představy,
jež mi jsou vlastní. To znamená: svoboda jednotlivce jako základ svobody celé
společnosti musí být nejen zaručena, ale i zajištěna. Dále se musí zajistit
rovnoprávnost před

zákonem,
tedy vyloučit diskriminace. Musí tu také existovat sociální solidarita. To jsou
vlastně tři hesla Francouzské revoluce:

volnost
? rovnost ? bratrství, převyprávěná
dnešním slovníkem. Jsou mi tedy
blízcí
lidé, kteří se to snaží prosazovat, anebo

aspoň
se bránit tomu, abychom to, čeho společnost už dosáhla,

ztráceli.
A zároveň vím, že tu jsou lidé, kteří se přou o to, do

jaké
míry je potřeba systém, tedy tím myslím společenský nebo

politicko-kulturní
systém, překonat revolučním způsobem. Jde

jim
o novou revoluci, o revoluční ? tedy zkrácenou ? změnu

poměrů
politických i společenských.

Tyto
tendence jsou v
České republice patrné na krajní
intelektuální levici, zvané i levicí
kulturní,
tedy mezi lidmi se „sklony“

k trockismu a k
anarchismu. Nikdo z nich ale zatím nevypracoval přesnější nebo podrobnější
návod, jak po té cestě jít, jaké

jsou její milníky a
jaké jsou její cíle. Všichni lidé z těchto skupin

zpochybňují
tržní
hospodářství, neboť se jim zdá, a já s nimi
souhlasím, že ona nutná státní a
jiná regulace tržní ekonomiky je

nedostatečná.

Je to obdivuhodné,
jak důsledně tohle analyzuje Jan Keller,

a je
pozoruhodné, že
se k němu přidávají lidé jako Jiří Pehe a
Václav Bělohradský, kteří mají trochu
jinou osobní historii, v minulosti byli méně
socialističtí, než jsou dnes, a
další lidé, většinou

mladí, například
Ilona Švihlíková, Tereza Stöckelová, lidé z Pro-

Altu nebo z
vyhraněnější Socialistické solidarity či SOK. Je hodno pozoru, že vznikají nejrůznější
iniciativy, jež si konkurují. Některé sdružují více skupin, například SOK
devatenáct včetně lidí

z ČSSD a KSČM. Tohle
nyní kvasí jako alternativa k pokojnému,

čistě reformnímu,
opravářskému způsobu nápravy společenských nedostatků, které kolem sebe čím dál
tím jasněji vidíme.

Podobné otázky jsme v
šedesátých letech také řešili, přičemž

náprava, reformování,
se v této zemi a dalších východoevropských zemích netýkaly kapitalismu,
buržoazních pořádků, jako

je tomu dnes, ale
týkaly se toho sovětsko-pseudosocialistického systému, nebo jak to nazvat,
protože i ten obsahoval prvky,

na kterých se dalo
stavět. A už dříve tu byli lidé, kteří usilovali

o radikálně nové
poměry a třeba vyčítali komunistům u moci,

že ? když to vyhrotím
? nedokázali zrušit peníze. Když čtete

ruské bolševiky
Nikolaje Bucharina a Jevgenije Preobraženské-

ho z dvacátých let,
které pak Stalin nechal v moskevských procesech v třicátých letech zavraždit,
tak tyhle myšlenky a polemiky

tam najdete. Ne že by
se někdo bil za to, aby bylo přijato usnesení

o zrušení peněz, tak
daleko to nikdy nedošlo, ale úvahy na toto

téma k hnutí patřily.

To jsem se ale od
listopadu 1989 dostal daleko. Chci jen říct, že

na přelomu let 1989 a
1990 se to vůbec nevnímalo tak jako dneska,

kdy se už začíná
zpochybňovat samotná podstata tržní ekonomiky a hospodářský systém se začíná
nazývat svým jménem,

tedy kapitalismem.
Tehdy přece nikdo nechtěl obnovovat kapitalismus. Všichni vycházeli z toho, že
tady něco je, a to něco se

bude zlepšovat, a to
zlepšování bude směrem k volnosti, to znamená k individuálním svobodám
jednotlivců a skupin, a k rovnoprávnosti. Ten třetí sloup Francouzské revoluce,
bratrství, dnes

tomu říkáme sociální
solidarita, se zdál samozřejmým a nebylo

třeba se jím zvlášť
zabývat.

Tenkrát jsem viděl v
Občanském fóru jediného člověka, s nímž

jsem si v tomto směru
rozuměl, a to byl Josef Vavroušek. Znova

a znova si kladl
otázku: „My se teď spojujeme s jinými zeměmi,

se západní Evropou, a
tím ?my? myslím země východní Evropy. Je

nám vcelku jasné, co
oni nám v Evropě mohou nabídnout, jaké

zásady a postupy,
jaké právo. Ale co přineseme my jim? Protože

když jim nic
nepřineseme, tak to nebude rovné spojenectví a ne-

může to skončit
dobře.“ To říkal Pepa Vavroušek.

Hledáním toho, co
bychom my mohli přinést jim, jsme se

oba trochu zabývali.
Já se ovšem hlavně zajímal hned v listopadu 1989 o to, jak řešit nepokoje ve
věznicích, a od února 1990

o ČTK, kterou jsem
přebíral. Vodítkem mi byly oba mezinárodní

pakty o lidských
právech a také už evropská Úmluva o ochraně

lidských práv a
základních svobod, i když pro Československo

tehdy ještě
neplatila, tedy zásady levicového liberalismu, s nimiž

se ztotožňuji dodnes.

Nešlo
o sociální
inženýrství typu znárodňování jako
po druhé světové válce, ale o
zlepšování života
vůbec. Třeba o ženskou

emancipaci, která ve
20. století zaznamenala obrovský progres.

Když si zažertuju,
tak k tomu mám i trochu osobní vztah, protože

babička mé ženy byla
koncem čtyřicátých let v Brně ředitelkou

Osvobozené
domácnosti… V Československu právě emancipační

trend k osvobození od
práce měl po druhé válce zajímavý vývoj.

Nejdříve to byla
silná tendence ke kolektivismu, ta měla i výraz

v architektuře
ovlivněné Le Corbusierem. Tak vznikl třeba Koldům, Kolektivní dům v Litvínově.
Ale v šedesátých letech se

tohle směřování
rozplynulo a v sedmdesátých letech, za normalizace, už se nevrátilo.

Proč k tomu podle vás
došlo?

Státní moc totiž
natolik změšťáčtěla, že nějaké ideály kolektivismu už otevřeně zavrhovala.
Podhoubí pro dnešní pravicovou

politiku se zakládalo
už tehdy a také tímto přístupem.

Takže prvky popření
kolektivního ducha ? třeba v systému

výběrového školství,
příkladem je odchod dětí do víceletých

gymnázií ještě před
ukončením základní docházky ? se projevovaly mnohem dříve než po listopadu
1989. Takových problémů je hodně a společnost se stále více diferencuje. I když
třeba

v porovnání s
ostatními zeměmi východní Evropy je to pořád

měkčí, pozvolnější
směřování. Když to srovnám s dravým kapitalismem Ukrajiny a Ruska, o Číně nemluvě,
anebo na druhé

straně se solidární
Itálií či Španělskem, ale i Skandinávií, žije se

v ČR v tomto ohledu
pořád ještě příjemněji, řekl bych dokonce

„socialističtěji“.

Politický systém se
vyvíjí podle vás podobně?

Pokud jde o politický
systém, nikdy jsem neprosazoval nějak vehementně parlamentarismus. V úvahách
před rokem 1989 jsem

psal, že to bude
patrně nutná cesta, ale že od samého začátku

musíme usilovat o co
nejvíce prvků přímé demokracie. Ale napadala mě jen referenda a vtahování lidí
do správy veřejných

věcí ?
prostřednictvím občanské společnosti.

Odmítl jsem možnost
své kooptace do Federálního shromáždění v první vlně hned v prosinci 1989. Asi
právě proto, že jsem

dlouho principiálně
odmítal parlamentarismus. Ale na jaře 1990,

když se připravovala
kandidátka do červnových voleb, jsem už

souhlasil a
kandidoval jsem za Občanské fórum do Sněmovny

národů Federálního
shromáždění. A nějak se stalo, hlavně díky

Stanislavu Pencovi a
Borisi Netopilovi, že jsem se dostal na první

místo kandidátky a
pražští voliči mě navíc potvrdili vysokým

počtem preferenčních
hlasů.

Byly pro vás ty dva
roky v parlamentu k něčemu?

Pro mě osobně to
nebylo nejlepší období. I proto, že jsem byl

už od 15. února 1990
ústředním ředitelem ČTK. (…)

Ale vzhledem k
povinnostem ředitele jsem v ČTK trávil méně

času, než bych býval
chtěl, spoustu času mi zabíral parlament.

Díky blízkosti obou
budov jsem ale mohl do Federálního shro-

máždění rychle přijít
na důležité hlasování.

Byl jsem tam v
branném a bezpečnostním výboru Sněmovny

národů, ale všechny
výbory obou sněmoven zasedaly pohromadě,

podobně jako zasedaly
společně Sněmovna národů a Sněmovna

lidu. Předsedou
našeho výboru byl Ladislav Lis. Téhle práci jsem

se věnoval poměrně
hodně, protože to byly věci, o nichž jsem se

domníval, že jim
rozumím, hlavně vězeňství, ale částečně i policii,

Státní bezpečnosti,
prokuratuře a vězeňské službě. Armádě jsem

nerozuměl. Byl jsem
parlamentním zpravodajem při přípravě

zákona
o Federální
bezpečnostní informační službě. Náš
poslanecký návrh byl s menšími změnami
přijat.

A pak mě velmi bavila
příprava přijetí Listiny základních

práv a svobod.

Na tom je zajímavá
jedna věc. Myslím si, že kdyby se dělal

nějaký průzkum,
většina lidí by považovala Listinu pod dojmem

klausovských stesků,
jak „nás“ ta Evropa znásilňuje, za nějaký katalog práv a svobod, který nám
byl nabídnut ze zahraničí, a ?my?

jsme ho rádi,
popřípadě poslušně přijali. Xenofobové s Klausem

v čele říkají, že
„nám“ byl vnucen. Ale tak to vůbec nebylo. Listina

vznikala ve dvou
různých verzích ve Slovenské národní radě

a v České národní
radě, i když vzhledem ke koordinaci prací nebyly ty verze daleko od sebe. Třetí
redakční skupinu vytvořilo

Federální
shromáždění. Já nebyl v žádné z nich, ale pečlivě jsem

to sledoval.
Základním východiskem byla panevropská úmluva

Rady Evropy o ochraně
lidských práv a základních svobod z roku

1950. Jen na okraj:
dnes nejsou členy Rady Evropy z evropských

států jen Vatikán a
Bělorusko, a naopak jsou jejími členy i státy

ležící částečně nebo
i úplně v Asii: Turecko, Rusko a tři zakavkaz-

ské republiky. Jsem
rád, že to tak je.

Na zásadách ochrany
lidských práv a demokracie, ustavených Radou Evropy, pak vznikala Evropská
společenství a později Evropská unie. Rada Evropy má ale jen dvě kritéria, aby
daný

stát uznala: aby země
byla demokratická, uplatňovala se tam

demokratická práva, a
aby zaručovala a také zajišťovala ochranu

lidských práv na
úrovni evropské úmluvy. Stará se tedy o řešení

vztahu těch tří mocí:
zákonodárné, výkonné a soudní. Ne třeba

o volný pohyb osob a
zboží.

To pro mne byl úžasný
objev. My jsme v Chartě dobře znali

oba mezinárodní pakty
o lidských právech, protože Československo bylo od roku 1976 jejich smluvní
stranou. Ratifikační proces

zde skončil v roce
1975 a na tom vlastně vznikla Charta 77. Tohle

jsme důkladně
promýšleli ? jak by se ta ujednání mohla a měla

uplatňovat v
Československu. Ale evropskou úmluvu, tedy tu,

kterou zajišťuje Rada
Evropy a její orgány, jsme neznali. Ta byla

československé
společnosti tehdy upřena a nikdo na její přijetí

netlačil. Přesto tu
byla evropská Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod z
roku 1950, jak se plným titulem jmenuje,

přijata zhruba ve
stejnou dobu jako československá Listina, která z ní vycházela, tedy na začátku
roku 1991.

Rozhodovali jsme ve
Federálním shromáždění o dvou variantách. Je pozoruhodné, že ani jedna ze stran
? tedy ani „Slováci“, ani ?Češi? ? neměla zásadní výhrady k podobě, kterou

předkládal parlament
té druhé republiky. Rozdíly byly zejména

v otázkách víry a
nenarozených dětí, ze Slovenska na ně byl větší

důraz, ale to se
řešilo kompromisy.

Dneska z
dvacetiletého odstupu jste s principy zakotvenými

v české Listině
základních práv a svobod spokojený?

Rozhodně jsem
spokojen, je to základ demokracie českého státu, a tím i společnosti. Ve
Federálním shromáždění neprošlo

bezplatné
vysokoškolské studium na veřejnoprávním základě,

naopak
Listina
umožnila soukromé školství bohatších
i na středním a základním stupni. Zato
Československo a dnes i Slovenská a Česká republika
zůstaly pravděpodobně
jedinými státy

v Evropě, které svým
občanům zaručují na základě povinného

veřejného pojištění
právo na bezplatnou léčbu za podmínek,

jež stanoví zákon.
Poslance Občanského hnutí a další levicové

poslance stálo
tenkrát v lednu 1991 hodně námahy přesvědčit

ostatní poslance, aby
byla základní zdravotní péče bezplatná,

ovšem na základě
všeobecného (tedy povinného) zdravotního

pojištění. Museli
jsme některé kolegy přesvědčit, aby nehlasovali

pro pozměňovací
návrh, který by bezplatnou péči zrušil. Prosazením bezplatného principu léčby
včetně léků a zdravotních

pomůcek se aspoň
trochu uskutečnila Vavrouškova představa,

že musíme něco
západním zemím také nabídnout, nejen od nich

všecko jen kopírovat.

Myslíte si, že je v
Listině něco nutné měnit?

Listinu novelizoval
parlament za dvacet let jen jednou, v roce

1998. Tehdy se
čtyřiadvacetihodinová lhůta, která může uplynout od zadržení člověka do jeho
předání jako obviněného soudu s návrhem na vzetí do vazby, prodloužila na
čtyřicet osm

hodin. Soud má dalších
čtyřiadvacet hodin ke vzetí do vazby, dal-li státní zástupce takový návrh.
Praxe totiž ukázala, že policie

a státní zástupci to
za čtyřiadvacet hodin nedokážou stihnout.

