúčastnili. Další z aktivistů, který
má v iniciativě záležitosti České
televize na starosti, Viktor Portel, je pak překvapen otázkou,
zda se zástupci
iniciativy následující den, tedy 6. května,
chystají na zasedání sněmovního
volebního výboru, který má vybrat
šest nových členů Rady České televize.
„Nevím
o tom, nikde na webu nemají vyvěšenou
pozvánku,“ podivuje se Portel. „Asi si
úplně nepřejí, aby tam byli novináři nebo někdo,
kdo se o to zajímá,“ dodává.
Škola politikaření
Taková snaha se dá dobře pochopit. Málokdo z politiků totiž
stojí o to, aby se opakovaly protestní akce z doby Televizní krize na přelomu
let 2000 a2001.
V současnosti je přitom v sázce v podstatě totéž –
nezávislost a
budoucnost veřejnoprávní televize. Do médií
ale pouze prosakují informace o
zákulisních tazích, spojených s volbou
šesti nových členů Rady a potažmo nového
ředitele ČT, kterým končí mandát. Jedni (mezi nimi
většina dosavadních radních)
stojí o to, aby jej zvolili ještě
dosluhující členové, kteří
upřednostňují
současného ředitele Jiřího Janečka. Ten byl dosud
považován za favorita,
protože jej jako poslušného ředitele podporovaly
velké politické strany. Jenže
například podle časopisu Týden teď některým lidem
v ODS vadí, že opozice
využila ke svržení vlády reportáž redaktora ČT
Dalibora Bartíka o tlaku
premiérova poradce Marka Dalíka na zametení kauzy
Wolf pod koberec. Rada tak
možná bude rozhodovat o přihlášených
devatenácti kandidátech na ředitele ve
dvou kolech – a ve starém a novém složení.
Tím by možná vyrostly šance dalších
kandidátů, mimo jiné i bývalého ředitele ČT
Petra Klimeše, jehož projekt
připravil další exředitel ČT Ivo Mathé a producent
Čestmír Kopecký. Ti jsou
označováni za Havlovy favority. A Havel, jak známo,
nedávno silně podpořil
Topolánkovo vedení ODS, což by mohlo Klimešovi
pomoci. Ovšem ředitele nakonec
budou vybírat samotní radní a o jejich
výběru se zase ODS shodne nejsnadněji s
ČSSD. A ČSSD může jako protihodnotu chtít výběr
Janečka…
U
takovýchto dohod žádné studenty ani veřejnost ti
zainteresovaní samozřejmě
nepotřebují. Nejlepší je, když se
vším tím veřejnoprávním
zatěžují co nejméně.
Možná i proto předseda televizní rady Jiří Baumruk
označil zveřejnění plánů
kandidátů na šéfa České televize,
které vyvěsil na web syn současného člena
Rady ČT Radka Mezulánika, za nevkusné a naprosto
nestandardní. A k němu se na
demonstraci studentů na Václavském náměstí
přidal i Ivo Mathé, který označil zveřejnění
za účelové. Studenti tak dostávají lekci,
že udělají nejlépe, když se nebudou v
ničem moc vrtat. Pokud by snad chtěli hrát a demonstrovat
– mohou. Ale jen tak
potichu.
|
Jak
to vidí
11.5.2009 E15
Stanislav Penc
Problémem pro biofarmy může být
působení finančních
spekulantů, kteří vnímají větší
státní podporu pro ekologické zemědělce,
spíš
jako výzvu k obohacení, než výpomoc k
obtížnějšímu hospodaření a hledají
různé
právní mezery. Nedávno ministerstvo
zemědělství na tento trend zareagovalo u
pěstitelů ovoce zvýšením počtu stromů na hektar.
Tím však dostalo do obtíží
spíše stávající biozemědělce než
spekulanty. Další dosti významný
problém je
dovoz biopotravin ze zahraničí. Jsou potraviny, které u
nás nelze běžně
vypěstovat, tam samozřejmě nic než dovoz nemůže být.
Avšak u biopotravin, již
se u nás přirozeně pěstují, je to nepochopitelné.
Může být nazývaná bio taková
potravina, která na základě své přepravy od
výrobce ke spotřebiteli zatíží
životní prostředí nepoměrně více, nežli
domácí? A kdo zaručí stejné podmínky
v
označování bio, například u výrobků z
Číny?
|
Biofarmy
jako přirozená cesta k přírodě >
11.5.2009 E15
Stanislav Penc
Co je vlastně biofarma? Zjednodušeně řečeno
jde o „výrobu“
potravin tak, aby byly pro nás spotřebitele zdravé. U
ovoce a zeleniny bez
použití chemikálií a u chovu zvířat na maso
a mléko ve volných výbězích s
přírodní stravou.
Biofarma musí splňovat o
poznání přísnější podmínky
než
běžní zemědělci nebo chovatelé. Tyto podmínky
stanovuje zákon o ekologickém
zemědělství. Z něho vyplývá dvouletá
čekatelská lhůta a splnění jasných
kritérií, které jsou několikrát do roka
kontrolovány k tomu zřízenou institucí.
U polí a sadů musí být zajištěno, že
okolní hospodaření s použitím zemědělské
chemie ve formě práškování a
chemického hnojení nemůže nijak ovlivnit
pěstované. Biofarma, která splní všechny
podmínky, je zpravidla po dvou letech
zaevidována a po předložení konkrétního
produktu může používat označení Bio.
Biofarmy v Čechách >
S nadsázkou se dá říci, že
před výmyslem zemědělských
chemikálií a velkovýkrmen drůbeže a
hospodářských zvířat byl každý
zemědělský
počin bioekologickým. Za první republiky platila
zákonem upravená povinnost
hospodaření tak, že obhospodařované pozemky budou
rozděleny na tři části, a to
pro pěstování, pastvu a louku. Takto bylo
zajištěno přirozené hnojivo a příroda
nebyla ani zmála plundrována jako dnes. Po období
komunistického odebrání
pozemků soukromníkům, vyorání mezí a
scelení pozemků se dostavila doba dnešní,
ve které je možné, aby obchodní zemědělská
společnost hospodařila na několika
stovkách až tisících hektarů bez toho, aniž by
měla jediné zvíře, tedy i hnůj,
pastvu a louku. Tento negativní
systém je
bohužel dosti běžný. Případné škody na půdním fondu, spodních vodách a
biodiverzitě krajiny nikdo neřeší. Návratem k přírodě a přirozenému hospodaření
jsou právě biofarmy. V roce 1990 se jako ekologické hospodářství zaregistrovaly
tři farmy. Pokračování na str. VIII > Dokončení na str. VI > V minulém
roce jich v naší republice bylo již 1946. V současné době se tímto &scascaron;etrným
způsobem k přírodě hospodaří na 342 tisících hektarech půdy, to je osm procent
veškeré zemědělské půdy v České republice. Naprostá většina, tedy 282 tisíc
hektarů, jsou trvale travní porosty. Ke konci roku 2008 bylo v republice
vyprodukováno 422 biopotravin.
Trnitá cesta >
Snahy vyrábět zdravé potraviny a
hospodařit pro přírodu
šetrným způsobem prošly od roku 1990 docela
náročnou cestou. Jedním z
významných propagátorů tohoto odvětví je
Nadační fond rytíře Františka
Horského. Fond je pojmenován po jednom z
nejpřednějších reformátorů a vynálezců
v oblasti zemědělství. Za své zásluhy byl
císařem Františkem Josefem I. ke svým
šedesátinám jmenován do
rytířského stavu. Nadace navázala na jeho odkaz.
Sdružuje významné autority a odborníky z oboru
ekologického hospodaření. Díky
jejich dlouholetému tlaku (deset let) vznikl zákon,
který jasně vymezuje, co je
biofarma a k přírodě šetrné hospodaření.
Jednou z posledních aktivit nadačního
fondu je vydání multimediálního CD
encyklopedického charakteru Český svět BIO,
které shrnuje dvacetileté aktivity českého
ekozemědělského hnutí, doplněné o
četné informační zdroje ze zahraničí. Fond
také pravidelně již sedmnáctým rokem
oceňuje nejlepšího biofarmáře za uplynulý
rok. Vítěz mimo památečního diplomu,
dostane putovní pohár zvaný „Bartákův
Hrnec“, který je naplněný tisícovkou
zlaťáků (čerstvě ražených desetikorun).
Velká část českých biofarem
se podílí na agroturistice a
výchovných programech pro děti a mládež. Jde o
fenomén, jenž začíná být v
posledních letech vyhledáván. V podstatě
agroturistika je možnost strávení
dovolené na biofarmě, například namísto kempu nebo
hotelu. Některé biofarmy
poskytují pro školní děti možnost
návštěvy s povídáním o
zvířátk&aaacute;ch, jejich
potřebách a užitku, většinou jako součást
ekologického střediska. Další
zajímavé naplnění volného času již několik
let umožňuje mezinárodní sdružení
dobrovolníků na Biofarmách WWOOF. Skrze tuto aktivitu se
může kdokoli dozvědět
o takovýchto biofarmách a podle svého zájmu
navštívit na nějakou dobu jím vybranou
biofarmu a tam za stravu a ubytování pomáhat při
pěstování nebo chovu.
Biofarmy v zahraničí >
Především v západní
Evropě je začátek obliby biopotravin a
biofarem datován na přelom šedesátých a
sedmdesátých let. Za posledních dvacet
let se plocha ekologicky obdělávané zemědělské
půdy rozšířila ze 100 tisíc
hektarů na 5,4 milionu hektarů. To je zhruba 3,4 procenta z
celkové zemědělsky
obhospodařované půdy v Evropě. Ovšem mezi státy
jsou velké rozdíly. Například v
Rakousku, Dánsku, Finsku, Itálii a Švédsku
je ekologické zemědělství relativně
nejsilnější – hospodaří se na šesti
až osmi procentech veškeré zemědělské půdy
těchto zemí. Na druhé straně v Řecku či Portugalsku se
ekologické zemědělství
skoro neprovozuje. Problém, který bude muset Evropa v
brzké době řešit, je
označování bioproduktu, tedy k přírodě
šetrnému přístupu při výrobě
takovéto
potraviny u výrobků, které se neprodávají v
blízkém okolí biofarmy, ale
převážejí se mnohdy okolo půlky světa.
Budoucnost >
Na základě zvýšení počtu biofarem v naší zemi je zřejmé, že
se výroba zdravých potravin a kvalitní chov zvěře společně s šetrným
hospodařením vůči přírodě prudce rozvíjí. Za poslední rok je zaznamenán nárůst
zaregistrovaných biofarem o 70 procent, tedy z 253 nových farem v roce 2007 na
422 v roce 2008. Tento trend dokládá fakt, že si stále více lidí uvědomuje
potřebu ž&iacutiacute;t v nepoškozené přírodě a jíst zdravé jídlo.
***
Aktuální statistické údaje k biopotravinám a biofarmám
31.
12. 31. 12. nárůst za nárůst
2007 2008 leden-říjen
(%)
2008
počet výrobců biopotravin 253 422 169
70
počet ekofarem
1318 1 946 628
50
výměra zemědělské půdy 312 890 341 632
28 742 10
v ekologickém zemědělství (ha)
podíl ekologického zemědělství na 7,35 8,04
0,69 10
celkové výměře zemědělské půdy (%)
výměra orné půdy (ha) 29 505 35 178
5 673 20
výměra trvalých travních porostů (ha) 257 899 281 596
23 697 10
výměra trvalých kultur (sady) (ha) 1 625
2 764 1 139 70
výměra trvalých kultur (vinice) (ha) 245
341 96 40
ostatní plochy (ha) 23 616 21 753
– 1863 -8
Pramen Ministerstvo zemědělství ČR
Vývoj výměry zemědělské půdy v ekologickém zemědělství ČR
rok počet
podniků výměra zemědělské procentický
podíl
celkem &nbnbsp; půdy v EZ v ha ze zem. půdního fondu
1990 3 480 –
1998 348 71 621 1,67
2003 810 254 995 5,97
2007
1318 312 890 7,35
2008 1
946 341 632 8,04
Pramen
Ministerstvo zemědělství ČR
|
Dnes
běžíme za vás, zítra vy za nás!
2.5.2009 Lidové
noviny
PETR KOURA, PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ
Před dvaceti lety, 1. května 1989, vznikla opoziční
iniciativa Společnost za veselejší současnost
Herečka Bára Štěpánová, Luboš Rychvalský a Petr Payne stáli
u zrodu Společnosti pro veselejší současnost. Tato opoziční platforma, která si
programově zvolila jako způsob boje proti systému humor a recesi, vznikla v
samém závěru komunistické nadvlády v Československu.
Navzdory krátké působnosti na sebe upozornila řadou
happeningů, které zesměšňovaly tehdejší režim a upozorňovaly na jeho
vyprázdněnost.
Politický humor má v českých zemích silnou tradici. Byl
součástí života jak za nacistické okupace, tak v období komunistického režimu.
Tehdy kolovala řada politických anekdot, které zesměšňovaly a ironizovaly
představitele těchto totalit, nezřídka byly obměňovány či aktualizovány podle
momentální politické situace. Ani forma happeningu s politickým podtextem
nebyla v roce 1989 v Československu neznámá. Tyto prvky je možné nalézt již ve
třicátých a čtyřicátých letech v akcích neformální skupinky pražských
gymnazistů, kteří se nazývali „recesisté“ a obohatili v českém jazyce význam
tohoto dnes tak skloňovaného slova z ekonomického žargonu o další rozměr – legraci.
Recesisté v
únoru 1944 kupříkladu zaslali dopis obávanému ministru školství a lidové osvěty
Emanuelu Moravcovi. Navrhovali v něm ekonomické úspory tím, že lidé měli z
úředních budov odcházet nikoliv po schodech, ale výskokem z okna do
připravených hasičských plachet. Tím se dle složitého matematického výpočtu
mělo v protektor&aacaacute;tu Čechy a Morava vyrobit „3/4 tanku a tři kolečka pro
wehrmacht denně“.
Podobu
happeningu měly též některé protestní akce proti okupaci vojsk států Varšavské
smlouvy v srpnu 1968. Protiokupační hesla, písně, básničky či další produkty
lidové tvořivosti jsou plné šibeničního humoru.
Na
tuto
tradici navázala na jaře 1989 trojice mladých
opozičních aktivistů Bára
Štěpánová, Luboš Rychvalský a Petr
Payne, která měla za sebou již první
konflikty s vládnoucí mocí. Právě při
protirežimních demonstracích v uplynulých
měsících se tito aktivisté seznámili.
Herečka Bára Štěpánová, neteř jednoho z
nejvýznamnějších představitelů
protikomunistické opozice, sociologa Rudolfa
Battěka, připojila již v roce 1986 svůj podpis pod Chartu 77.