Bude-li v této zemi
vláda chránící demokratický a právní

stát ? tomu tak od roku
2006 bohužel není ?, nastane jistě čas

udělat důkladný
rozbor všech článků Listiny. Ještě potřebnější

je soupis úkolů, tedy
ústavních pokynů. Snad každé právo, které

Listina, ale také
evropská úmluva, oba mezinárodní pakty, a další

evropské a mezinárodní
úmluvy, které český stát ratifikoval,

ústavně zaručuje, je
zajistitelné a vymahatelné podle (obyčejných) zákonů, někdy jen podle nich.
Tedy podle většiny práv

hospodářských,
sociálních a kulturních ? lidé obvykle nevědí,

že i tato práva jsou
základními, tedy lidskými právy a že se jich

mohou domoci u
českého Ústavního soudu nebo u štrasburské-

ho Evropského soudu
pro lidská práva.

Ústavní
soud může
sice zrušit zákon, kterým se má zajistit
nějaké základní právo, pokud upravuje
jeho zajištění nedostatečně

(nebo vůbec). Je to
ale drbání se pravou rukou za levým uchem.

Každé takové zrušení
zákona či jeho části ? byť je to z hlediska

ústavního pořádku a
Ústavního soudu nutné ? je vlastně selháním státu. Je důkazem neschopnosti
vlády a její nevůle ctít

zásady právního
státu. Za velkou oblast problémů vyzývajících

k přepracování zákonů
považuji základní práva zaručená jen

občanům, tedy občanům
ČR, která je ale nutno postupně rozšiřovat i na občany všech států EU
nalézající se na českém území,

výhledově i na další
cizince. Ne vždy to ze zákona plyne, zmatek

bývá u práv vázaných
na nějakou formu pobytu v ČR.

Zapeklitá je ústavní
situace při finanční spoluúčasti občana

na léčení včetně
připlácení si na léky. Dílem se tak děje v souladu

se zákonem, který je ovšem
protiústavní, byť se na tom Ústavní

soud nedokázal
shodnout, dílem i mimo zákon. Obávám se, že je

třeba změnit ústavní
právo na bezplatné léčení a léky, protože

dávno není bezplatné.
Ústava a zákony nemohou ignorovat skutečnost. Řešením ovšem není to, že se
vypustí slovo „bezplatná“,

nýbrž to, že se
vymezí ? co nejpřesněji, jak jen to ústavní zákon

dovolí ? podíl
pacienta na léčení, a to podle jeho finanční situace,

ale i s přihlédnutím
k typu a ceně úkonu či léku.

Bude to tvrdý oříšek.
Jsem přesvědčen, že takovou změnu

Listiny by neměla
navrhovat vláda, která podporuje privatizaci

služeb, včetně
zdravotnických, protože by to mohlo skončit neblaze. Z politického hlediska by
bylo asi vhodné, kdyby hlavní

slovo při těchto
změnách měla KSČM a nemafiánská, nekmotrovská část ČSSD. Nedělám si iluze o
morálce členů KSČM se

stalinistickými a
normalizačními „tradicemi“ v zádech, v tržní

ekonomice se ale
zatím tato strana nemohla mafiánstvím a kmotrovstvím příliš zdiskreditovat.

Listinu lze změnit jen
ústavní, tedy třípětinovou většinou

členů Sněmovny i
Senátu. Výhoda takového zákona je ta, že ho

prezident republiky
nemůže parlamentu vracet a že ho většinou

ani nelze napadnout u
Ústavního soudu. Současně se změnou

Listiny je třeba
změnit i zákonnou úpravu všeobecného (povinného) zdravotního pojištění a
zákonem omezit zneužívání peněz

ve zdravotních
pojišťovnách. Podle mne by zdravotní pojišťovna

stačila jen jedna.

Když to trochu
zjednoduším, pro vás byla základním tématem

i po listopadu 1989
přímá demokracie?

To rozhodně ne. Žil
jsem do roku 1990 ve společenství Charty

a různých občanských
iniciativ, kde vystrkovaly růžky různé

katolickointegristické
proudy i antikomunistické postoje, byť

v menšině. Už tehdy
jsem ctil práva názorových menšin a parlamentní demokracii jsem považoval za
základ, na němž bychom

se mohli shodnout
všichni. A protože jsem znal rozdíly mezi dejme tomu švýcarskou a francouzskou
nebo anglickou parlamentní demokracií, domníval jsem se, že je tady dost
prostoru k tomu,

aby se ustavily
poměry lepší, vhodnější, aby se víc přibližovaly

zásadám, o něž mi
vždycky šlo.

Nevzpomínám si, že
bych byl někdy v nějaké iniciativě usilující o zákon o referendu. A na současné
ústavě, kde je referendum jen v bezzubé a nezávazné podobě, jsem se nepodílel,
za

ústavu z roku 1992
jsou odpovědní lidé jako Václav Benda a Anna

Marvanová, ba dokonce
Jan Litomiský a Marek Benda. Slovo

referendum v ústavě
sice není, ale je tam pamatováno na to, že

může být přijat
ústavní zákon, který určí, „kdy lid rozhoduje

o veřejných
záležitostech přímo“. Ano, „lid? se tam píše. Ovšem

zákon o obecném
referendu nemáme. Někteří právníci tvrdí, že

je to vlastně
porušení ústavní dispozice, že ústava dává závazný

pokyn vládě, že má
takový návrh zákona předložit a nechat si

ho schválit. Jiní
tvrdí, že to tak není, že je tam slovo může. A když

se to neděje, není to
na újmu demokracie. A že je ostatně možné

vždycky k jednomu
konkrétnímu problému takový zákon vytvořit a že se to také jednou stalo ? při
vstupu České republiky

do Evropské unie.

V téhle otázce jsem
se nikdy moc neangažoval, ale samozřejmě pokud by se hlasovalo a já měl hlas,
tak bych byl vždycky

pro obecné
referendum. O věcných otázkách se má jistě hlasovat veřejně v co největším
okruhu hlasujících. Nikoliv třeba už

o otázkách
procedurálních, například při volbě člověka do nějaké funkce. Nejsem stoupencem
přímé volby starosty, hejtmana

nebo prezidenta
republiky. Mimochodem v tom ani nevidím

žádnou přímou
demokracii.

Ale
rozhodovat o tom,
zda má zákon umožnit gayům a lesbám adopci
dětí nebo jestli má být školní
docházka prodloužena na deset let, považuji za možné a
správné. Chápu sice, že
to

může být nekvalitní
rozhodnutí, protože spousta lidí o tom nic

neví, ale právě těmto
tématům předchází nějaká debata, kde se

probírají různé
argumenty, a ta samotná debata, byť by zahrnovala jen menšinu obyvatelstva,
ovšem nikoli zanedbatelnou,

je pro mě silnější
než to vlastní rozhodnutí. Hlavně proto jsem

přívržencem
referenda. Zatímco posuzovat, jestli má být ten či

onen člověk
prezidentem, to se mi zdá nedůstojné. Protože podle

mne je to vlastně
jedno. Záleží totiž jen na pravomocech, které

prezident má.

Tady je rozpor.
Lidská práva a svobody Listina upravila. Ale

fungování
demokratického systému, rozdělení na moc zákonodárnou, soudní a výkonnou i
vymezení pravomocí prezidenta

republiky jsou podle
ústavy ? nešťastně vycházející z ústavní

listiny z roku 1920 ?
poplatné starým, tradičním přístupům,

které je dnes možné
hodnotit jako konzervativní. Hlavně prezidentské pravomoci jsou ještě podobné
pravomocím šitým pro

Masaryka ? a pak pro
Václava Havla: jednak aby se neurazil,

a jednak aby si
nemohl moc vyskakovat. Obě ty tendence tam

jsou patrné.

Takže
to není právě
šťastné. Stejně jako nebyla šťastná
situace, kdy jsme stáli ve Federálním
shromáždění před problémem, že za tři dny
má být z vazby propuštěn údajný
několikanásobný vrah Móre, protože soud nebyl
schopen pravomocně

o jeho vině a trestu
rozhodnout, a bylo jasné, že se to nestihne.

Tak jsme v parlamentu
bez dlouhé debaty přijali zákon, že vazba

může být delší, a
stanovili o kolik. Tak, aby ty věci týkající se

pana Móreho mohly
proběhnout podle zákona a ne nezákonně.

Od
té doby se mi ale
takové zákony eklují. Ovšem to byla
revoluční doba, která má také své
stinné stránky.

Rozdíl mezi Petrem
Uhlem roku 1970 a dejme tomu Petrem

Uhlem roku 2000 je
tedy v tom, že jste změnil svou představu

a hlavně praktické
zaměření své činnosti z požadavku přímé

demokracie na
uplatňování parlamentní demokracie?

Ještě to trochu
upřesním. V tom roce 1970, ale ještě později, v roce

1980, jsem do značné
míry vycházel i já z demokracie zastupitelské. To byla složitá struktura, úplně
na začátku byla moje

představa dělnické
samosprávy. V Československu se tomu na

konci šedesátých let
říkalo rady pracujících. Lidé by tam měli

být pracujícími
voleni a zodpovídat za chod instituce, aniž by ji

řídili. A ředitel,
dnes manažer, by byl té radě odpovědný a byl by

i například okamžitě
odvolatelný.

Vzhledem k tomu, že
tohle se týkalo jen pracovní oblasti, byla

tu představa druhé
komory parlamentu. První by byla podle

bydliště, jako je to
dneska. Podle bydliště by měl občan jeden

hlas, ale podle
pracoviště nebo školy apod. další. V Jugoslávii to

tak měli, byly na tom
založeny obštiny. Tomu jsem dával přednost před parlamentním systémem, i když
ten je podobný, také

je zastupitelský.

S touto výhradou mohu
říci, že jsem byl už koncem osmdesátých let zastáncem parlamentní, či spíše
zastupitelské demokracie, ale hlavně v systému založeném v oblasti práce. V
podstatě

to navazuje na
představy i na zkušenosti různých republik rad,

tedy sovětů.
Revoluční kvas roku 1968 hlavně mezi studenty,

ale i dělníky, se
nesl ve všech západních zemích pod heslem

samosprávy, v
ekonomice i vysokém školství částečně i v Československu.

Když se po roce 1989
začalo používat slovo samospráva, měl

jsem dlouho potíž si
uvědomit, že nejde o samosprávu podnikovou, v pracovněprávní oblasti, nýbrž o
samosprávu teritoriální.

Ještě dnes občas
použiju označení teritoriální samospráva, ale

to je proto, že i v
některých jiných oblastech, třeba na vysokých

školách, je ten
samosprávný prvek zastoupen. V podobě akademických senátů je prvek samosprávy
zachován a hájen, v roce

2012 dokonce dost
tvrdě při odporu proti návrhům zákonů.

Čili není to tak, jak
si myslí nejeden „levicový“ novinář, že

svět je rozdělen mezi
kapitalismus a socialismus, a to první je

špatné a to druhé je
dobré. I když i on uznává, že v kapitalismu

mohou být nějaké
dobré polohy ? pro lidi výhodnější ? a že

socialismus může být
v určité podobě docela nesocialistický

a krutý.

Takový byl tedy asi
můj vývoj. V roce 1989 jsem ovšem tu

svou představu
zastupitelské demokracie prostě nemohl uplatnit, i když jsem se pořád ještě
držel představy samospráv typu

rad pracujících. Ostatně
jsem na to téma tenkrát ani nenapsal

žádný článek, natož
abych vznesl nějaký návrh v parlamentu.

Společnost byla
jinde, nechtěla to, nebo chtěla něco jiného. Takže

jsem se přidal k
parlamentnímu proudu, který chtěl parlament

co
nejdemokratičtější, to znamená co nejméně vázaný na nějaké

partikulární vlivy
ekonomické, sociální a jiné. Ten zlom u mě

nastává někdy v roce
1990, předtím jsem byl zaměřen na proletářskou demokracii. Řečeno hodně
postaru.

Domníváte se z
dnešního odstupu, že se vám během let 1990

až 1992 podařilo v
ústavněprávním smyslu vybudovat maximum možného, nebo jste něco výrazně
podcenili, nezvládli,

zanedbali?

Samozřejmě že nejsem
vůbec spokojen. Především se nemuselo

rozdělovat
Československo, ale to přišlo až pak.

Ale co je podle mě
neoddiskutovatelné: právní poměry byly

velmi poškozeny
způsobem privatizace, především kuponové.

Později, tuším v roce
1993, mi na Hrádečku u Václava Havla řekl

Jan Ruml, a to byl
ještě ministrem vnitra: „Já už taky vím, že to

byla chyba, že
přednost před právníky měli ekonomové. Měli

jsme to udělat
naopak.“

Místo toho se „na pět
minut zhaslo“. To velmi pokazilo právní

řád a hlavně mravní
hodnoty. Krást se nemá.

S tím souvisí i
nedostatečná kontrola. Tehdy se přijal zákon

o Nejvyšším
kontrolním úřadu. A teprve teď, po dvaadvaceti letech, jsou snahy, a ještě ne
úspěšné, ho zlepšit. Pravomoc úřadu

se totiž stále netýká
samosprávy, nýbrž jen státní správy. Přitom

během těch let,
zejména když vznikaly kraje, získávala samospráva stále více pravomocí. Což je
v zásadě dobře. Ovšem měla

by tam být možnost
státní intervence, ale hlavně systematické,

trvalé a důsledné
státní kontroly, například právě prostřednic-

tvím Nejvyššího
kontrolního úřadu. Obce, kraje i stát mají přece

většinovou účast v
mnoha podnicích, kde se tuneluje, podvádí,

korumpuje atd. Státní
kontrola pomocí Nejvyššího kontrolního

úřadu by to trochu
snížila.

Když vznikal zákon o
ombudsmanovi, schválený v roce 2000,

z nepochopitelných
důvodů trvali právníci Vladimír Mikule

a Vladimír Sládeček
na tom, že to musí být co nejslabší instituce,

bez možností cokoliv
nařídit nebo i pozastavit. Že nemůže mít

žádné pravomoci, ale
že může jen doporučovat. Trvalo mi dost

dlouho, než jsem to
překousl. A pak šlo ještě o to, jaké orgány

budou ve věcné
působnosti a čím se bude moci ombudsman

zabývat. Dopadlo to
dost špatně. Pod záminkou, že nelze zasahovat do výkonu samosprávy včetně
parlamentu. Přirovnávám

to k francouzské
zásadě, že lid se nikdy nemýlí. A tedy že ani

český lid se nikdy
nemýlí, a když zvolí své poslance a další zastupitele, jsou za něj suverénem.
Bylo by tedy urážlivé tam poslat

kontrolu! Tohle
dopadlo hrozně. Jen nesměle se mluví o tom,

že by ombudsmanova
práva a práva NKÚ měla být rozšířena.

Senátem neprošel ani
návrh, aby NKÚ mohl aspoň kontrolovat

podniky se státní či
obecní účastí.

V praxi je to velmi
komplikované. Například úředník samosprávy zodpovídá za agendu, kterou
garantuje stát, a je těžké pochopit ? pro samosprávu i pro toho úředníka ?, že
neodpovídá

starostovi nebo
hejtmanovi, ale státu.

Nebo školství: část
je v působnosti státu a část obcí nebo

krajů. V takové
situaci je pak velmi obtížné něco napravovat.

To souvisí i s
problémem, zda například státní zástupce může

šetřit
? prověřovat ?
věci bez podání podnětu, což zákon
naštěstí umožňuje. Ale s trestním
oznámením
si veřejnost spojuje

několik právních
bludů, jako že je možné ho vzít zpět nebo že

obžalovaný něco u
soudu prokazuje, nebo dokonce že mu má

něco prokázat soud. S
prokazováním je to tak, že státní zástupce

předkládá soudu
důkazy, k nimž se obžalovaný smí vyjádřit, ale

nemusí tam ani být,
když nechce. Soud nikomu nic neprokazuje,

ten jen hodnotí
předložené důkazy a rozhoduje o vině a trestu.

Zmínil jste kuponovou
privatizaci jako jednu z věcí, která se

nepovedla a má
důsledky dodnes.

Považuju ji za loupež
století, řečeno s Milošem Zemanem. Ten

líbivý aspekt, že
všichni dostaneme nějakou část majetku státu,

zafungoval. Ale bylo
tam tolik podvodů a nečestných záměrů,

bez ohledu na to, zda
se to někteří lidé ve státních orgánech snažili ohlídat.

Určitě si vzpomenete
na aféru Václava Wallise. Ten byl obviněn, že měl jako příslušník BIS
(kontrarozvědky) sledovat Viktora Koženého, ale zároveň pro Koženého
„pracoval“ a za peníze

mu vykládal o svých úkolech
a dalších okolnostech. Stíháno

to bylo také jako
zneužití pravomoci veřejného činitele. Já se

k tomu dostal tenkrát
na prosbu obžalovaného Wallise, který

byl stíhán vazebně.
Vyžádal si mne jako důvěrníka, protože se

jednání konalo s
vyloučením veřejnosti. Moje podmínka byla,

že nezveřejním nic,
co by ho mohlo poškodit, ale že v žádném

případě nebudu mít
snahu vystupovat veřejně v jeho prospěch,

zůstanu neutrální. On
s tím souhlasil. Šlo mu o to, abych hlídal

spravedlivý proces.

Na tom je vidět, že BIS
Koženého sledovala, tedy že stát nezůstával nečinný. Rozhodně to ale neuměl.
Zajímavý byl úplný

závěr soudního
řízení. Prvoinstančnímu Vojenskému obvodovému soudu v Plzni, kde se konalo
hlavní líčení, byl nadřízený Vyšší

vojenský soud. Ten
byl ale k 1. lednu 1994 stejně jako všechny

vojenské soudy
zrušen. O Wallisově odvolání proto rozhodoval

plzeňský Krajský
soud. Předsedou senátu byl Josef Baxa, dnes

předseda Nejvyššího
správního soudu. Uznal obžalovaného vinným majetkovou trestnou činností ve
smyslu obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil i vynesený trest
odnětí

svobody. Jen v jeho
jednání nemohl spatřovat trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele.
„Příslušník tajné služby přece

nemůže být veřejným
činitelem,“ řekl tehdy Baxa a já jsem viděl,

že někdy je dobré
brát věci doslova. Baxa si mě svým postojem

získal.

Tohle zásadně
ovlivnilo váš postoj ke kuponové privatizaci

a k jejím důsledkům
pro právní systém?

Také. Uvádím to jako
příklad, že názory na nějaký jev jsou ovlivněny bezprostřední životní
zkušeností a u mne to není jinak.

Podobně to bylo s
restitucemi. Ve Federálním shromáždění se

projednával okruh
oprávněných osob. Šlo i o to, zda bude možné

dědit vznesený nárok,
když oprávněná osoba nárok vznesla, ale

mezitím zemřela. Takhle
pak zdědil restituční nárok na několik

domů v Praze Martin
Bursík, jehož otec údajně a za okolností,

které jsem
nepovažoval za nesporné, před smrtí nároky vznesl.

Neznám dopodrobna
řízení o vydání věcí, tedy těch domů, ale

Bursíkův otec podle
mě nepožádal před smrtí o jejich vydání,

tedy, řečeno slovem
zákona, nevyzval jejich držitele, aby domy

vydal. Jen se
dotázal, zda má restituční nárok. Restituční ná-

rok se
podle zákona
naštěstí nedědil, rozhodující bylo, zda
Bursík starší za svého života vyzval
momentálního držitele domů

k vydání. Jeho dotaz,
zda nárok má, označil po jeho smrti Martin

Bursík a po něm i
úředníci, kteří o vydání rozhodovali, za výzvu

k vydání. Bursíkův
otec byl synovcem osoby, která o ty domy

přišla, nebyl to tedy
„rodinný majetek“, jak se pak vyjadřoval

Martin Bursík. Těch
restituentů týchž domů bylo více, restituční

zákon se po létech
zmateně a se zpětnou platností měnil. V této

věci byl i spor u
Ústavního soudu.

Ve Federálním
shromáždění jsem byl v roce 1991, tedy léta

před Bursíkovými
řízeními soudními i správními, jako poslanec

při projednávání
onoho zákona proti rozšíření oprávněných

osob i na synovce a
neteře. Před hlasováním, bylo to v noci po

složitém dohodovacím
řízení, na mne čekala spolužačka z gymnázia Marjánka a ptala se mě, jak jsem
hlasoval a jak budu hlasovat o změně okruhu oprávněných osob. Tak jsem jí to
řekl

a ona mi vyprávěla,
jak je to v jejich případě, že je v rodině víc

oprávněných osob a že
by to bylo spravedlivější, kdyby to mohli

restituovat. Ovlivnilo
mě to natolik, že jsem hlasoval pro rozšíření okruhu osob, bylo nás tenkrát
pět, kdo změnili názor. Pro

mne to byl „Lex
Marjánka“. A když mi Marjánka po letech řekla,

že ti restituenti se
pak stejně pohádali a rozumná správa domu

šla k čertu, mrzelo
mě o to víc, že jsem ze soucitu k ní a její rodině

„vyměkl“.
Ukradení byla křivda, ale vracení ukradeného může být

někdy ještě
problematičtější.

Už jste se zmínil, že
jste proti přímě volbě prezidenta. Proč?

Ano, ale nejen to,
jsem i proti funkci prezidenta republiky. V roce

1988 jsem napsal
takovou úvahu, že na tehdejším systému mi

vadí čtyři instituty:
vedoucí úloha strany, Lidové milice, Státní

bezpečnost a
prezident republiky. Do roka tři z těchto čtyř institutů zmizely. Byly zrušeny
na papíře i v praxi. Zůstal ten poslední a mně to vadí stále. Tento stát ani
společnost nepotřebují

prezidenta
republiky.
Jestli státní správa potřebuje
protokolárního člověka, který formálně
svým
podpisem stvrdí to, na čem se

parlament nebo vláda
usnesou, tak existuje kancléřský systém

a český politický
systém je mu už dost blízký. V něm člověk bez

jakýchkoli pravomocí
reprezentuje, a když je třeba položit věnec,

tak ho položí. Nebo
přijme velvyslance a jeho pověřovací listiny.

Či stvrdí svým
podpisem, že parlament ratifikoval mezinárodní

smlouvu. To jsou
všechno protokolární záležitosti.

Proč by měl mít
prezident nějaké reálné pravomoci? Prezident republiky se přece jako každý
člověk snaží uplatňovat svůj

politický postoj.
Takže je jeho rozhodování bez pravomocí daleko

víc svévolí než
rozhodování nějakých kolektivů.

Čili z mého pohledu
není rozhodující, zda je prezident volený

přímo nebo nepřímo.
Rozhodující jsou jeho pravomoci, a do těch

se moc nesáhlo. Je tu
od 8. března 2012 nově možnost trestního

stíhání po skončení
jeho mandátu, jinak se nezměnilo vůbec

nic. Zůstaly jeho
feudální pravomoci, které snad nemá prezident

v žádném státě: že
může někomu udílet milost. Dokonce i tomu,

kdo ještě ani není
souzen, natož odsouzen, tedy milost aboliční.

To je úplná urážka
justice a právního řádu, že jedna osoba může

způsobit, aby se
trestní stíhání nezahajovalo anebo se v něm

nepokračovalo.
Je to
ponižující pro celý právní
systém a spravedlnost. Sociální demokracie aspoň
prosadila, že prezident může

udělit milost jen
tomu, kdo už byl odsouzen ? zřejmě proto, aby

mohl zcela popřít
předcházející soudní řízení. Nařídit, aby se

trestní stíhání
nezahajovalo, nebo aby se v něm nepokračovalo,

může prezident pouze
se souhlasem vlády, ústavně nejasný výraz

„spolupodpis“
(kontrasignace) předsedy vlády se ale na Hradě

chápe jako souhlas
pouhého předsedy vlády.

My tu máme desítky
mafiánských, kmotrovských, korupčních kauz, jde v nich o desítky miliard. Kde
je kritérium, podle

kterého se bude
rozhodovat, že se v těchto případech nebude

zahajovat trestní
stíhání? To je takový plivanec do právního

řádu, že si větší
nedovedu představit. To tam ovšem bylo vždycky. Ještě za vlády Národní fronty
bylo v neomezené pravomoci

prezidenta i udělení
amnestie. Dnes je naštěstí amnestie aspoň

kontrasignovaná
pravomoc.

Jenže zase:
kontrasignační pravomoc je vnímána tak, že budou rozhodovat spolu. Ale mělo by
to být tak, jak to vykládá

většina právníků:
prezident jmenuje soudce, rektory a ještě některé jiné činitele jenom tehdy,
jestliže o tom rozhodne jiný,

kolektivní orgán. A
nemůže je nejmenovat. Protože to není jeho

rozhodnutí. Je
pravda, že to v ústavě není uvedeno jasně, takže

to vypadá jako
sdílená pravomoc dvou orgánů: individuálního ?

prezidenta a
kolektivního ? vlády nebo parlamentu.

Jiná situace, kterou
můžu popsat z vlastní zkušenosti. Někdo,

člověk takříkajíc z
ulice, se stane třeba zmocněncem pro lidská

práva. Co následuje?
Stovky a tisíce dopisů, mailů, telefonátů od

lidí, kteří se
domnívají, že má rozhodovací pravomoc. Že může

něco zařídit. To je
ale naprosté nepochopení demokratické společnosti. A k tomuto bludu přispívá i
vzhlížení společnosti k velkému prezidentovi.

Ve švýcarské
konfederaci na společné schůzi obou komor,

národní rady a rady
stavů, tedy kantonů, volí jednoho člověka

z jejich sedmi
ministrů ? vláda se tam jmenuje federální rada ?

na rok prezidentem.
Některý jezdí do práce na kole, jiný autem

a třetí chodí pěšky.
Devadesát pět procent Švýcarů neví, jak se

prezident konfederace
jmenuje. Má jen protokolární povinnosti ? je to proto, že ani těch sto padesát
poslanců Národní rady,

čtyřicet šest
senátorů Rady stavů, ani jen těch sedm ministrů

nemůže udělat takový
akt společně. Musí mít jednoho, který

to udělá. To je
parlamentní systém. Podobně ve Velké Británii.

Tam dokonce trůnní
řeč panovníka píše ministerský předseda.

On ji napíše a
královna ji přečte. Tečka. Jestli řekla někdy: Ale,

pane první ministře,
tohle se anglicky píše jinak ? tak se možná

domluvili, to nevím,
ale to, co tam má být, píše on. V Evropské

unii je sedm
monarchií, s Lichtenštejnskem osm, ty ostatní malé,

přidružené nepočítám,
a v těch sedmi je monarcha opravdu

jen protokolární
osoba, v protestantských zemích je popřípadě

hlavou
církve.
Švédský král je králem všech
Švédů a Gótů, zdůrazňuju, že všech, přitom
dneska
už skoro nikdo neví, kdo to jsou

či spíše byli Gótové.

Francie má
prezidentský systém, který vznikl za čtvrté republiky de Gaullovým převratem.
Francouzský prezident je

předsedou vlády.
První ministr vládě předsedá jen tehdy, když

se s prezidentem
dohodne, že předsedání vezme za něj. Už ústava

rozlišuje, jak vláda
vládne, je-li prezident z parlamentní většiny,

a naopak, je-li ve
vládě „kohabitace“ ? spolužití vlády z parlamentní většiny a politicky
jinak orientovaného prezidenta.

Evropská rada je
shromážděním hlav států a vlád. Ale hlavy

států jsou tam jenom
dvě: francouzský a kyperský prezident.

U nás s tím byly
problémy, ostatně v Polsku taky. Když tam chtěl

jezdit Klaus, i když
tam neměl co dělat, tak se ještě ke všemu

tahali
s předsedou
vlády o vládní letadlo. Zde se
přiznává prezidentovi, že sjednává
mezinárodní
smlouvy nebo tím pověří některého ministra. Jenže
je to tak, že prezident vydá
pověření až

po rozhodnutí vlády,
smlouvu pak sjedná ministr, musí ji schválit

vláda a pak ratifikovat
parlament, a prezident je pak povinen ji

podepsat. Takhle to
vykládá většina právníků. Jenže v ústavě je

to napsané nejasně,
lze to vykládat i tak, že sjednání, ba dokonce

ratifikační podpis
záleží na prezidentově libovůli.

Čili já jsem proti
institutu prezidenta. Tím spíše proti jeho

přímé volbě. A jak
jsme doma a mezi přáteli nazývali Václava

Klause, to tu teď ani
nemůžu vyslovit.

Ať si protidrogový útvar změní znak, vyzývá Penc

22.11.2013

Mladá fronta DNES

(bun)

POLICIE

Stanislav Penc vyzval Národní protidrogovou centrálu, aby ze
svého znaku odstranila marihuanový list. Známý aktivista tvrdí, že konopí je
takto kriminalizováno a spojováno s tvrdými drogami. Útvar má ve znaku list
marihuany překrytý mečem.