V jarních
měsících roku 1989 existovala v Československu již řada opozičních iniciativ –
vedle Charty 77 aVýboru
na obranu nespravedlivě stíhaných aktivně působilo
Hnutí za občanskou
svobodu, Nezávislé mírové sdružení,
Mírový klub Johna Lennona, Demokratická
iniciativa či České děti, které se hlásily ke
konstituční monarchii. Dne 1.
května 1989, kdy miliony občanů Československa jako každý rok
vyjadřovaly
podporu vládnoucímu režimu „dobrovolně
povinně“ na prvomájových průvodech, mezi
opoziční iniciativy přibyla další – Společnost za
veselejší současnost (SVS).
„Ten
den
jsme seděli s Lubošem Rychvalským a Petrem Paynem ve
Slavii a přemýšleli, jak
se zapojit. Pamatuji si, že tam byl Saša Vondra a něco tam
pořád strašně vážně
řešil a nás napadlo zkusit to jinak. Tak, aby se k tomu
lidi připojili, nebáli
se. V té kavárně jsme to začali rozvíjet a
vymysleli jsme Běh třídou
politických vězňů za propuštění politických
vězňů. Prostě že si stoupneme na
roh k ,Pečkárně‘ pod desku s Fučíkovým
citátem ,Lidé, bděte!‘ a poběžíme dolů k
poště v Jindřišské ulici. A okamžitě jsme to
zrealizovali,“ vzpomíná na vznik
Společnosti za veselejší současnost Bára
Štěpánová.
Poté co trojice aktivistů doběhla do
Jindřišské ulice,
odebrala se do telefonní budky a oznámila redaktorce
Svobodné Evropy Lídě
Rakušanové zprávu o vzniku nové iniciativy.
Ta byla vzápětí odvysílána s tím,
že se k ní lidé mohou připojit tak, že se
zúčastní Běhu třídou Politických
vězňů každý den v 17 hodin. Běhy se měly konat pod sloganem
„Dnes běžíme my za
vás, zítra poběžíte vy za nás!“ a
jejich organizátoři v nich hodlali pokračovat
až do propuštění všech politických vězňů v
Československu. To se nakonec
opravdu stalo – běhy probíhaly od května 1989 až do
vypuknutí „sametové
revoluce“ a časem získaly značnou popularitu.
Účastnili se jich nejen dospěl&iaiacute;,
ale i děti či matky s kočárky a byly zpravidla
zakončovány vhazováním pohlednic
s pozdravy pro politické vězně do schránky před
hlavní poštou.
Přitom sám
začátek této happeningové akce byl značně nejistý – trojice zakladatelů SVS si
na svůj druhý, tentokrát již mediálně ohlášený sprint raději přinesla i zubní
kartáčky, neboť očekávali, že je v cíli jejich běhu budou očekávat příslušníci
StB. Místo nich však na startu postávalo několik organizátorům neznámých lidí,
kteří se zpočátku nesměle rozhlíželi, ale úderem páté hodiny se rozběhli.
Občanská společnost se po letech útlaku probouzela z letargie.
Na brigádu do Maďarska Nová iniciativa získala záhy řadu
sympatizantů. Kromě Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky o ní informovaly i
samizdatové tiskoviny jako Lidové noviny či Informace o Chartě 77. Společnost
měla své logo, propagační samolepky, či dokonce odznáčky, o jejích akcích se
lidé mohli kromě „šeptandy“ dozvědět i z letáčků, které členové SVS sami
vyráběli a distribuovali.
Další významnou akcí,
uspořádanou necelé tři týdny po vzniku
SVS, byl otevřený dopis maďarské vládě,
který představitelé SVS oficiálně
předali 19. května 1989 pracovníkům maďarského
velvyslanectví v Praze. Nabízeli
v něm pomoc při tehdy zahájené demontáži
železné opony na maďarsko-rakouských
hranicích. Členové SVS hodlali pomáhat
maďarským soudruhům při odstraňování
drátěných zátarasů pod heslem „Dnes pomůžeme
stříhat my vám, zítra pomůžete
stříhat vy nám!“. Součástí dopisu byl
i konkrétní dotaz, jaké pracovní
nářadí
si členové SVS mají na brigádu vzít.
Oficiálně jim bylo odpovězeno, že jejich
pomoc musí maďarská vláda bohužel
odmítnout, neboť do prací, které
provádí
armáda, nelze zapojit civilisty.
Nutno
podotknout, že obdobné hnutí v té době působilo
již delší dobu i v sousedním
Polsku. Nazývalo se „Pomaranczowa Alternatywa“
(Pomerančová alternativa) a k
jejím akcím patřil kupříkladu happening
„Bratrská pomoc věčně živá“,
uspořádaný
v srpnu 1988 k výročí srpnové invaze.
Polští aktivisté se tehdy sešli v
Krkonoších a po dvaceti letech se pokusili zopakovat
invazi do Československa –
tentokrát ovšem s vodními pistolkami.
Představitelé SVS se dokonce sešli se
zakladatelem Pomerančové alternativy, kunsthistorikem Waldemarem
Fydrychem
zvaným Major, ale popírají, že by své akce
odvozovali od aktivit polských
kolegů.
Veselá bezpečnost V srpnu 1989 připravila
SVS na pražských
Příkopech, před tehdejším Dětským domem,
zásah „Veselé bezpečnosti“ proti
korzujícím občanům. Účastníci akce se měli
vyzbrojit přilbami z vydlabaných
melounů s dvojsmyslným nápisem „VB“,
obušky ze salámů a okurek, umělohmotnými
policejními psy na provázku a stříkacími
slony nahrazujícími vodní děla.
„Velitel pohotovostní jednotky SVS tlampačem
vyhlásil, že toto shromáždění není
povoleno, a dal pokyn k zákroku. Tajní agenti SVS,
vyznačující se kulichy,
přítomné legitimovali. Po neuposlechnutí
příkazu k rozchodu začali příslušníci
Veselé bezpečnosti zatýkat nejaktivnější
výtržníky. Zbylý dav pískal, tleskal a
skandoval hesla požadující propuštění
zatčených. Celého happeningu se aktivně
účastnilo asi sto osob. Přihlížejících bylo
na dvě stovky, mezi nimi překvapení
turisté,“ popisuje zásah „Veselé
bezpečnosti“ v prohlášení sepsaném
pro samizdatový
tisk jeden z organizátorů akce Stanislav Penc.
Příslušníci
ozbrojených složek vládnoucího režimu byli akcí dokonale zaskočeni. Na své
„veselé konkurenty“, vykřikující věty typu „Rozejděte se, toto shromáždění
nebylo povoleno!“ či „Republiku si rozvracet nedáme!“, nechápavě zírali se slov
y : „To přece máme říkat my.“ Pro Stanislava Pence měl happening dohru v
Bartolomějské – byl příslušníky zadržen a obviněn z „imitace policejního
zákroku“.
O
několik
dní později si aktivisté SVS připomněli
výročí srpnové invaze. Tehdy bylo v
Praze cítit napětí, očekávaly se velké
demonstrace a střety s policií. SVS se
rozhodla, že dusnou atmosféru poněkud odlehčí. Vytiskla
letáčky, které
informovaly, že podle zpráv astrologů dopluje 20. srpna večer do
Prahy modrá velryba.
„Vyrobili jsme ji krásnou, obrovskou. Půjčili jsme si auto
s vlekem a přivezli
ji k Vltavě. Vodáci nám pomohli odtáhnout ji
doprostřed řeky a ona plula od
Střeleckého ostrova ke Karlovu mostu, kde na ni čekali lidi. A
taky esenbáci. A
do toho napětí vpředvečer výročí invaze se
ozývala jejich hlášení do vysílaček:
,Pozor, velryba na Vltavě!‘ Nakonec nasedli do člunu,
odtáhli ji na Klárov na
břeh a rozdupali,“ vypráví Bára
Štěpánová. Luboš Rychvalský byl pak
předvolán k
výslechu.