Monty Pythoni jsou zpět, zatím v České národní bance

21.11.2013

aktualne.cz

Jan Lipold

Zprávy o páté: Válka růží je jistá, bude se to řezat

Lapálie kolem tunelu Blanka nás nijak nepřekvapila. Termín
otevření – květen 2014 – byl totiž naplánován zcela nesmyslně, vždyť komunální
volby budou až v říjnu. A pravidlo zlatých nůžek velí: Žádné přestřižení pásky
nesmí přijít vniveč!

Proto jsme si jisti, že spojeným úsilím tunelářů a tunelářů
a tunelářů se podaří termín splnit a první řidiči se již stihnou projet po
zbrusu nové trase, osázené volebními billboardy.

K situaci se promptně vyjádřil i Pavel
Bém. V blogu v
podstatě informoval, že za něj bylo všechno v richtiku,
zatímco teď slyšíme
„hysterické lži“ (diagnóza od psychiatra). Po
delším váhání se poníženě
osmělujeme tiše připodotknout, že pan primátor se v roce
2007 vsadil, že Blanka
nebude stát víc, než je v plánu. Zatím
prohrává přibližně o 15 miliard korun.

Takže s tím sebevědomím bychom to zas tak nepřeháněli.

Ještě k tomu, že Blanka je černá stavba. Vzhledem k rozměrům
a důsledkům díla se ptáme: A potřeboval snad Stvořitel taky na všechno papíry,
smlouvy, stavební povolení?

Mezi Středočeským a Plzeňským krajem
vypukl územní spor o
Brdy. Očekáváme, že mírová
jednání zkrachují, protože vojenský
újezd by bylo
hřích nevyužít pro rozvinutí bojových
operací. „Nevidím důvod, proč bychom
jim měli něco vracet,“ vypálil středočeský hejtman v
záloze Řihák. Válka
růží je jistá, bude se to řezat.

Soukromý zemědělec (živočišná, ale zejména rostlinná výroba)
Stanislav Penc protestoval u Národní protidrogové centrály kvůli tomu, že se ve
svém znaku honosí symbolem rostlinky Cannabis. Stalo se to už před pár dny a
vážně bychom vás s tím neobtěžovali, nebýt toho, co mu odepsal šéf útvaru Jakub
Frydrych. Jeho tzv. otevřený dopis, jehož podstatou je heraldický rozbor
narkopolicejního loga, je k dispozici na oficiálních stránkách Policie ČR.

Píše se v něm například, že „sedm ostrých listů s pilovitými
okraji má reprezentovat syrovou realitu drogové závislosti, která je na hony
vzdálena salonním úvahám legalizačních aktivistů.“ Anebo že „15 jazykových
mutací hesla symbolizuje nejen věkovou hranici trestní odpovědnosti v České
republice, ale zejména mezinárodní charakter zločineckých skupin, kterými se
především zabýváme.“

Z toho druhého jsme usoudili, že si ředitel Národní
protidrogové centrály dělá ze Stanislava Pence, a potažmo z nás, srandu. Ale na
druhou stranu, je to policajt a obáváme se, že spousta lidí mystifikační tón
korespondence nejen nepochopí, ale hlavně nečeká. Hrozíme se, jaké to bude mít
důsledky. Prostě nevíme. Třeba vážně policajti v growshopech perlustrují
zákazníky, protože „stonek listu, který zakrývá hrot meče, symbolizuje kořeny
tradičních hodnot, na kterých je naše společnost postavena a jejichž ochraně
jsme se rozhodli sloužit.“

Raději dost. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Než se na scénu vrátí Monty
Pythoni, nezbývá než se spokojit
s tím, co elitní bankéři z České
národní banky vyprávějí o boji za inflaci.
Například guvernér Singer předpověděl, že 100 korun je
pořád 100 korun a že
dovolená v Krkonoších bude levnější
(patrně před ním zatajili, že se mu
podařilo zdražit benzín). Viceguvernér Hampl zase
utrousil, že by ČNB klidně
mohla vyhazovat peníze z vrtulníku, což nám přijde
jako naprosto správná
taktika, až na ten vrtulník, který by bankovky
rozfofroval široko daleko po
okolí.

V civilizovaném světě mají bankovní brigády ve výzbroji
balóny a kluzáky. To jen u nás řídí ekonomiku amatéři.

Severočeský sociální demokrat Vlastimil Aubrecht o vraždě
svého spolustraníka Romana Housky prohlásil, že to byla „trefa do
černého“. Ještě snad někdo věříte, že zrušili Českou sodu?

Penc žádá protidrogovou policii o změnu znaku. Má v něm konopí

21.11.2013

lidovky.cz

Lidovky.cz, Šárka Kabátová

Aktivista a bývalý člen Strany Zelených Stanislav Penc žádá
Národní protidrogovou centrálu (NPC), aby změnila svůj znak s konopným listem.
Propagátor marihuany v tom totiž vidí kriminalizaci marihuany a spojování
konopí s tvrdými drogami. Ředitel policejního útvaru v reakci na to napsal Pencovi otevřený dopis,
v němž vysvětluje význam symboliky.

„Těší nás Váš
neutuchající zájem o policejní symboliku
i skutečnost, že se zamýšlíte nad významem
právě našeho útvarového znaku,“
začíná ředitel NPC Jakub Frydrych odpověď. Hned v
další části obšírně popisuje,
co znak útvaru obsahuje.

Kromě meče s čepelí a křížovou rukojetí, které podle
Frydrycha symbolizují „právo, boj a moc“ ze žlutého pozadí vystupuje
konopný list. Ten podle něj zas odkazuje na „všudypřítomnost drogového
problému a rizik spojených s jejich užíváním“.

Užití konopí ve znaku považuje Penc za nesmyslné. Navíc,
protidrogová centrála má podle něj za sebou už řadu kontroverzních zákroků. Na
dopis od Frydrycha ale přesto reagoval dost klidně. „On hovořil o tom, že
to je firemní znak ( Frydrych se dříve se vyjádřil tak, že znak je symbol
„firemní kultury a hodnot, které jejich příslušníci zastávají“ ).
Něco podobného jako český lev pro státní znak. Což je samozřejmě naprosto
scestné a jen to ukazuje úvahu policisty,“ řekl pro iDnes.cz
Penc.

Rozzlobilo ho však, že na jeho výzvu reagoval zrovna
Frydrych. Odpověď očekával spíše od policejního prezidenta, kterému svoji
stížnost adresoval. „Frydrych rozhodně není ten, kdo by měl rozhodovat o
tom, jak bude vypadat znak, uniforma nebo jakým způsobem se policista bude
zdravit,“ dodal pro server.

Propagátor konopí Penc vyzval protidrogový útvar, aby si změnil znak

21.11.2013

zpravy.iDNES.

iDNES.cz, Michaela Bůnová

Stanislav Penc vyzval Národní protidrogovou centrálu, aby ze
svého znaku odstranila marihuanový list. Známý aktivista a bývalý člen Strany
zelených tvrdí, že konopí je tak kriminalizováno a spojováno s tvrdými drogami.

Národní protidrogová centrála (NPC) má ve znaku list
marihuany překrytý mečem. Podle Pence má NPC za za sebou řadu kontroverzních
zákroků a jedním z nich je i výběr znaku. Aktivista píše, že logo útvaru
neprošlo přes komisi, která znaky útvarů Policie ČR schvaluje.

Vedoucí NPC Jakub Frydrych na Pencovu výzvu reagoval
dopisem, který policie vystavila na internet ( přečíst si ho můžete zde ).

Frydrych v něm napsal, že ho těší Pencův zájem o policejní
symboliku i skutečnost, že se nad znakem zamýšlí. Podle Frydrycha marihuanové
listy směřující do všech stran symbolizují problematiku všudypřítomného
problému drog a rizik spojených s jejich užíváním.

Vedoucí protidrogového útvaru také napsal, že ostré listy
marihuany představují realitu drogové závislosti. Ta podle něj nemá nic
společného s hlavní myšlenkou aktivistů, kteří se s poukazem na léčivé účinky
marihuany snaží prosadit její legalizaci. Frydrych dodal, že doufá, že
uspokojil Pencovu badatelskou zvědavost. Znak však změnit nehodlá.

Penc si prý z Frydrychovy odpovědi nic nedělá. „On
hovořil o tom, že to je firemní znak. Něco podobného jako český lev pro státní
znak. Což je samozřejmě naprosto scestné a jen to ukazuje úvahu
policisty,“ řekl iDNES.cz Penc.

Propagátora konopí ovšem rozčílilo, že odpověď dostal od
Frydrycha, přestože svoji výzvu adresoval policejnímu prezidentovi.
„Frydrych rozhodně není ten, kdo by měl rozhodovat o tom, jak bude vypadat
znak, uniforma, nebo jakým způsobem se policista bude zdravit. To rozhoduje
někdo jiný. On by měl rozhodovat to, čím se ten ústav bude zabývat,“ dodal
Penc.

Národní protidrogová centrála je v současné době kritizována
kvůli zátahům na growshopy, tedy obchody prodávající výrobky spojené s konopím.
V operaci, která je pravděpodobně největší protidrogovou policejní akci v
historii ČR, je momentálně obviněno přes
padesát lidí ( více čtěte zde ).

Miroslav Dolejší: Analýza událostí 17. listopadu 1989

17.11.2013

ac24.cz

I. VÝCHODISKA

Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v
Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ.

Tento politický převrat byl připravován přibližně od června
1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a
založení Charty 77.

Tento závěr dokládají tato fakta:

1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy
synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického
je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným,
dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci
komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou
největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou
komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické
úpravy pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří
členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena
komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často
formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické
opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné
převážně západním rozhlasem a tiskem.

4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace
nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je
sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v
komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení
Německa a byly s ním synchronizovány.

5) Forma a průběh politických převratů v
Evropě byly
pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v
červnu 1987 při
Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se
výrazně projevovaly organizace
příprav na převraty ve všech komunistických
státech Evropy (formování
disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich
propagandistická
příprava ze Západu, zintenzivnění
protestních akcí proti vládám, přesun zcela
neznámých lidí do vedení opozice v
Československu nebo do jejího aktivu a
jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek
/Jan Urban, Alexandr
Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan,
Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan
Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich
Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel
Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal
Kocáb, Petr Placák,
Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana
Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan
Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina
Šiklová, Zdeněk Kotrlý,
Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan
Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel
Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar
Veverka, aj./,
zakládání nových opozičních skupin
pod kontrolou StB nebo armádních složek,
které převzaly režii událostí do svých
rukou, atd.).

6) Zřetelnou součástí těchto dohod
byla ujednání o využití
komunistických oligarchií k udržení pořádku
a k zachování vlivu komunistického
mezinárodního hnutí v mocenských
strukturách po převratech. K tomu účelu
vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise
převraty řídily a
schvalovaly personální sestavy nových vlád.
Mocenskou stabilitu během změn
probíhajících ve východní Evropě
zajišťovaly všude armádní složky
řízené
sovětským GRU, rozvědkou generálního
štábu Rudé armády.

7) Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění
nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou
rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami
SSSR- USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky
iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak
dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva
/Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc
atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci
na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled
patrné.

8) Politický převrat v Československu ani politika vlády
Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa,
nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR – USA pro Evropu. Každý jiný
předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

1. – Charta 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z
1.1.1977 bylo 156
bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají
jména osob, výrazně
zkompromitovaných přímou nebo nepřímou
účastí na teroru komunistů v padesátých
létech, jako ku příkladu : František Krigel,
Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář,
Ludmila Jankovcová, Jiří Dienstbier, Luboš
Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová,
Ladislav Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek,
Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel
Šiktanc, František Šamalík, Ludvík
Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová,
Věnek Šilhán, Libuše
Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav
Šabata, Jan Štern, Jiří
Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v
létech 1969-1970
vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo
formou vyloučení převedeno do
tzv. zálohy, tj. pro použití v takových
situacích, jaké vznikly po založení
Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou
projektovány jako další
varianty možného vývoje. Z této
zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně
1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s
posláním působit v
politické opozici a se zpravodajským určením. Do
této doby bylo aktivizováno
pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají
stále v záloze. Část těchto osob
je možné identifikovat podle privilegií, kterých
se jim dostávalo od vlád
hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do
emigrace: politický asyl
dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs.
konzuláty zařídily
vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez
komplikací Československo,
dostali zaměstnání v exponovaných
Institucích států, do kterých byli vysazeni,
jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách,
atd. Všichni významní
komunisté dostávali okamžitě profesury na
universitách (Goldstucker, Šik,
Sviták, Pelikán, později Mlynář) a
významné politické funkce. Pro spolupráci
na
této opoziční variantě byly získány
starší exilové instituce (Rada svobodného
Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v
USA, některé krajanské
spolky a organizace, atd.) a některé osoby z
poúnorové emigrace (Tigrid aj.),
zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky,
Svobodná Evropa a
BBC.

Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny
(lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády
států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly
nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních
prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory
a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod
částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV
KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo
l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s
Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a
zejména pro
soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve
Stockholmu
zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna,
František Janouch, sám dlouhou dobu
působící v sovětském jaderném
výzkumu. Finanční prostředky pocházely
především
od sionistických mecenášů z
mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish
Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při
Masarykově museu v Izraeli, sionistických odborových
svazů zejména v USA,
Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6
vlastních literárních nadací (Cena
J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich
prostřednictvím
udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za
účelem jejich
popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla
vyplácena tzv. stipendia.
Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských
loží v Evropě a v USA vliv i na
některé tradiční literární nadace, jejichž
prostřednictvím pak dosahovala
udělování mezinárodních cen těm
signatářům Charty 77, kteří byli
predestinování
pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier,
Battěk. Němcová,
Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty
vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca
1,341mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka
nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v
zahraničí byla vedoucírm osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů
US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v
zahraničí, které zastupují jednotlivé fukcionáře Charty 77.

V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci
od Federálního ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční
prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z
nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích
funkcionářů.

Charta 77 byla od svého založení v
r.1977 koncipována jako
zednářská lóže. Funkce mluvčího je převzata
ze Sionistické organizace. Aby
nemohla být jako ilegální organizace
stíhána podle zákona, odesílala
všechna
svá prohlášení a stanoviska
státním úřadům. Ve svém
prohlášení z 1.1.1977
konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale
chce s ním vést konstruktivní
dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením
vedoucích funkcionářů Charty
a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti
uzavřeny. Počáteční
zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě
77 vedena ze strany ÚV KSČ,
měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u
protikomunisticky
smýšlející části občanské
veřejnosti. Hlavní část její popularizace pak
převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r.1974 byla v Československu konstituována nová
báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří
nejsou v žádných evidencích StB, min.
zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem
této báze je skupina prominentních
reprezentantů Charty 77, dnes převážně
zastávající nejvyšší
státní úřady.

Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a
pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané
nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly
evidentně ve smyslu tehdy platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112
tr. zák.: poškozování zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až
na vyjímky nikdy brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy
odpovídalo neměnné praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost
Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku zlikvidována během 24 hodin /vždyť tajemník
Zdeňka Mlynáře, jednoho z otců Charty, Dr. Josef Hodic, patřil v té době,
stejně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 první hodiny, ke špičkovým
agentům StB!/ a nikdo ve veřejnosti by
se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních
případech jednotlivců a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo
pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však, většinou bez jakéhokoli
drastického omezení, vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné
Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové
dokonce cestovali do zahraniči (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické
rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích,
působila rozsáhlá agentura StB /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan
Křen, Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian,
JUDr Josef Průša, JUDr Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel
Muraško, Michal Kocáb, atd.atd./. Na
bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost
víceméně kontrolní (v rámci
objektové kontrarozvědky), nikoli řídící.
Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi
komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze
strany USA. Hlavní
řídící funkci vzhledem k Chartě 77
vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní
kontaktní osobou byl vedoucí 13.oddělení ÚV
KSČ R. Hegenbart, který současně
řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo
angažován na přípravě převratu od
srpna 1988, na jeho provedení 17.11.1989 a dodnes jako kontakt
působí
prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka (býv.
Náčelník kanceláře FMV ministra
Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy na řízení
činnosti KC OF, zejména pak jeho personální
politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS,
zahraniční službu, jiné
politické strany, atd.) Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich
Hromádko, Zdeněk
Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a
kancelář presidenta republiky, zejména
některé poradce).

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem
17.11.1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich
podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru
a poslání této tajuplné organizace.

Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo
42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato
skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými,
příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to
především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových –
Uhlových – Müllerových
– Tesařových,
Němcových, Paloušových, Bednářových,
Kynclových, Hromádkových, Dobrovských,
Rumlových, Mlynářových,
Pelikánových, Slánských,
Šternových-Kantůrkových,
Freundových, Tominových, Korčišových,
Paynových, Kocábových, Placákových,
Princových, atd. Všechny tyto více nebo
méně rozvětvené rodiny jsou komunisté
nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci.
Nyní přibližně 180
členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel,
zaujalo pozice v nejvyšších
státních, diplomatických a
hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní
poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím
StB-GRU-KGB-CIA-Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.

Charta 77 nedosáhla během svého
13-ti letého působení
žádného politického vlivu na domácí
scénu, protože to nebylo žádoucí. Příprava
politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla
svěřena
profesionálním organizacím, které k tomu
měly k disposici všechny potřebné
prostředky a bohaté zkušenosti. Posláním
Charty 77 bylo soustředění vhodných
osob, s věrohodnou krycí legendou „odpůrců komunismu“ pro
veřejnost,
které by po převzetí moci po fingovaných
převratech zajistily kontinuitu se
zaměřením světového komunistického hnutí,
jehož součástí jsou i komunistické
strany všeho typu a všech taktických
modifikací a programů. Jejich hlavním
posláním je zakrytí této dlouhodobé
orientace a v důsledku toho působí k
likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu
– tedy období, kdy se světový
bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občanské odsuzování a
věznění některých nejaktivnějších
členů Charty 77 a jí založených odnoží bylo
především velmi diferencované a
mělo výchovný (kázeňský,
disciplinární) a propagační význam jak
vzhledem k nim
samotným, tak hlavně k obyvatelstvu. Věznění
členové Charty 77 se tímto
způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti
vyžadují, a současně
jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na
několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani,
vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických
spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by
bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní,
pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a
informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob
upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké
spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu
byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na
západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské
tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století – kdokoli může být
populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je
to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.

Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV
celkem asi 43 důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem
akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti
sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu a Státnímu sionistickému muzeu (tzv.
kontrarozvědná ochrana). Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB
(mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro
činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými
skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.

Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty
77 a v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců
Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs
nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní
rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve
vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými
materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých
jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a
vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla
náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS
(osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv
důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých
osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že
nejdůležitější materiály,
týkající se Charty a jejích prominentů,
byly z FMV odstraněny ještě před
17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami
jednání mluvčích Charty,
jejího vedení, jednání s některými
zahraničními diplomaty apod., které vedení
Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci
v osobních
materiálech důstojníků StB byly patrně
přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny
osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J.
Dienstbiera, Zuzany
Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A.
Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J.
Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové,
Vl. Chramostové, M. Kubišové,
Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd.
Rychtského, P. Pitharta, J.
Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A.
Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R.
Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, V.
Dlouhého atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a
prosince 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v
zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub
reformovaných komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka
Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v
zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy“,
Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu,
objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma,
atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a
jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není
vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka
překročil únosný rámec této zprávy.

2. – Převrat 17.11.1989

Zpráva parlamentní Komise FS pro
vyšetření podstaty událostí
17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla
zveřejněna. Důsledky šetření se
promítly do odsouzení několika
bezvýznamných policistů k několikaměsíčním
trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na
násilnosti na Národní třídě, bylo
zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo
vyšetření politického pozadí převratu.
Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací
skupinou studentů, která vznikla
jako reakce na evidentní manipulování
vyšetřování vyšetřovací
komisí FS.

Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se
rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud
urputně hlásá president a vláda Charty 77.

President rovněž nedodržel svůj veřejně
daný slib, že budou
zveřejněny všechny záznamy o jednání s
Adamcovou vládou a následně jednání tzv.
rozhodujících politických sil (dodnes není
známo, kdo je tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na
Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení
převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v
přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po
masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta
Šmída, které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a
zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních
politických tajemství.

Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě
zaregistrovány,
natočila BBC pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je
korigována a
vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený
vnitrostranický převrat, který měl
pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se
vymkl z rukou. Na základě této
predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml
s požadavkem, aby
vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno.
Nebezpečí, které v sobě takový
požadavek skrývá spočívá v tom, že komise
bude sestavena opět ze zasvěcených
lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení
pořadu BBC, které je pokládáno za
přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou
báchorku o sametové
revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí
každého spojení Charty s komunisty a
kontinuity komunistické vlády – chartistické
elitě stále vyhovuje být
považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti
je. Je nepochybné, že kdyby
byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by museli
padnout. To je
však nepřijatelné pro zahraniční sponzory,
kteří Chartu vypracovávali 13 let a
nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli
souhlasit také Rusové.
Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z
provedené analýzy lze vybrat
skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují
následující sled událostí:
poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své
12-ti denní cestě
po Východní Evropě shledal, že politická situace
dovoluje zahájení příprav k
převratu. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k
vystoupení ze
sebe samé a její členové postupně založili řadu
skupin, nazývanými nezávislými
iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí
za občanskou svobodu),
DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu socialismu (svaz
bývalých komunistů a
příslušníků StB z r. 1968), České děti
(monarchisté), NMS (Nezávislé mírové
sdružení), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod
vedením Charty 77. Cílem
bylo vyvolání dojmu početního
zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem
pouze optický, ale potřebný pro zahraniční
propagandu.

Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu. V ÚV KSČ byla
vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s
Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády.
Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova
kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho
videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM. Současně prováděl Hegenbart
izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení
operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem,
který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních
Němců ze západoněmeckého velvyslanectv v Prazeí. V rámci spolupráce
Hegenbart-Obroda vycestoval Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k
projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu.

Den 17.11. byl zvolen jako
nejvhodnější vzhledem k tomu, že
je Mezinárodním svátkem studenstva a zaručuje tedy
mezinárodní odezvu, a dále
proto, že to byl poslední termín s aspirací na
mezinárodní odezvu před schůzkou
Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán
další postup velmocí při řízení
sjednocování Německa, což předpokládalo
také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů
je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady
za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou
už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů,
vedených poručíkem StB Zifčákem alias „studentem Růžičkou“ na Národní
třídu, kde podle oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz
tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi
3 hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské
ulici a v Kokviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny
domovní dveře všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy
průvod neměl projít!

D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla
ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k
dispozici u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému
návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před
zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když
četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán
rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V
11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění.
Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich
zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy manifestace začínala ve
vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen
uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných transportérů vybavených
radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované
osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet.

ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou
policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel
vědět, jak tato složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je
neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována
pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu.
Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce
dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k
nasazení ÚRNA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny,
proč se zastřelil.

E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé
vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová.
Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se
Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ
a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni
vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se
Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které
Jakeš mobilizoval.

Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný
taktický ústup komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž
dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna
1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování
herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři
byli komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti.

Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a
později se chopili organizování studentstva vyplývá, že jde výlučně o děti
prominentních rodičů. 86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v
KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů,
vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí
jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla
vypracována hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy
jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání
komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni
převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.

3. – Občanské fórum

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a
schválena Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi
pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77.
Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím
svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.

Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77.
Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF bylo
uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá
(v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly
účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci
Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním centrem), protože to nejlépe
vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních)
do místních OF a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů,
organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně
multiplikovanou Chartu 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje
Obroda socialismu, která
je stále jeho rozhodující složkou.
Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v
oblasti personální politiky ve vládě,
diplomatickém sboru, FS a obou národních
radách, republikových vládách a ve
sféře komunální (O. Černík). Všechna
rozhodující místa v oblasti veřejné moci,
rozhlase, televizi, tisku,
průmyslových podnicích, školství,
zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod.,
jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými). /
Zřejmě není náhoda, že O. Černík,
A. Dubček a někteří další pomocní
režiséři a herci 17. listopadu zemřeli krátce
potom v důsledku „autonehody“ atp. – pozn. NN /

Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok
1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho
aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt,
podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých
komunistů. Je to schema, které je uplatňováno ve všech komunistických státech
Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů
vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje přejmenování
KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu
OF.

Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům
OF
připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž
mnozí zaujali
nejdůležitější funkce v národním
hospodářství a v politice. Pověření tohoto
ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával
nynější hospodářskou reformu už od roku
1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv.
Prognózu rozvoje národního
hospodářství ČSSR. Část nákladů na
její vypracování byla refundována RVHP
(stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v
Evropě). Tato studie nebyla
prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při
níž byla paralelně vypracována
a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské
činnosti po převratu. V rámci
prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40
pracovníků, kteří prováděli
konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a
poradenskými službami v USA,
Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po
dokončení a odevzdání studie
navrhoval ministr Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v
zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich
studijního poslání. Hegenbart jeho
úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do
vedení státu dostali: Komárek,
Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci
komunistické oligarchie byla
činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo
ovládnutí zevnitř
jakékoli potenciální protikomunistické
opozice, která by mohla uvnitř nebo vně
OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako
samotná
KSČ a ostatní politické strany bývalé
Národní fronty. Bylo však nutné
zabránit
vzniku jakékoli nezávislé organizace, které
by tuto hegemonii mohla dříve nebo
později ohrozit. Proto bylo v období únor – duben
rozbito studentské hnutí a
vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela
pasivním a byly
provedeny čistky v samém Občanském fóru /až na
veřejnost se zřejmě dostal pouze
brněnský spor Šabata – Cibulka, kdy ostatní
odpůrce komunismu se vedení OF Jan
Urban – Petr Kučera – Ivan Fišera podařilo umlčet v
naprosté tichosti/.

Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany
KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti jejímu předsedovi
Bartončíkovi, který byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně,
spolupracovníkem StB. V této akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z
rozhovoru s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana
Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana
socialistická akci Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním
dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v
očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou
situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce byly provedeny zcela
profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě
toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou
organizací s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila
Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14%
mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a
ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně „protikomunistickými“)
existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal
objevoval
vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s
cíli zasvěcených mezi chartisty,
začalo docházet k silné názorové
diferenciaci, která pokračuje a nabývá na
ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební
vítězství. Všechny kritiky totiž
vyloučit nemohlo… Příznaky se projevily už při
sestavování federální vlády,
která byla v základních ministerstvech sestavena
Havlem už 3 týdny před
volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil
strach mnoha
funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o
10 dní déle, než president
předpokládal. Bude-li názorová diferenciace
pokračovat, stává se nejistým
původní předpoklad, že vláda dosáhne vždy
požadované většiny hlasů pro své
návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro
parlamentní krizi, zejména při
hlasování o zákonech (všechny tři
ústavy), jejichž přijetí vyžaduje 2/3 hlasů.
Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit
vypsání nových mimořádných
parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak
výraznou většinu.
Rozptýlení hlasu pro ostatní strany by vytvořilo
situaci, v níž by žádná strana
nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou
vládu, která by měla
naději v takto roztříštěném FS prosadit
jakýkoliv zákon či opatření. Pak by
musela následovat autoritativní opatření
presidenta. Ta by mohla mít reálnou
naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době
(1 – 1,5 roku) ještě
tolik popularity jako nyní, což je však
nepravděpodobné, a v takovém případě by
následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však
projevují s různým fázovým posuvem
ve všech bývalých komunistických
státech Evropy a jejich intenzita bude
vzrůstat s hospodářskou a sociální
devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření
podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech
státech Východní Evropy je cílem
řídících velmocí, protože by vedl k
silným sociálním nebo národnostním
nepokojům, možná povstáním /např. na
Balkáně/, které by byla sjednocené Evropě
na Západě vhodnou záminkou k vojenskému
obsazení v zájmu míru v Evropě a k
nadiktování východoevropské konfederace,
řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty
politického a hospodářského vývoje
se objevuje ve způsobech zamýšleného
konstituování OF v průběhu
následujících
dvou let jako jediné autoritativní organizace ve
státě. /Díky Václavu Klausovi,
který se stal k šoku zasvěcených předsedou OF
proti určenému Martinu Paloušovi,
což vedlo k rozštěpení OF na pravicovější
ODS a levicově-liberální Občanské
hnutí, tato koncepce padla – pozn. NN/

Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření
presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou
presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwanzenberg, Šik, oba
Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

4. – Komunistická strana

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v
Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet
zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.

Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci
překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990
nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim
zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.

Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů
členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc
ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících se
režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v
krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin
komunistů, kteří se z
neznalosti chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned
veřejný, byly na
zákrok vedení strany odloženy. Informace o
připravovaném převratu StB byly
rozšiřovány OF záměrně k vytvoření
atmosféry ohrožení, umožňující
snazší
zvládnutí veřejnosti, jejímu semknutí kolem
OF a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ,
armády, LM, FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní
pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována
zákonem č. 15/90 z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu,
garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a
situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů
starého ani nového vedení KSČ
nepomýšlel na převrat, protože předání
zjevné moci a ústup do ústraní bylo
direktivou moskevského vedení Světového
komunistického hnutí. Stalo se zcela
zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné
převzetí moci KSČ nepodpořila,
naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly
vydány rozkazy
jednotkám sovětské armády na území
Československa, k nimž byli už počátkem
listopadu 1989 vysláni důstojníci Rude armády se
zvláštním posláním.

Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou
zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další
neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní
kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989
zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ.
Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým
vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti
setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země
jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly
zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích
posic.

Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí
voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a
rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na
volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob,
zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a
ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci
s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina
v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen
Havluv štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc
ve státě. Pozice jejich
odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti
existují, jsou politicky
bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77,
transformovaná v OF, je jejich
spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí.
Zveřejnění symbiozy SSSR – USA,
pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou
dimenzi celosvětového politického
zápasu. Bez jeho definování není
úspěch, spočívající v aktivním
podílu na něm,
pravděpodobný.

II. – SJEDNOCENÍ EVROPY

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je
úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí
politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.

Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých
sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily
nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách
a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální
povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická
vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v
manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.

Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská
demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými
problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována
jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a
pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich
vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců
vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy
nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě
vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt
by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že
alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě).

Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření
Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na
ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy
výroky o míru a morálce nekonsekventní.

Dvoutisícileté dědictví
Evropy je nyní ohrožováno z jedné
strany vášněmi davů, manipulovaných
mimoevropskými zájmy, a na druhé straně
lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí,
vyhýbající se vypětí
sil a obětem k dokonání díla svrchované,
nezávislé Evropy. Československá účast
na koncipování evropského
sjednocování by si měla být vědoma mimo
jiné také
toho, že každé neúměrné oslabení
vojenské síly Evropy jako celku poskytne
mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa
nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí
zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže
spočívat v pouhém konsolidování
vlastního státního evropského
systému prostřednictvím mírových smluv nebo
jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými
velmocemi. Je nutné
nahradit pasivní evropský mírový program
aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice
trvalé síly! Revize stávající
koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného
pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu
fungující politické organizace
silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně
souvisí s problémem
schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je
velmi akutní! Pozitivní
účast Československa na jeho řešení je mimo
jiné také otázkou odvahy k přiznání
se ke znalosti vlastních skutečných politických
dějin od roku 1918, soustavně
zkreslovaných legendami.

1. – Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy
Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa
Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na
evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem vítězů 1. světové
války, především USA, bylo rozbití
velkých mocenských států a zničení jejich
vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska,
Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli
dědiční monarchové, kteří
byli současně hlavními oporami náboženských
idejí a církví. Likvidace všech
těchto pilířů mocenské stability byla
základní podmínkou úspěšnosti
světového
nástupu amerického mezinárodního
kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho
politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace,
oslabení a
později odstranění velmocenského postavení Evropy
v něm (zbavení zámořských
kolonií) a její postupné podřízení
kosmopolitním neevropským cílům, až po
globalisaci světa pod vedením levicových liberálů
USA.

K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a
idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky
likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a
církví.

V dějinách Evropy po pádu
Říma až do doby osvícenecké a
francouzské revoluce převládala univerzální
idea náboženská, která měla
ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci
však vznikla
národnostní idea, vzbuzená touto revolucí,
která měla rozbít mocné státní
útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a
církví. Před francouzskou
revolucí národnostní idea neexistovala,
národy jí nepřikládaly žádný
význam. O
osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky,
dědické nároky dynastií, nebo
válečná vítězství či porážky.
Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s
územím jednotlivých národů a vyvolal v
Evropě národnostní myšlenky. Evropské
universální náboženské
myšlení bylo v této etapě vývoje
lidské společnosti,
začínající zrychleným tempem směřovat k
úplné emancipaci člověka jako svobodné
duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených
lidských práv, svobod, lidské a
občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala
jedním z dalších účinných
prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako
duchovně, kulturně a
relativně i politicky spřízněného celku, a to podle
osvědčené imperiální zásady
rozděluj a panuj.

Filosofický základ poskytl
národnostní ideji v Německu
Herder a od té chvíle se jí dostávalo
všeobecné propagace, jejímž následkem
bylo rychlé pronikání této a postupně i
dalších ideí, ideí postupného
drobení
až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do
všech evropských zemí bez
ohledu na jejich historické hranice, zájmy
dynastií, plány státníků, diplomatů
a církví. Svým posláním byla idea
národnostní revoluční od samého
počátku –
likvidace stávajícího politického a
mocenského stavu. V propagačním tvaru
usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových
základech, aby každému
národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně
s národnostní ideou
byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po
níž pak
následovaly ideály demokracie a socialismu.
Všechny směrovaly k destrukci
aktuálního evropského myšlení a
stávajících mocenských poměrů.

Význam, který národnostní ideji připisoval americký
president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:

“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a
jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou
silné nebo slabé.”

Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo
osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku
byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko,
k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny
Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko,
Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s
odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly
mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil
Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu. “Národy a země nesmějí již být dále
předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité
vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl
pokoj Evropy a celého světa rušen.”

Když se záhy ukázalo, že toto
rozdělení Evropy bylo
předehrou k bolševickým revolucím, které
měly Evropu znovu sjednotit v
bolševickou internacionální mocnost pod
vládou komunistického Ruska, vystoupila
propaganda národnostní ideje s výkladem, že
principy svobody a sebeurčení
národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak
vzhledem k promísenosti
národů, zvětšující se směrem na
Východ, a jednak vzhledem k nutnosti
respektování zeměpisných a
hospodářských podmínek. Jejich
nerespektování by
znamenalo učinit nové národní státy
neschopnými života, čímž se zdůrazňovala
nutnost podřízení jedněch národů druhým,
tedy rehabilitace stavu, který v
Evropě existoval už před jejím rozdrobením.
Všechny státy v Evropě měly tedy
dále a znovu národnostní menšiny, často i
početně i jinak významné, zejména
když tyto minority měly za sebou velký a mocný
stát národa, k němuž příslušely.
Národnostní idea se přetvořila z vnitřní
záležitosti států v otázku
mezinárodní
a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci
mezinárodních společností
(Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem
mezinárodní
politické manipulace. Problémy, které byly
dříve přehledné v rámci velkých
států, staly se nepřehlednými v rámci
nenárodnostních, cizích,
mezinárodních
institucí.

Československý stát bez
jakéhokoli raison d‘étre byl
experimentem státu, uměle vytvořeného na základě
výsledků 1. světové války na
přání vítězné Velké Čtyřky /USA,
Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl
založen ani na principu sebeurčení, ani na principu
národnostním (žilo v něm
46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo
jiných národnostní). Byl
vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s
Rakouskem, což bylo symbolicky
vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo
zbudováno pro vojenskou nebo
politickou sílu, nýbrž k docílení
hospodářského úspěchu a proto dostalo
hlavní
přírodní zdroje a průmyslové bohatství
starého Rakouska a bohatý díl
přírodních
zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými
státy a Anglií jako instrument jejich
politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných
velmocí se k němu upínal vzhledem k
tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo
největší možnosti
a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a
průmyslově vyvinuté obyvatelstvo
mělo rozšířit po východní Evropě síť
obchodních tepen, které by daly život
vyčerpaným národům, politikou těsné
spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a
stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na
zásadách parlamentní demokracie. Tyto
záměry byly v současné době pouze modifikovány,
jejich podstata se však
nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR
srozuměn a není zajisté náhodou,
že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým
pokračovatelem.

Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci
zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k
rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce
vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní
demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v
něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování
Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli
soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o
přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.

Mír St. Germainský,
Wilsonových 14 bodů a Versaillský
kongres daly vzniknout novým státním
útvarům, nedisponujícím přirozeně
regulujícím principem tradice, špatně
odolávajících totalitní
bolševické
propagandě a primitivní sociální demagogii a s
nepatrnou nebo žádnou váhou v
dějinách Evropy. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou
šlechtu ani vlastní
vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou
poznamenány
plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv
tradičních
středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a
bylo započato s prováděním
koncepcí na sjednocování Evropy, které z
ní mělo v celosvětovém měřítku
postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na
banku Spojených států
evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův
návrh evropské
konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly
být především zbaveny svých
kolonií a tím značné části svých
trhů a své finanční síly, což bylo nutným
předpokladem pro úspěšné zahájení
finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a
Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční
moci. Hitlerem vedená vzpoura
národně socialistického Německa tyto záměry na čas
pozdržela a současně
usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2.
světové válce, kdy
následovalo nové přerozdělení světových
mocenských pozic a v Evropě 45 let
okupace, po jejímž ukončení se nyní opět
přistupuje k nové formě podřízenosti
Evropy.

Autoři sjednocovacích koncepcí pro
Evropu, Rusové a
Američané, usilují o mechanické sjednocení
už přes 70 let a usilují o ně ve
svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však
naprosto nesporně, že ryze politické
řešení problému reorganizace Evropy pod
zorným úhlem politické účelnosti, je
nemožné. Každý pokus vybudovat nový
kontinentální či dokonce světový,
mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a
zájmy světových velmocí, nemůže
skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech
spolků států v minulosti
bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého
právního a mravního spojení mezi
organizací centrální spolkové moci, jeho
reprezentací a jednotlivými lidmi,
nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu
obrovskou finanční a vojenskou moc
sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých,
integrovaných politických
systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně
podařilo postavit ve smyslu logické
právní architektury ladnou budovu právního
sjednocení evropských národů,
nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné
přijatého podřízení a
sebeobětování, onen sociálně charismatický
prvek, bez něhož i stát sám se stává
neoduševnělým a mechanickým Leviathanem.
Právní a mocenské techniky nemohou
tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou
lidé. Ani na začátku 21.
století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu
panovat, protože by neměla své
vlastní poddané, které by inspirovala,
kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali
za svou.

Tradiční evropské státy
(Anglie, Francie, Německo, Itálie,
Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto
problému vědomy. Není si toho
vědoma reprezentace Československa. Nasazení
internacionálních poradců
presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní
moci a
autoritářské výkonné organizace pod Hradem,
vzbuzují přirozenou nedůvěru
Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných
rizik pro stát. Václav Havel se stává
pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe
vzal úlohu mluvčího cizích,
neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje
potřebu oprostit úsilí o
duchovní a kulturní solidaritu lidstva od
podivností pacifismu,
internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně
ničí a kazí a jejichž
hlasatelem se stal právě V. Havel. Duchovní jednota
Evropy stojí nad, ale i
mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují
války. Klást požadavek, že
se Evropané musí vzdát svého
bojovného ducha, že se musí podřídit
pacifickému
míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a
kulturní beztvarosti, může být
pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu
evropských dějin. Ještě
osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že
je nutné vzdát se silného a
vyhraněného svérázu národů a nahradit jej
bezbarvou, jednotnou
zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku
vnucenou zdánlivou
jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to
usilovali nadnárodní bolševický
internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních
45 let. Naopak: jen
Evropa sestávajících ze silných,
svérázných a sebevědomých
národních jednotek s
hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným
duchovním charakterem, může
prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti,
která, stejně jako nebyla
zničena posledními dvěma světovými válkami a
téměř půlstoletou okupací, nebude
zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým
snad bude ještě Evropa v
budoucnosti podrobena.

Ve své dlouhé minulosti mohla
Evropa, bezesporu právě díky
svým mnohotvárným složením, tak dlouho
udržet světovládu, přičemž hegemonie
přecházela ponenáhlu z jednoho národu na
druhý tím, že každý národ podle
jakési
imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato
mnohotvárnost evropskému
duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou
duchovní sílu. Mocná síla Evropy
tkví v tom, že měla vždycky národy
vyznačující se větší
zkušeností, větší
zralostí a vedle toho mladší a
vitálnější národy. Posloupnost těchto
národů v
přebírání vedoucího mocenského
postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou
sílila velká evropská civilizace. Není
důvodu předpokládat, že budoucnost se
bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li
Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li
si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas,
riskuje, že
imanentní vývoj Evropy Československo smete.

2. – Mezinárodní souvislosti sjednocení

Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil
svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel
a odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný
odvolán.

Zcela neočekávaně, na vrcholu své
vojenské a politické moci,
provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez
vyzvání, bez jediného
výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v
dosavadních dějinách politiky
obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát
milionů mrtvých prohlásili
za oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o
lidských právech,
prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se
přejmenovali, přísahali na mír
a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí
zdánlivě vzdali. Hlasatelé
lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s
jásotem. Tajné služby SSSR a USA,
které 45 poválečných let zásobovaly svět
historiemi o svém nesmiřitelném
nepřátelství, si vyměňují delegace svých
usměvavých vůdců a ředitelů, které se
střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a
CIA v Longley a tiskové agentury s
nadšením komentují porozumění a
přátelství, v jakém je vedeno jejich
jednání.

Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se
zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných
komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co
charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které
jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.

Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:

• potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace
antagonismu socialismu

a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry
všechny ostatní rivaly,

• vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého
Izraele.

Konsolidační snaha se týká
především Evropy a jejím
zakončením se má stát politické,
vojenské a hospodářské sjednocení
kontinentu
pod vedením nadnárodní demokratury, která
bude v labyrintech tzv. zastupitelské
demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči
zcela nekontrolovatelná. To nutně
povede k hlubokému odcizení.

Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky
jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným
prostředkem hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21.
století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a
Čínou.

Instalace celoevropské vlády
předpokládá oslabení
dosavadních vlád národních států,
zejména v západní Evropě. V rámci
prohlubující se integrace států Evropského
společenství budou vlády delegovat
značné části svých pravomocí a suverenity
zejména v oblasti vojenství a
zahraniční politiky substituujícím
celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční
hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA.
Přechodně bude nalezena forma
integrace okupačních armád SSSR – USA formou
kooperace vojenských bloků, které
pak v rámci politického sjednocování pojme
malé národní armády jednotlivých
států Evropy.

V rámci ideí demokracie,
míru, humanity a sebeurčení bude
Evropa rozdrobena na malé, relativně
svéprávné národnostní menšiny
a tak budou
rozvráceny i dosud velké a mocné státy:
Německo zesílí význam zemských vlád
na
úkor centrální vlády Německa, která
pak velkou část své vojenské a zahraničně
politické suverenity deleguje na celoevropské
orgány. tím má být Francii,
Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém
sjednocení nebude usurpovat
politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i
ostatní
evropské země. Tím bude velmocem garantováno, že
žádná z tradičních evropských
velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti.
Celoevropská vláda bude
(jako OSN) vytvořena na principech kontinentální
bezmocnosti a podřízena
kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský
potenciál sjednocené Evropy bude
směřován především do oblastí, na nichž
bude mít zájem hegemonistická politika
USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno
hospodářskému spojení s
potenciálními partnery, kteří jsou
nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské
státy a
Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou
směřovány především do Ruska.

Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme
ochranu hranic s Činou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení
arabských států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a
paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane
výživy z Evropy.

Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení
dosud Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších
(Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn
režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky
arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými
zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou
protisionistickou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit
jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo
nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a
odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských komunistických států OOP.
Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou
a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby
bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velkého rizika
okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy
sionistů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii).

Tuto politiku sledují rovněž USA,
které jsou od roku 1948
vazalem státu Izrael. Především proto bylo
nutné uskutečnit tak nesmírně
rozsáhlé politické změny v celém světě. I
když značná část arabských států je
pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie,
Sjednocené arabské emiráty,
Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují
nacionalistické a vojensky
silné státy, vyzbrojené sovětským blokem,
jako je Sýrie, Irák, Lybie, jejichž
protisionistická a protiizraelská orientace znemožňuje
vojenskou okupaci
dalších arabských území. Izrael
však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska
více
než jeden milion Židů a tato území potřebuje. Tím
nutí USA k urychlení
politických, vojenských a hospodářských
opatření, která mu provedení záměrů
umožní. Všichni američtí presidenti,
všechny americké vlády jsou posledních 42
roků zajatci této politiky.

Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit
dostatečnou
kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií, které
mají vlastní velmocenské aspirace.
Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat
o podporu Arabů,
zejména Japonsko, které je zcela závislé na
dovozu ropy ze Středního východu.
Odtud také pochází japonské
úsilí o hospodářské pronikání
do Číny, Evropy a
USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou
Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské
protiváhy konkurenčních globalistů.

Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž
vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě
válečného konfliktu s Izraelem.

Československo je tradiční pevností sionistického vlivu v
Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména
katolických, kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie,
Španělsko, Portugalsko atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael –
Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy,
které jsou (založením svého obyvatelstvem) protisionistické.

Z bezvýznamného člověka a
průměrného spisovatele vytvořila
světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z
Václava Havla osobu,
nazývanou světovým spisovatelem, krále filosofů,
evropským politikem, největším
žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům
a věřitelům politickou
úlohu Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby.
Nikoli náhodou v
jednom ze svých prvních prohlášení
Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy
a
Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je
přizpůsobováno všechno,
co je nutné, včetně vnitřního politického režimu
státu: osobní presidentský
režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné
politické výkonné armády OF, zničení
jakékoli opozice, která by byla schopna jeho
budoucí politiku korigovat, atd.
Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř
výlučně sionisté.

Proto Havel obnovil v Československu všechny sionistické
společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil
zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77
a OF, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem
republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její
členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu
odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla
zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a
podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky
národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k
bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až
totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.

Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky
V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa,
jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout
Slovensko.

Rychlá varianta hospodářské
reformy V. Klause způsobí ve
skleníkovém prostředí postsocialistické
ekonomiky hospodářský a sociální
rozvrat, jehož zamýšleným cílem je
podstatné snížení hodnoty národního
majetku
a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou
hodnotu v konkurenčním
prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny.
Zahraniční investoři a
zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu
hodnoty národního majetku
(znehodnocení uzavíraných továren,
neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení
světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny,
za které potom, v druhé fázi,
tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny
pracovní síly
prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se
zvýšením intenzity práce. Velmi
značné úspory obyvatelstva budou likvidovány
postupným zdražováním a odčerpány
prodejem státních obligací, dluhopisů,
akcií bývalých státních podniků,
které
se později v řadě případů zhroutí a hodnota
cenných papírů bude anulována.
Úspory nezkušených soukromých podnikatelů,
investované do pořizování výrobních
prostředků, budou později (z velké části)
likvidovány jejich zhroucením pod
tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného zboží a
služeb.

Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra
Komárka a Miloše Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude
následovat druhá fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně
demokratická). Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska
zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke
KGB netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především
sionistický) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a
především KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch. S
jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve
státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak provedeno
hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní Evropou.

Druhým výrazným aspektem
politiky Havlova kabinetu je
příprava k odtržení Slovenska. V období 1990
– 1992 budou přijaty nové ústavy a
zahájeny přípravy k rozpojení
hospodářských vazeb mezi Slovenskem a
historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění
Slovenska dojde později (asi
za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním
západní a východní Evropy
(integrace má být dokončena do roku 2000). Do té
doby bude hlavní veřejnou
snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom
státě. V rámci sjednocení
pak obětuje československý stát. Program liberalizace
poměrů v Evropě bude
umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v
jeho intencích
dojde k částečnému osídlení
pohraničí historických českých zemí potomky
bývalých sudetských Němců. Rozpad
současných JZD, nejasnost zákona o půdě a
soukromém zemědělském podnikání spolu s
nechutí a neochotou mladé generace k
samostatnému podnikání v zemědělství
způsobí, že země v těchto oblastech nebude
obdělávána a stane se snadnou kořistí
platbyschopných a k práci ochotných
cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami
maďarskými, ukrajinskými,
rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou
malé etnické menšiny, enklávy
bez jakéhokoli významu politického a
hospodářského – stanou se
mezinárodními
Evropany.

Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci
další zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické
nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního
průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích
prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou
uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před
ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na
cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít
ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto
smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na
nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská KGB. Řada vysoce
exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto
podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva
byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků, kteří byli verbování
v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do
těchto oblastí už byly zřetelně detekovány. Participace na této neviditelné,
neformální, ale faktické moci je rovněž registrovaným důvodem ke slepé
oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace
přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli
evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak
rychle se rozvíjející bází činnosti.

Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních
spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem
a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých
tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena
neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové
moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude
zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly
svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na
jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.

Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti,
kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či
mafií!

3. – STAV ZEMĚ

Všeobecná krize Československa je především krizí morální.
Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v
hranicích tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví,
renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily
původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost, v níž
vládnou zcela odlidštěné principy.

Pro každou reálnou politickou úvahu
o hledání možných
východisek je nutné vzít za základ
hlavní zjištění analýzy:
Československá občanská
společnost je zcela rozvrácená. Češi
přestávají být národem, protože jim
chybí
vůle být národem. Ke konstrukci programu politické
záchrany je však rovněž
nutné chápat příčiny současného stavu.

Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem,
byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla
pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená
autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu,
vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v
takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak
autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti.

Tato pospolitost však byla zničena a byla
nahrazena společností.
Společnost však není živý organismus, nýbrž
mechanický agregát. Jednotlivci v
ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a
účelově. Každý žije pro
sebe a ve stavu napětí vůči ostatním. Vztahy mezi lidmi
jsou vztahy mocenských
subjektů a jako takové jsou organizovány a
upravovány pravidly, konvencemi a
zvláště právem, podobně, jako vztahy
válčících stran. Na rozdíl od
pospolitosti, kde převládá domácí
hospodářství a zemědělství, ve společnosti
převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové
společnosti jsou finančníci,
průmyslníci a manažeři, funkci náboženských
církví převzali ideologové,
demagogové a organizátoři davů. Svého
nejúplnějšího vyjádření dosahuje
společnost ve velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě tohoto
všeobecného vývoje ušetřeno. I když se
komunistická moc v mnohém lišila od
západních systémů, má s nimi v tomto smyslu
(ve svých důsledcích) mnoho
společného. Francouzská revoluce znamenala začátek
sekulárních masových hnutí,
která si vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo pak převzaly dvě
největší
sociálně-internacionální a
sociálně-nacionální totality 20. století:
bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a
demagogů. Projev vůle k rovnosti
se změnil ve vůli po ničen všeho, co se odlišuje od
vládnoucího průměru. Nepřijetí
elementárního faktu vzájemné nerovnosti
vedlo ke strukturální dezintegraci
lidské společnosti. Pokrokářský optimismus
rozhlodal všechny vazby a vedl k
naprosté atomizaci lidských bytostí. Masová
společnost konzumentů porušila
stávající hodnotovou hierarchii a tím i
dosavadní struktury společenského
uspořádání a přivedla k moci nad sebou
síly, o kterých každý prozíravý
ví, že
to jsou síly špatné a neschopné, totiž
demagogy, byrokraty, korupčníky,
hazardéry, gangsterské organizace, anonymní
instance bez odpovědnosti, nahodilé
kvantitativní většiny bez opravdového
prověření kvalitou.

Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka
jejího hodnotového systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena
ideologiemi. Každá ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou
utopické. Připomínám to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie,
lidských práv a humanity oficiální ideologii – „náboženství“
československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na
Východě i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských
idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous
takou šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět
tolik sliboval a tolik věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý
svět.

Žijeme v době masových stran a společností – Československo,
KSČ ani OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních
států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou
konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a
Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní tendence,
které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu
tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv
méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a
tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně v období voleb
jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a
tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě nutnosti i k
mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho
devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy rukopisu amerických analytiků CIA a
analytiků KGB na jeho vznik a působnosti. Je koncipováno schopnými znalci,
kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje.

V Československu se naprosto
nedostává nezávislých stupňů a
skupin mezi rodinou a státem – to je další
významný aspekt závěrů provedené
analýzy. Masová spotřebitelská veřejnost,
tvořená bytostmi, které svoboda
permanentní volby a z toho plynoucí permanentní
zodpovědnosti obtěžuje, však
nemůže vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu
„jednota v
mnohosti“ a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou
masovou
společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je
skrytě obsažené a dovedně
zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak
je u nás zaváděna
zahraničními poradci presidenta republiky.
Nabízené východisko, svědčící o
tendenci směřování k totalitě, je
akcentování významu hospodářských
reforem
(jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF),
což předznamenává
preferenci atributů směřujících k
zesilování davových spotřebitelských
tendencí
/se skutečnou demokracií neslučitelných/ ze strany OF.

To předznamenává rovněž
politický posun Havlova kabinetu a
náznaky přeformování rekonstruovaného OF v
povolebním období – tedy tendence
akceptovat pokračování v zesilování
masové společnosti spotřebitelů. Masová
společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce,
přímé demokracie a
neorganizovaného hnutí, které překračuje
rámec běžné legality klidných etap
sociálního vývoje a ohrožuje a ruší
demokratické instituční procedury zastupitelské
demokracie (signál: forma útoku na dr.
Bartončíka). Takto konstituované a
opracované OF je způsobilé kdykoli v případě
potřeby zavést diktaturu. Protože
masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak
to činila KSČ), popírá úctu k
principům svobodné soutěže za rovných podmínek
/mezi těmi, kdo jsou připuštěni
na start – pozn. NN/ a veřejné diskuse /mezi těmi, kdo jsou
připuštěni k
diskusi – pozn. NN/ jako základny pro kompromisní
řešení konfliktních zájmů
/tedy těch, které jsou stávající
mocí za takové uznány – pozn. NN/. Zejména
dnešní OF, které je samo dílem
takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na
to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti
komunisty pevně ovládaným
odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.

Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní
vláda slovně odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení
spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka nemá
hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro
většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s
rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují
obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem
pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím,
poživačností – a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan
nemá čas sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno
odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od cesty ke
své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich…

Zdrojem spotřebitelského způsobu života,
který zasáhl Evropu
amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o
20 let později, je především
depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení
světa v kteroukoli chvíli,
pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti
úplné manipulaci s
jeho vědomím, dále s rozvojem techniky, který
umožnil masovou výrobu pro
masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a
postojové tendenci
tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby
člověk co
nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce
svého úsilí a není nutné se
příliš
starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už
nemůže vychutnat
všechny požitky, které trh života nabízí.
Pokud jde o potomstvo, má se řídit
stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého
materialistického životního
kréda, konzumní orientace sama na sebe, obyvatelstvo
Československa ve všech
směrech silně zdegenerovalo.

Jasně konturované ideje a mravní
normy ztratily na
přítažlivosti, rozšířil se morální a
sexuální liberalismus, na významu a oblibě
získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako
oblečení, dobré jídlo a pití, osobní
vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování,
sexuální život. Komunisté pochopili
tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost
krást, lhát, udávat, pomlouvat
– beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva,
které se s jejich vládou
smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky
neexistoval odpor proti
komunistické diktatuře a sovětské okupaci.

Spotřebitelský trend životního stylu
se však střetává s
faktem, že spotřebních statků, které přitahují
zájem a aspirace lidí, není
tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby
všech. Spotřebitelskost není
zdaleka ještě pro každého každodenní
skutečností, její univerzálnost není v
oblasti reality, ale především v oblasti chtění,
aspirací, přání a hodnocení.
Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci,
které jsou předmětem
spotřebitelského usilování, si udržují svůj
kurz i proto, že nejsou každému
přístupné. Je velmi pravděpodobné, že
aspirační hodnota japonského osobního
auta ve stupnici společenského oceňování by
okamžitě poklesla, kdyby jej
vlastnil každý. Stav, kdy je množství
žádaného zboží menší než
množství lidí,
kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže,
který se projevuje hledáním
nejvýhodnějších, nejefektivnějších a
nejrychlejších cest k dosažení
vzývaných
hodnot.