Vltava
se
stala dějištěm další akce SVS. Její
členové si rozebrali všechny lodičky z
veřejné půjčovny, jezdili mezi Střeleckým ostrovem a
Karlovým mostem a v rukou
drželi velká písmena, z nichž vytvořili heslo:
„Pořád jste u vesla vy, dnes
jsme u vesla my.“ Každý na svém písečku
Aktivisté společnosti uspořádali rovněž
akci, která ironizovala třenice uvnitř opozičního
hnutí. Na jedno z libeňských
pískovišť pozvali zástupce jednotlivých
iniciativ, rozdali jim lopatičky a
kyblíčky a řekli jim, ať tentokrát nesoupeří v
politických debatách, ale v
plácání báboviček. Happening měl mít
překvapivé zakončení – členové SVS měli
objednanou korbu písku, která měla výtvory
vytvořené disidenty zasypat s tím,
že nejlepší opoziční iniciativou je právě
SVS. Akce se vedle Jiřího Gruntoráda,
Hany Marvanové či Petra Placáka zúčastnil i
Václav Havel. „Vzpomínám si, jak
jsme k němu přijeli domů, on měl u sebe zrovna nějaké
zahraniční novináře,
tehdy u něj pořád někdo byl, a my jsme se ptal i : ,Olgo,
prosím vás, mohl by j
í t Václav s námi na písek?‘ Olga se
přísně podívala na hodinky a řekla:
,Dobře, ale za hodinu ať je zpátky.‘ On se na
rozdíl od všech ostatních neptal,
proč tam jsme, plácal si bábovičku a byl
spokojený, že chvíli nemusí na nic
myslet a nic říkat,“ vzpomíná Bára
Štěpánová.
SVS zorganizovala
několik akcí i během revolučních dnů v listopadu 1989. Bára Štěpánová například
vtrhla s několika dětmi na jednání Občanského fóra. Na sobě měli pionýrské
kroje a v rukou rudé karafiáty. „Soudruzi, my bychom rádi pozdravili vaše
shromáždění,“ pronesla k ohromeným členům Občanského fóra.
&nbnbsp; Na pódiu
tehdy řečnil Václav Klaus a ona jej tehdy oslovila „Soudruhu Havle…“, aniž by
tušila, jakou dimenzi později tento vtip nabude. Klaus a ostatní přítomní,
unavení mnohahodinovým jednáním, zpočátku nechápali, že jde o recesi. „Já
nejsem Havel,“ bránil se údajně zcela vážně Václav Klaus, zatímco ostatní se
podivovali, kdo „to sem mohl pustit“.
Koloběžka pro prezidenta V popřevratových měsících se zdála
existence SVS zbytečná. Jejího hlavního cíle -osvobození politických vězňů –
bylo dosaženo. Přesto ještě její členové podnikli několik akcí.
V
e
vesničce s příznačným názvem
Bezpráví chtěli vybudovat skanzen komunismu, k
čemuž však nakonec bohužel nedošlo. Poslední a
nejvíce medializovanou akcí SVS
se stalo předání koloběžky prezidentu Václavu
Havlovi. Recesisté tak reagovali
na stesky lidí, kteří přišli na Hrad s
Václavem Havlem, že se naběhají, jelikož
hradní chodby jsou příliš dlouhé a telefony
ještě nefungují. Vyžádali si u
prezidenta audienci a při ní mu předali malou dřevěnou
koloběžku, kterou Václav
Havel hned vyzkoušel. Při té příležitosti
nabídl Báře Štěpánové práci v
prezidentské kanceláři.
Přijetí
této nabídky prakticky znamenalo konec Společnosti za veselejší současnost,
neboť její aktivisté začali s pádem komunismu řešit jiné starosti. Společnost
za veselejší současnost tak podle své zakladatelky „splnila svoji historickou
roli a vyšuměla“. Když se dnes podíváme na současnou politickou kulturu, která
pod vlivem prohlubující se vulgarizace a arogance postupně ztrácí smysl pro
sebereflexi a nadhled, můžeme si nad zánikem SVS jen smutně povzdechnout.
***
Trojice zakladatelů Společnosti za veselejš&iaciacute; současnost si
na svůj druhý sprint raději přinesla i zubní kartáčky, neboť očekávali, že je v
cíli budou očekávat příslušníci StB
Bára Štěpánová vtrhla s několika dětmi na jednání Občanského
fóra. Na sobě měli pionýrské kroje a v rukou rudé karafiáty. „Soudruzi, my
bychom rádi pozdravili vaše shromáždění,“ pronesla k ohromeným členům OF. Na
pódiu tehdy řečnil Václav Klaus a ona jej oslovila „Soudruhu Havle…“, aniž by
tušila, jakou dimenzi později tento vtip nabude.
Příslušníci ozbrojených složek vládnoucího režimu byli akcí
dokonale zaskočeni. Na své „veselé konkurenty“, vykřikující věty typu
„Rozejděte se, toto shromáždění nebylo povoleno!“ či „Republiku si rozvracet
nedáme!“, nechápavě zírali se slovy: „To přece máme říkat my.“
|
Jsme
proti rasismu, ale česky
29.4.2009 Právo
Stanislav Penc
Zatknout můžou, pustit musí. I tak se dá popsat epizoda,
která se odehrála
v
Praze při
návštěvě kontroverzního bělocha Davida Duka. Tato
událost, která zajisté bude
mít právní i mediální dohru, mě vede
k hlubšímu zamyšlení. Žijeme ve
společnosti, která má v sobě zakořeněné
rasistické a xenofobní postoje. Toto
konstatování jasně naplnil ministr vnitra Ivan Langer v
souvislosti se žhářským
útokem ve Vítkově. Předákovi jedné z
romských iniciativ Ivanu Veselému sdělil,
že Romové musí začít sami u sebe. Dle Langera
mají chodit do práce a posílat
děti do školy.
V této větě je v podstatě vše zakleto. V momentu, kdy se
kdokoli pouští do hodnocení etnika jako celku a je schopen vypíchnout údajná
negativa, které přisuzuje právě této skupině lidí, jde o netolerantní postoj ke
společnosti. Je-li u této skupiny lidí „odlišností“ barva pleti, jedná se o
rasismus. Je rozdíl mezi takto pojímanou realitou prostým občanem a úředníkem
nebo přímo ministrem.
Tento
ministr se mimo jiných nenaplněných slibů pustil i do návrhu zákazu Dělnické
strany. Přesto, že soud jeho úřad vyzval k doplnění podnětu, a za vágnost
podání byl kritizován znalci extremistické scény, nic takového neudělal a soud
na základě nedostatku důkazů Dělnickou stranu nezakázal.
Langer se s
tím vypořádal po svém. Zhodnotil to pouze tak, že svým rozhodnutím dal soud
návod, jak v budoucnu správně postupovat. Myslím si, že kdyby demokracie v ČR
skutečně fungovala, Langer by měl nejen potrestat úředníky za špatné zpracování
podání, ale vyvodit i pro sebe nějaký závěr.
Již od
začátku 90. let je problém rasové zášti podceňován. Jan Ruml jako ministr
vnitra tvrdil, že není nutné se jím speciálně zabývat, když trestná činnost
takto podmíněná nepřesahuje 5 %. Vzpomínám si na desítky dalších podobně
absurdních vyjádření.
V
uplynulých měsících došlo v řadě měst k veřejným pochodům lidí, kteří jasně
vědí, kdo za vše špatné na světě může, a taky to, že oni sami jako bílí jsou ti
vyvolení. Žádná z radnic neuspěla v zákazu těchto pochodů. Kde byli policisté
specializovaní na extremismus, státní úředníci, politici Langerova formátu, aby
radnicím poradili, že důvodem zákazu nemůže být to, že pochod může blokovat
dopravu?
Co dělali policejní velitelé, když
nařídili v Ústí nad Labem
rozprášit ty, kteří jako jediní
přišli vyjádřit nesouhlas s rasistickým
pochodem? Kdo může za to, že jsou odpůrci rasistů policií ČR
označováni za
levicové extremisty? Jak to, že předáci
politických stran nejsou v první řadě
proti lidem, kteří si uzurpují právo na
označení vlastenci? Vypadá to tak, že
veškeré policejní manévry a
neúčinné zákazy nevedou k omezení
rasistických
projevů, ale je tomu bohužel právě naopak.
Myslím si,
že do doby, kdy se většina společnosti bude starat jen o sebe a svou rodinu,
kdy slovo politik bude hanlivým označením a kdy za laxnost nebo mrhání státních
prostředků nepadne žádný trest a vždy se najde někdo, kdo pochybení odůvodní
jako přednost, nemůžeme se dočkat lepších časů.
|
Za
kácené stromy lze žádat výsadbu nových
22.4.2009 Právo
Ludmila Žlábková
OBČANSKÝ AKTIVISTA STANISLAV PENC Z MILKOVIC
NA JIČÍNSKU ŘEKL PRÁVU:
* Nedávné neštěstí ve Zlíně, při němž strom zabil dva
chlapce, vyvolalo nebývalou aktivitu správců zeleně. I v Hradci Králové byla
pokácena řada stromů. Máte přehled, kolik dřevin bylo pokáceno a zda oprávněně?
To,
co se
stalo ve Zlíně, byla tragédie. Přitom strom, který
spadl, byl vizuálně v
pořádku. Vypadl ze země jako houba, kořeny zůstaly v zemi.
Nedokážu posoudit,
jestli šlo předem zjistit jeho nebezpečnost. Obava z
takovéto tragédie je
pochopitelná, ale nelze přijmout řešení, že se
většina ještě žijících starých
stromů vykácí. Kolik bylo během zimy v kraji
pokáceno stromů a dřevin, nevím,
ale znám případy, kdy nebylo nutné stromy
kácet.
* Hovoříte zřejmě zejména o kácení stromů podél silnic…
Královéhradecký
kraj zřídil akciovou společnost Správa a údržba silnic, která dostává ročně na
údržbu silnic a okolní zeleně několik stovek miliónů korun plus evropské dotace
a granty. Smluvně má zakotvenu odměnu za kácení a likvidaci takto vzniklé
dřevní hmoty. Podle vyjádření Zdeňka Kose, který je pověřen řízením této
společnosti, je jejich věcí, co s takto získaným dřevem udělají. Tato motivační
platba je v přímém rozporu jak s ochranou přírody, tak s řádným spravováním
svěřeného majetku. Jasnou ukázkou je fakt, že po celé republice všechny krajské
správy údržby silnic hodlaly během zimy vykácet asi devět tisíc stromů, zatímco
v našem kraji za minulou zimu krajští silničáři pokáceli a dvakrát
vyfakturovali asi šest tisíc stromů. Znamená to, že v našem kraji máme nejhorší
stromy kolem silnic?
* Jednal jste v této záležitosti s krajskými úředníky. S
jakými výsledky?
Měl
jsem
skutečně několik informačních schůzek.
Nejzásadnější byla s krajským radním
odpovědným za oblast životního prostředí a
zemědělství Janem Tippnerem (ČSSD) a
s vedoucím odboru životního prostředí a
zemědělství krajského úřadu Miroslavem
Krejzlíkem. Z našeho hovoru mám dojem, že
máme na plošné kácení podobný
názor.
Uvidíme, co oba pánové ze svých
funkcí pro konkrétní záchranu a obnovu
stromů a
další zeleně v našem kraji udělají. V
jednotlivých městech a obcích kraje
jednáme s několika stovkami úředníků a starostů.
Konkrétní případy kácení, o
kterých víme, uvádíme na přehledných
internetových stránkách
http://spravnirizeni.blog.cz .
* Jak má vedení obcí postupovat ve chvíli, kdy se dozví o
záměru správců komunikací kácet stromy v jejich katastru?
Silničáři,
energetici a vodáci se na obce obracejí s
oznámením záměru vykácet to či ono.
Odůvodnění je skoro pokaždé stejné, tedy že stromy
či další zeleň mohou
ohrožovat bezpečnost a podobně. Když obec nebo město
nezahájí správní řízení do
15 dnů od podání, mohou jmenované instituce
kácet. Když ale řízení zahájí,
mohou obce kácení zabránit, případně
žadatelům o kácení nařídit náhradní
výsadbu. Podmínkou může být i povinnost se o
mladé stromky do jejich pěti let
starat. Tím by možná spousta žádostí o
kácení nebyla vůbec podána, v případě
nutného kácení by na jejich a jiná
místa přibyly stromy nové.
Foto popis|
Regionální mutace| Právo – Východní Čechy
|
Výstřely
do vlastních řad
17.4.2009 Lidové
noviny
Martin Zvěřina
STŘELNICE Martina Zvěřiny
Střelbu do vlastních řad znají vojáci, občas se povede i
politikům. Placení výrobci výmluv pro Jiřího Paroubka si své peníze nezaslouží.
Opozičník totiž bagatelizoval útok hejtmana Ratha na soudkyni tím, že něco
podobného (zveřejnění mobilu) udělal již před časem Stanislav Penc.
V Lidovém domě nechápou rozdíl mezi
excentrickým aktivistou, jeho mocí a
zodpovědností na jedné straně a vlivem a pravomocemi
hejtmana, poslance a
stínového ministra na straně druhé. Pokud si je
však toho rozdílu pan Paroubek
vědom, nezbývá než si jeho slova vyložit tak, že pan Rath
je do veřejných
funkcí stejně vhodný a kompetentní jako pan Penc
(tedy podle ČSSD vůbec ne). To
Lukáš Jelínek, bývalý člen ČSSD a
zaměstnanec pobočného závodu Lidového domu –
Masarykovy dělnické akademie – vystoupil v posledním
čísle Respektu ve
škrabošce politologa „udržujícího si
politickou nezávislost“. Názory svých
chlebodárců opravdu zná, a proto mohl čtenářům
přiblížit, jak nadšeně se ČSSD
hlásí k Baracku Obamovi a jeho politice. V
Afghánistánu, kde Obama žádá Evropu
o pomoc, se ČSSD angažovat odmítá. Zato v otázce
odzbrojovacích iniciativ stojí
strana pevně za Obamou. Kdo by po podobně obětavém spojenci
ochotném riskovat
maximálně nějakou tu debatu nezatoužil? Opět zásah do
vlastních řad.
Prezident Klaus pro změnu trefil sám sebe.
Připomíná totiž v
posledních dnech rozjívené dítě,
které rozmlátilo nenáviděnému sokovi
bábovičku
a diví se, že poměry na pískovišti se
nevyvíjejí podle jeho gusta. Vláda padla
rukou Klausových blízkých. Členové ODS,
kteří hlasovali s Paroubkem, se
domnívali, že prezident má plán na několik tahů
dopředu. A zatím Václav Klaus
jen fňuká: chtěl bych do vlády Kalouska…,
šrotovné odmítám…
No to si
měli na Hradě rozmyslet dřív. Kdyby vláda nepadla, nikdo by šrotovné nezaváděl
a Kalousek by seděl až do řádných voleb ve svém úřadě. Jenže ve Strakovce by
zas zůstal ten nemožný Topolánek…
|
Kácí
se mnohdy zbytečně
17.4.2009 Jičínský
deník
Stanislav Penc
Libáň/ Česká inspekce
životního prostředí zahájila řízení
proti Správě a údržbě silnic v
Královéhradeckém kraji za porušení
zákona při
kácení dřevin podél silnice z Libáně do
Záhub. Situaci využil místní podnikavý
občan a pokácel několik nádherných
vzrostlých stromů kolem potoka Záhubka. Za
tuto lumpárnu, kterou v podstatě zničil neporušený
meandr tohoto potoka,
dostane vysokou pokutu. Věříme, že ta bude sloužit jako
odstrašující případ pro
další podobně uvažující dřevorubce.
|
Fakt
hustej kouř
16.4.2009
SANQUIS
Konopí mělo dlouho pověst bezpečné
drogy. Silné odrůdy s
vysokým obsahem psychoaktivních látek však
stále častěji přivádějí mladé lidi
do péče psychiatrů.
K. S. (29 let) má období
svého dospívání provoněné kouřem z
marihuany. Jako typický uživatel nosil dredy, pěstoval
vlastní kytky a se vždy
plnou tabatěrkou podnikal s přáteli výlety „za
nějakým dobrodružstvím“ do okolí
Prahy. Prvního jointa si zapálil v patnácti a za
pár let se prokouřil až k pěti
cigaretám denně. „Do dvaceti to šlo v pohodě, pak
začaly problémy. Ganju jsem
měl rád, ale začala mě dusit.“ K. S. ještě stihl
odmaturovat, ale normální
práce už nebyl schopen. Když ho poprvé hospitalizovali v
psychiatrické léčebně,
vážil padesát kilogramů. „Přestal jsem mluvit a
chodit mezi lidi. Nakonec jsem
přestal i jíst. Cítil jsem, že se s jídlem do mě
dostává někdo cizí.“ Psychózy
přivedly K. S. do léčebny ještě několikrát.
Návyku na konopí se nakonec zbavil.
„Už sedm let nehulím,“ říká s trochou
hrdosti. Dodnes užívá psychofarmaka a
pobírá invalidní důchod. Poslední
měsíc pracuje v chráněné dílně. Kvůli
nemoci
jsou jeho možnosti omezené.
Prohulit se do schizofrenie
Podle posledních statistik polovina
mladých lidí ve věku do
devatenácti let vyzkoušela konopí a víc než
pětina kouří pravidelně. Psychiatři
jsou z podobných čísel nervózní.
Masivní užívání konopných drog v
mladé
populaci podle nich povede k většímu výskytu
psychotických onemocnění. „Troufám
si říci, že minimálně u dvaceti procent našich
pacientů do pětadvaceti let je
cannabis spouštěčem schizofrenní psychózy. A
každý druhý psychotik, který k nám
přijde, má kouření trávy v anamnéze,“
říká primář Martin Jarolímek z
Denního
psychoterapeutického sanatoria Ondřejov.
Konopí je
vyhledávané jako uklidňující prostředek, přírodní sedativum. Joint koluje mezi
kamarády, každý si popotáhne, zklidní se. Zkušenost s terapeutickým účinkem
svádí k nadměrnému užívání a pokud má mladý uživatel skrytou dispozici k
psychóze nebo schizofrenii, konopí nemoc spustí.
Kritické
období pro vznik schizofrenie je mezi 15 a
25 lety a kryje se tak s věkem typických
huličů. Ti často opomíjejí varovné signály,
že jim tráva nesedí, kouří ze
zvyku, i když se po jointu často cítí hůř než před
ním. „Potom nebojujeme s jen
jedním drakem, ale se dvěma, psychózou a
závislostí. Většina lidí s
duální
diagnózou odmítá logickou souvislost mezi
kouřením a svými problémy,“
vysvětluje doktor Jarolímek. „Pokud člověk v
kouření pokračuje, je
pravděpodobnost dalšího relapsu devadesát procent.
Pokud ne, tak pouze deset
procent.“
První
studie spojující schizofrenii s marihuanou se objevily po roce 2004. Britští
psychiatři začali mluvit o „tiché epidemii“. Hospitalizace kuřáků konopí rostly
o desítky procent a desetina britských schizofreniků, asi dvacet pět tisíc
lidí, se údajně mohlo vyhnout nemoci, kdyby abstinovalo. „Uživatelé konopí dnes
hrají ruskou ruletu se svým duševním zdravím,“ napsala novinářka Rosie Boycott
v článku příznačně nazvaném Konopná katastrofa. Paní Boycott původně vedla
kampaň za legalizaci konopí, ale po alarmujících zprávách obrátila.
Reefer Madness
Skeptici podobným názorům
oponují a považují je za strašení
lidí ve stylu slavného propagandistického filmu
Reefer Madness. Souvislost mezi
konopím a schizofrenií není zcela
prokázaná a lidé s náchylností k
psychóze by
prý stejně onemocněli, jen třeba později. Vzhledem k oblibě
konopí v posledních
desetiletích by muselo dojít i k většímu
výskytu schizofrenie a to se – zatím –
nestalo. Počet nových případů schizofrenie je v
Čechách okolo čtyř tisíc ročně
a je v posledních létech stabilní. Celosvětově se
udává 1 % schizofrenních
pacientů v populaci.
Starý
bonmot říká, že člověk může důvěřovat jen těm statistikám, které si sám
zfalšoval. Přesné počty uživatelů drog a jejich chování se vzhledem k jejich
nelegálnosti nedají přesně zjistit. Srovnávací výzkum psychoaktivních látek se
nedělá z etických důvodů, neboť nelze vystavit pokusné osoby riziku psychózy.
Renomovaný
odborný časopis Lancet analyzoval v roce 2007 metadata z desítek
psychiatrických výzkumů. Podle jeho studie konopí spouští 14 procent psychóz,
ke kterým by jinak nedošlo. To ve Velké Británii představuje 800 nových případů
ročně. V Čechách se hulí stejně intenzivně jako na britských ostrovech a obě
země vedou evropský žebříček s 40 procenty uživatelů v mladé populaci. Pro naše
kuřáky bude tedy nejspíš platit to, co pro ty anglické. Víc než desetina
mladých psychotiků a schizofreniků by se vyhnula své nemoci, kdyby odmítla
jointa.
Bílá vdova přichází
AK 47, White widow, Durban poison… Za imaginativními názvy
najdeme hlavní příčinu současných problémů – speciálně vyšlechtěné odrůdy
konopí s vysokým obsahem psychoaktivního tetrahydrokanabinolu neboli THC.
Skunk, jak se mu pro specifickou vůni říká, vytlačil z trhu tradiční trávu.
Jointy obsahují až 300 miligramů THC a jsou třicetkrát silnější něž marihuana,
kterou v šedesátých létech kouřili hippies. Podle BBC má skunk
osmdesátiprocentní podíl ve vzorcích marihuany zadržených britskou policií.
Před šesti lety to bylo jen 15 procent.
Do
Čech se
skunk začal vozit v polovině devadesátých let z Holandska
a nejprve se pěstoval
přirozeným způsobem jako běžná marihuana,
nazývaná též ganja. Výsledkem byl
„geniální mix skunkové síly a
srdeční mohutnosti přírodní ganji“, jak
popisuje
výsledný efekt jeden pamětník.
Dalšímu šíření skunku pomohla
paradoxně novela
protidrogového zákona z roku 1999, kdy hrozba
tvrdších trestů donutila
pěstitele změnit chování. Dnes se obvykle pěstuje jako
hydroponie pod lampami a
v uzavřených prostorách. To kromě
vyššího obsahu THC zkracuje vegetační
období a
rostliny se dají snadněji ukrýt před policií a
zloději.
Občanský
aktivista a chovatel koz Stanislav Penc se nechal vyfotografovat
na billboard s několika kytkami konopí. Na rizika represivního zákona
upozorňoval už v době jeho vzniku: „Došlo přesně k tomu, před čím jsme
varovali. Zpřísněním zákona se vytvořil černý trh, který tu do té doby nebyl.
Dřív si lidé pěstovali konopí pro vlastní potřebu, teď nakupují skunk u
narkomafie.“ Čísla ukazují, že protidrogová politika státu selhala. Podle
evropské studie ESPAD mělo v roce 1995 zkušenost s konopím 21,8 procent
středoškoláků ve věku šestnáct let. V roce 2007 to bylo už 45,1 procent, z toho
polovina opakovaně.
V objetí Panny Marie
Realitní makléř ve věku lehce přes
třicet, přichází na
schůzku s kšiltovkou Jameson Irish whiskey a oranžovým
batůžkem s logem
Ballantines. „Alkohol jsem nikdy nepil,“ směje se.
„Jinak jsem vyzkoušel
všechno. Heroin, pervitin, LSD, extázi… Jointy tak dva
až čtyři denně. V
jednu chvíli to bylo hodně těsné.“ Důsledně
trvá na své anonymitě, o zkušenosti
s konopím hovoří bez obalu: „Prohulil jsem se do
stavu, kdy jsem nevydržel s
lidmi v jedné místnosti. Slyšel jsem hlasy. Bylo
to tak nekomfortní a
stísňující, že jsem s tím musel
začít něco dělat.“ Odvykání trvalo tři roky
a
dnes kouří výjimečně, jen při dobrém
duchovním naladění: „Bylina je pro mě
ztělesněním Panny Marie. U kouření se modlím,
soustředím na hruď, a pak mám
pocit, jako když člověka obejme maminka.“
Podobnou
zkušenost s panákem vodky nebo sklenicí piva
neuděláte. Část populace bude vždy
experimentovat se svým vědomím, i když to není
úplně rozumné, bezpečné a
legální. Otázkou zůstává, jak by se
měl k problému postavit stát. Ve Velké
Británii přitvrdili a kvůli skunku překlasifi kovali
konopí na středně
nebezpečnou drogu. Po dvou varováních hrozí až
pětiletý trest vězení za
přechovávání, a až čtrnáctiletý za
prodej. Novela českého trestního zákona z
roku 2008 jde opačným směrem. Postihuje držitele a pěstitele
rostlin a omamných
látek z nich, jen pokud disponují množstvím
větším než malém.
Stanislav
Penc považuje kriminalizaci uživatelů za principiálně
špatnou, protože
dělá z milionů lidí potenciální
kriminálníky: „Všechny je stejně
zavřít
nemohou, to by musely být věznice na stadionech jako za převratu
v Chile.“ Přes
své liberální postoje není Penc
zastáncem legalizace a za nejrozumnější
přístup
považuje prostou dekriminalizaci: „Když chce člověk kouřit
konopí, měl by si ho
i sám vypěstovat. Kdo prodává, měl by jít
sedět.“
Od
kouření
by mohly mladé lidi odradit spíš kvalitní
informace než hrozba vězením. Ale
psychiatr Jarolímek má z osvětových
přednášek na středních školách
„velmi
frekventovanou zkušenost“ o malém povědomí o
rizicích konopí: „Obhajují svoje
hulení a polemizují, že to tak není.“
Dobrá protidrogová kampaň ve školách
přitom vedla k poklesu užívání tvrdých
drog. Není důvod, aby to se skunkem
nezafungovalo stejně.
|
Je
Paroubek hlupák, nebo to jen dělá?
15.4.2009 Lidové
noviny
STANISLAV PENC
ÚHEL POHLEDU
V Nedělní partii televize Prima mi
Jiří Paroubek připomněl
tři a půl roku starý příběh arogance moci, který
se odehrál po brutálním zásahu
Policie ČR proti účastníkům tanečního
setkání CzechTeku obce Mlýnec na
Tachovsku. Tehdy několik stovek policistů zablokovalo
příjezdovou cestu na
pronajaté louky a většinu přítomných
brutálně seřezalo. Tehdejší
papaláši, mezi
nimi Paroubek, a tehdejší ministr vnitra Bublan
zásah obhajovali a s použitím
lživých nebo zkreslených informací prezentovali
potřebnost zásahu a obranu
soukromého majetku před veřejností.
Nehoráznost,
která do dneška nebyla i přes protesty tisíců lidí a řady intelektuálů a
veřejně činných lidí vyšetřena a potrestána. Ani záběry, jak čtveřice policistů
kope do bezvládně ležícího člověka, nevedly k jejich potrestání.
Naprostá laxnost jak ministra vnitra Langra, tak i
ministryně pro lidská práva Stehlíkové a později Kocába vedly k tomu, že se ve
věci zneužití policejních sil proti pokojným tanečníkům nic nevyšetřilo.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Co vlastně předrevoluční člen strany Národní fronty,
důvěrník StB, vedoucí pracovník Restaurací a jídelen a prověřená osoba pro
seznamování se se socialistickým státním tajemstvím v pořadu TV Prima řekl? Já
jsem byl tehdy předsedou vlády a vůbec jsem se nechoval nezákonně.
Jestli
si
pan Paroubek myslí, že podpora policejního zákroku
na CzechTek 2005, používání
nepravdivých nebo zkreslených informací pro jeho
obhajobu, pozdější hodinová
výpověď pro zaměstnankyni tiskového oddělení
Vlády ČR, na které si Paroubek
vylil zlost za moji přítomnost na tiskové konferenci, a v
neposlední řadě
vytvoření právního nihilismu
především v očích mladé generace,
není nezákonné,
tak se mýlí. Ovšem Paroubek moc dobře ví,
kde žije, a také dobře ví, že za
kroky, za které by v normální společnosti
ztrácel body, se mu zde nic nestane.
Ovšem všeho do času.
Další
zajímavostí z nedělního Paroubkova výplodu
je jeho konstatování, že mě za
zveřejnění jeho telefonního čísla na
trutnovském hudebním festivalu dala Strana
zelených ve volbách 2006 za odměnu na čelné
místo kandidátky. Dle Paroubka jsem
jakýsi aktivista, který mezitím již odešel
z politiky ke svému stádu koz.
Vstoupil jsem nakrátko do politického angažmá v
politické straně, a to právě
kvůli chování paroubků a jim podobných ve
veřejných funkcích. Nevím, jak to
chodí za Paroubka v ČSSD, ale v SZ jsem prošel
primárními volbami a tím jsem se
stal lídrem krajské kandidátky.
Vzpomínám si jen, jak fungovali socani za
Zemana. Kamarád předrevoluční aktivista a chovatel koz
Láďa Lis nebyl
oficiálním kandidátem ČSSD na Českolipsku do
prvního Senátu, stal se jím
neznámý Miroslav Coufal údajně na
přání vedení. Láďa by zajisté
Paroubkovi
řekl, že kozy a zvířátka vůbec nelze nechat jen tak, i
když mají venkovní
pastvu. Je vidět, že obtloustlí celoživotní
papaláši nemají o reálném životě
moc představ, které by se shodovaly s realitou života.
Točila se unikátní groteska To, co ovšem Paroubek kromě sexy
mozku má, je telefonní číslo, které jsem zveřejnil na trutnovském hudebním
festivalu v roce 2005.
Paroubek
si
tenkrát najal, možná za peníze státu,
právníka Topinku, který na mě za zveřejnění
telefonního čísla podal oznámení. Udělal to
i přesto, že jeho číslo bylo do té
doby veřejně uvedeno na osobních Paroubkových
internetových stránkách. Po
určitých peripetiích trutnovská radnice ono
podání odložila, ovšem nechtěla mi
předložit spis k celé věci vedený, s
kuriózním odůvodněním: vzhledem k tomu, že
se nejednalo o přestupek proti občanskému soužití, a za
to, že byl S. Penc z
tohoto skutku neoprávněně obviněn, se mu radnice omluvila, tak
tímto není
účastníkem řízení, a nemá
právo do spisu nahlédnout.
S
takovouto
právní absurditou se nespokojil krajský
úřad, ke kterému jsem se odvolal. Ten
nařídil trutnovské radnici, aby mi celý spis byl
předložen. Trutnovští úředníci
si ovšem pozvali na úřední jednání
kameramana, který celé jednání i přes
mé
protesty nahrával. Tímto vznikla unikátní
groteska o tom, jak se má občan bít
za svá práva a jak nikdy nesmí úřad ve
styku s občanem postupovat. Na závěr
bych jen Paroubkovi a jemu podobným vzkázal, že jsem
angažován ve věcech
veřejných, tudíž v politice již dvacet pět let a
hodlám tak činit i nadále, i
když ne v rámci politické strany.
Chcete se
někdo z vás pobavit a poučit? Pusťte si úřední záznam jednání na trutnovské
radnici, navštivte stránku www.koukninafilm. cz.
Stanislav Penc, ekologický hospodář Názory v
této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
|
Rathův
mobil je veřejný. Na web ho dali Liberálové.cz
12.4.2009 tyden.
– lh –
Lidé mohou volat na mobil Davida Ratha. Na internetu ho
zveřejnil lídr eurokandiátky Liberálové.cz Milan Hamerský.
Číslo mobilního telefonu středočeského hejtmana Davida Ratha
je k dispozici na internetu. Strana Liberálové.cz vyzvala občany, aby
hejtmanovi zavolali a nechali si vysvětlit jeho chování. Rath totiž minulý
týden zveřejnil číslo do kanceláře soudkyně, která zakázala středočeským
lékárnám platit poplatky.
„Pokud Vás zajímá, proč obchází zákony a porušuje slib
poslance, pošlete SMS nebo volejte na služební mobil D. Ratha hrazený daňovými
poplatníky,“ píše v článku pro idnes.cz lídr liberálů Milan Hamerský.
ČTĚTE TAKÉ: Rathova pomsta: Kvůli poplatkům volejte soudkyni
Soud zakázal Rathovi
vracet poplatky za léky
David Rath ani jeho mluvčí neberou od rána telefon. Předseda
ČSSD Jiří Paroubek chce se svým hejtmanem o zveřejnění kontaktu na soudkyni
Moniku Vackovou ještě mluvit. V Partii na Primě v neděli řekl, že se s touto
praxí neztotožňuje. „Ale chci, aby se k nám, sociálním demokratům, chovali
novináři stejně,“ dodal Paroubek. Narážel na to, že aktivista a později
politik Strany zelených Stanislav Penc zveřejnil před časem číslo
mobilu šéfa ČSSD.
Podle Hamerského není zveřejnění služebního kontaktu na
veřejnou osobu žádný problém. „Každý soudce musí unést mnohem větší tlak
než je zveřejnění jeho poštovní adresy do práce a služebního mobilu. Mnozí
rozhodují spory proti státu, spory kde jde o miliardy nebo kriminalitu spojenou
s mafiemi,“ tvrdí.
|
Za
mstu soudkyni chtějí Ratha poslat před soud
11.4.2009 TV
Nova
19:30 Televizní noviny
Markéta FIALOVÁ, moderátorka
——————–
Soudcovská unie možná požene
středočeského hejtmana Davida
Ratha před soudem. Její prezident to dnes nevyloučil, sám
je pobouřen způsobem,
jakým se hejtman mstí pražské soudkyni Monice
Vackové. Ta předběžným
rozhodnutím zakázala kraji platit za lidi
lékárenský poplatek. Rath jí to chce
oplatit tím, že v krajských
lékárnách vyvěsí její jméno i
pracovní telefon, aby
se prý nespokojení pacienti mohli obrátit
přímo na ní osobně.
David RATH, středočeský hejtman /natočeno 10. 4. 2009/
——————–
Dotaz na důvody rozhodnutí soudu a rychlost vyřešení můžete
vznést na paní JUDr. Moniku Vackovou, telefon a tak dále, Městský soud v Praze,
pracoviště Slezská, Praha 2.
Tomáš LICHOVNÍK, prezident Soudcovské unie ČR
——————–
Považuji to za nehoráznost, opravdu nehoráznost, se kterou
jsem se nikdy nesetkal.
David PIK, redaktor
Jiří PÁNEK, redaktor
redaktor
——————–
Soudkyně Vacková nám dnes vzkázala, že se k chování Ratha
nevyjádří. Nechce být nařčena z podjatosti, protože v případu ještě definitivně
nerozhodla.
Tomáš LICHOVNÍK, prezident Soudcovské unie ČR
——————–
My to vnímáme jako jakousi snahu vlastně zastrašit nebo
ovlivnit tu soudkyni. Nemůžeme vyloučit ani případné další právní kroky v této
věci.
David PIK, redaktor
Jiří PÁNEK, redaktor
redaktor
——————–
Z Rathova kroku není nadšený ani jeho stranický šéf Jiří
Paroubek.
Jiří PAROUBEK, předseda ČSSD
——————–
Nepovažuju tohle to za ideální, ale není první ani poslední.
David PIK, redaktor
Jiří PÁNEK, redaktor
redaktor
——————–
Paroubek naráží na to, že se v roce 2005 ještě jako premiér
dostal do podobné situace jako soudkyně. Aktivista Stanislav Penc
zveřejnil jeho telefonní číslo a žádný povyk jako teď se prý nezvedl.
Jiří PAROUBEK, předseda ČSSD
——————–
Teď ti, co se pohoršují, tak se měli pohoršovat tehdy před
těmi čtyřmi lety.
David PIK, redaktor
Jiří PÁNEK, redaktor
redaktor
——————–
Už v úterý by chtělo středočeské hejtmanství najít způsob,
jak předběžné opatření soudu obejít. Kraj zvažuje, že natiskne speciální
slevové kupony na 30 korun. Mohly by vypadat třeba nějak takhle.
David RATH, středočeský hetjman /natočeno 10. 4. 2009/
——————–
Pacient kupon odevzdá a lékárna mu odečte těchto 30 korun za
položku na receptu.
David PIK, redaktor
Jiří PÁNEK, redaktor
redaktor
——————–
Rath přitom doufá, že levice ve sněmovně prosadí úplné
zrušení poplatků dřív, než se soudy definitivně rozhodnou, zda je kraje mohou
nebo nesmí za pacienty platit. David Pik a Jiří Pánek, televize Nova.
|