Proto také současná masová
průmyslová společnost je
společností výkonovou. Její princip
zvyšování životního standartu je ve
své
realizaci podmíněn výkonným věděním,
které se stalo náhražkou vzdělání,
nenahraditelným výrobním prostředkem a
podstatným stavebním principem takové
společnosti. Pouze tímto výkonným
vzděláním a věděním je možné
dosáhnout iluze
pokroku. Výkonové vědění je však
vlastnictvím dominantních společenských skupin
a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokrok je jimi
neseno. Tyto dominantní
mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic,
do nichž se dostaly na základě
výběru orientovaného v podstatě na osobní
výkonové vědění. Díky svým
pozicím a
rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat k
udržení nebo změně stávající
mocenské a sociální struktury a norem,
které jsou jejím vyjádřením a nositelem.
Dominantní mocenské skupiny na základě své
na obdiv stavěné prestiže mohou
sehrát vzorotvornou roli, čímž vytváří,
určují a udržují normativní chování
jiných lidí. Zachování komunistů v těchto
pozicích jednoznačně určuje
politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová
průmyslová a spotřebitelská
společnost je hierarchicky členěna podle výkonové
kvalifikace – společnost
Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze
přehlédnout či
ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu.
Podíl a význam vlastní
práce rozhoduje o statutu a pozicích.
Špičkové pozice zaujímají ti, kteří
mají
nejlepší výkon uznávaný skupinou – a
to jsou právě dominující mocenské skupiny,
které se obvykle samovolně prohlašují elitou
(Charta 77, OF). Důležité, je aby
byl výkon skupinou uznán.Pouze výkon
doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení
mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí
kvalifikace relevantní pro tvorbu
dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní
skupiny nejsou omezeny a
politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních
sférách, včetně zábavního
průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost
konzumentů je životně závislá
na stupňování produktivity, a proto v ní
stále větší význam
získává výkonová
autorita (proto president a jeho poradci neustále při
každé příležitosti
prezentují svoje pracovní zatížení).
Představitelé výkonové autority pak nutně
usměrňují chod společnosti, které svou činností
vtiskují tvářnost. V zájmu
úplné realizace konzumní společnosti jako
výkonové je odbourání všech
determinantů vzestupu mimo rámec výkonového
principu. Žádný úspěch však
nespočívá pouze na odborném výkonu.
Úspěch často zahaluje tím, že ideologicky
legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská
kancelář, vláda,
parlament).

Dnešní československou
spotřebitelskou společnost
charakterizuje především snížení kdysi
převažujícího podílu rodiny na
zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné
míry převzala škola,
ubytovna, reklama, televize a vrstevníci. Novodobou společnost
vyznačuje
hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění,
osamocení jednotlivce uprostřed
množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů,
peněžní hospodářství vede k
uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede
k vykořisťování.
Člověk tak nabývá svobody úděsnější
než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím
větším a mocnějším.

V takto koncipované společnost je
nejvýznačnější tendencí
stálý rozvoj byrokracie. Členové této
byrokracie mají nejvýraznější
problémy:
rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost
družnosti a sebeovládání,
vytváření klik a mafií, potřeba
ztotožňování se s cíli úřadu či podniku,
pocit
bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává
oddělování cílů od prostředků, což má
za následek oddělování normativní,
které se projevuje jako desintegrace a
rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající
specializace masové
společnosti produkuje veliké množství hodnot
navzájem nespjatých, nesouvislých.
Úpadek autority církví je jen jedním
článkem trendu, k němuž patří pokles
prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity
osobnosti a oslabení její
autonomie. Převládá člověk řízený z
vnějšku, podřízený úplné manipulaci.
Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoliv diktaturu a zcela
neschopný
jednání podle vlastní úvahy a s
odpovědností za něj. Člověk, neschopný
samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět
jako pouhému heslu,
vyhlašovanému k vytržení davu.

Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní
společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého
dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si koupit
nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit. Je
indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ
lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho
vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva,
protože takové ideje jsou s takovými lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí
budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v
milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu.

Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou
rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu
modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k
modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů
současné konzumní společnosti. Konzumní člověk , přeměněný ve zboží a
prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k
dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu
osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení
pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu.
Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v
generálního ředitele akciové společnosti světa.

Organizovaná transformace
politických a komerčních potřeb v
potřeby individuálního člověka ho vnitřně utlačuje a tak
oživuje tradiční
náboženské mýty. Tato vnitřní identifikace,
která je ideologickým protějškem
eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin,
které spotřebitelská
společnost považuje svou největší vymoženost, vede k
omezení vnitřní dimenze
ducha. To všechno je důsledkem totálního
přízemního empirismu v práci s
pojmovým aparátem, který je metodologickou
legitimací duševního zmatku dnešních
intelektuálů.

Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a
četby tisku
usnadňuje rychlé společenské a politické změny.
Obecenstvo jejich produkci
přijímá, přitakává jím
uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho
upoutáváním
pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního
života člověka, je
spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema:
služba v byrokratickém stroji nebo
úsilí o uskutečnění vlastních ideálů
za cenu osobní oběti.

Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což
uráží, se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy:
operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto
ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty
prestiže Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem hvězd, na rozdíl
od hodnot, je rychlý vzestup a pád…

Zmatení a destrukce hodnot nutí
mladou generaci k
přizpůsobení, které se projevuje cynismem,
soustředěním se na co nejužší obor,
jehož ovládnutí skýtá záruku
úspěchu, a zanedbáváním všeho
ostatního.

Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť
k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura
proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala
jejich jednání v roce 1989.

Kult umění je podporován, protože
má schopnost vytvářet mýty
– proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do
vlád a parlamentů.
Film, televize, poskytují hotové modely
vyjadřování citů a postojů a tím
ovlivňují myšlení a chování
lidí. Proto všichni generální
ředitelé televize,
rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté.
Zábavní průmysl spotřebitelské
kultury může vyrábět pouze výrobky sériové
a s krátkou životností – včetně
popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou
vlastností masové
spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou
spotřebu, vytváří
návyky a zájmovou orientaci. Preference takového
pojetí kultury presidentem
může odrazovat. Taková kultura, zejména pak
televizní, ve srovnání s tradiční
kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a
vytváří kulturu obrazů. Její
konzumenti soudí, že účast na kultuře se
zakládá na shlédnutí a jsou
přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí
krátký pohled. Tím ztrácí schopnost
kontemplace, koncentrace a uvažování. Pohled na film nebo
televizi není spojen
s vlastní úvahou, jako např. u knihy, plastiky nebo
hudby, a vzniká primitivní,
infantilní vztah k světu. Tento moment vede ke
zmenšení role psaného slova a ke
krizi knihy. Občanský spotřebitelský dav státu se
zřetelně cítí lépe pod tlakem
autorit než ve svobodné liberální demokracii,
protože neví, co si s takovou
svobodou počít, zvláště, když je spojena s
neutěšenou hospodářskou situací,
protože jsou to velké děti, infantilní dospělí,
kteří chtějí, aby se o ně někdo
staral. V liberální demokracii však mají
pocit, že se o ně nikdo nestará.
Svoboda se jim stává břemenem a touží po
silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval
a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají
přednost hospodářské a
spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou
schopni
autonomní morálky – jejich morálka je
vysloveně heteronomní a spočívá
víceméně
na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako
mravní povinnost uloženo, nejsou
však schopni určit, co má být touto mravní
povinností. Konvenuje jim moc,
nikoliv právo – právu se podrobují jen
proto, že je spojeno s mocí. Této moci
se čs. spotřebitelská masa koří tím více,
čím je energičtější, a projevuje vůči
ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce
je pro ně nositelem numinosního
hodnotového zážitku a ten není možný bez
momentu tremenda.

Podobný postoj zachovává čs.
spotřebitelský dav i ve vztahu
k politickým ideologiím. Jejich náboženský
instinkt se projeví i tehdy, když se
odkloní od náboženství. Kterákoli
politická ideologie či státní ideologická
dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině
tehdy, stanou-li se samy
sekularizovanými náboženstvím. Filosofická
kritičnost, skepse a relativnost je
tomuto davu naprosto cizí.

Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být
nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě
pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém
systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na
určitých kostituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude
bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony,
kupř. v rámci OF.

Neuvědomovat si tento stav československého
obyvatelstva a
nezařídit se podle toho, se rovná politické
sebevraždě. Tato občanská veřejnost
je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována.
Výsledkem je jakýsi
nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je
způsobilé jakémukoli
aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se
jakékoli reklamě a propagandě, která
je součástí politické manipulace, exploatuje
různé instinkty a postoje,
zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon
vnitřní moci bez ní nemůže
obejít. Dvě generace vyprodukované padesáti
léty diktatur uvykly poslouchat a
dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se
s každým
režimem a pracovat tak na svém podřízení.
Lidé už akceptovali, že všechna
závažná politická rozhodnutí,
kterými se vůdčí mocenská skupina
(kterákoli)
podjímá moci, jsou vynášena a
prováděna arbitrážně, samovolně, bez
nejmenší
kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně
používá prostředků
dominace a manipulace. I když propaganda není vždy
přijímána afirmativně a
někdy se střetává s výsměchem a ironií či
lidovým vtipem, nemůže tento typ
reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a
manipulace, který se
beze změny používá dosud. Tento systém je
příliš účinný, než aby jej mohl dav
účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými
prostředky protipůsobení. Naprostá
okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně
napájet občana
státním vědomím, které ta která
skupina manipulátorů pokládá za funkční,
zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická
oligarchie se v minulosti
orientovala spíše na predominaci než na výkon, a
to ji přeměnilo ve ztrnulou a
uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak
si je
prostřednictvím totální centralizované
organizace společenského života
podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejich
službách, která dodnes
zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné
mocenské skupiny a získala
díky své stabilitě před ostatními předstih a
ovlivňuje dosud stále tvorbu
politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle
se uskutečňuje zdola
nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v
Československu nikdo
nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni
tvořit politickou vůli
bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin.
Demokracie v davové konzumní
společnosti předpokládá pevné vedení, dobře
fungující systém, což jsou v
podstatě podmínky nesplnitelné. V každé demokracii
všude na světě vládne mocná
menšina nad širokou občanskou veřejností a v
existenci těchto mocenských menšin
tkví faktické možnosti demokracie. Pojem demokracie je už
jen politickým
propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či
derivací. Klasická
demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je
stále méně schopna
integrovat společnost svými metodami politického
řízení a vedení. Její osud
nyní závisí na tom, zdali si dokáže
vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by
odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak
se velmi pravděpodobně
neubrání náporu některé modifikace
totality. Prvořadou krizí obyvatelstva
Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě
napodobování západních
systémů v sobě skrývá nebezpečí
vtažení země do dalších krizí, které
se
projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii
světa.

Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu,
zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a
všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito
dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem,
jímž je odměřována budoucnost.

4. – OBECNÉ PODMÍNKY

Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného
a posvátného a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života,
doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu,
utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich
království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky
neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.

Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a
relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém
předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a
jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To
všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to
být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly
víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a
technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo
radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život
se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v
celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých
epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže
zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí
nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavy a
nepochopitelný. Není jasné, zda-li rozum člověka osvobozuje, nebo zda-li činí
nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je
však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou
intelektuální vládu nad skutečností.

Tento relativistický stav
vytváří mezi lidmi a lidskými
hodnotami, k nimž dopívali celá tisíciletí,
nové prostředí, v němž všechna
předcházející přesvědčení, světská i
náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá
polovina 19. Století naznačovala krizi všech
idejí, demokracie, náboženství i
politiky.

Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu,
v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce
nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická
mocenská skupina.

Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi.
Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu
vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné
skutečnosti,že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek
zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za
svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za
své neštěstí.

Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální
krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech,
vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a
dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze
pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno
myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.

Bolševismus už nemá
žádný význam a kapitalismus spěje ke
konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie
ničí jeho vlastní civilizaci a
osobnost člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo
být programovým cílem,
zejména pak ne dominantním programovým
cílem. Klasické pojetí kapitalismu
kombinovalo zvláštní etiku s
výrobním systémem: soutěžící
jednotlivec se svým
absolutním právem na soukromé vlastnictví
sloužil druhým lidem tím, že šel za
vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj.
neviditelná ruka určující ceny,
předělující peníze a výrobní
prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít
atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost
ke společnému
dobru. V takové situaci je vydělávání peněz
ctností, protože podporuje individualistické
snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné
soutěžení však svými
vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř
zničilo samo sebe. Vedlo k
soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému
nahromadění bohatství několika málo
lidí a tomu odpovídající koncentraci
ekonomické moci v rukách lidí, kteří často
nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery
investovaných kapitálů, jež
spravují podle vlastního dobrozdání s
cílem zvětšit zisk. Dekadence se
projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z
níž vyplývá možnost
diktovat ceny spíše než reagovat na zákon
nabídky a poptávky, využití zisků a
plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a
odstranění rizika na peněžním
trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti –
vzniká otázka, zda je
manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo
veřejnosti.kolektivizace vede ke
krizi odpovědnos

Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s
úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik
rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž
kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou
korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace
spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani
socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.

Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně
vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých
a spontánních povstání, jako solidarita, loyalita apod., se zinstitucionalizují
a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení
zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny
otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační
kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako
utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy
mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci.
V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje,
chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé,
kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.

Když bůh zemřel, člověk, který ho měl
nahradit, se znechutil
sám sobě. Z toho vznikla krize víry a nevíry,
která způsobila duchovní
prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát
své vlastní moci. Ve vakuu této
krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná
fanatická pseudovíra.
V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový,
uvědomí-li si skutečnou
dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná
redukce práce a tím i úsilí
o obstarávání živobytí, avšak
takové osvobození bude nejen zdrojem nové
spirituální krize. Bez práce a s ní
spojeného přinucení, se může společnost
rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití,
přičemž velká většina lidí
nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by
měla největší zájem, ale
nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se
však může zvrhnout v
chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce,
přinášející
vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit.
Volnost vzniklá z nadbytku
vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho
zbaví nutnosti
pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si
nová společnost
zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už
staly mocným plánovacím faktorem a
nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj
vlastní podvědomý
plán. Umožní vznik celostátního
ekonomického plánování, které povede
k totalitě
a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou
byrokracii. Plánovaná ekonomie
použije spotřebitelského trhu a cenového systému
jako způsobu k určování vkusu
veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v
koncepci hospodářské
reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.

Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen
ovládnout sám sebe. Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního
procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy
mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako
stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a
upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav
vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku,
nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů
narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

III. – LIMITY MOŽNOSTÍ

Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením
oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým
rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti
směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i
kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací
oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít
jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění.

Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy
lidí mezi sebou a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce
společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty,
peníze, jak v kapitálové, tak i úrokové podobě.

Peníze se staly nejpevnějším
poutem mezi lidmi a podstatou
jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí
žádnou jinou, jež by stála nad nimi.
Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který
nestrpí vedle sebe žádného jiného
Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy
a mění je ve zboží. Peníze se staly
hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila
sama pro sebe. Staly se
universálním prostředkem veškeré moci,
která je v dnešní době uplatňována.
Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a
prostřednictvím této anonymity je spolehlivě
anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze
zbavily celý lidský svět a přírodu
jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou
lidského jsoucna a tato
cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí
koří. Zatímco politika je zdánlivě
nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její
nevolnicí. Moc peněz je
despotická, osudový extrakt, který se stal
všeobecným katanem, vypovídající
válku celému lidskému pokolení. A přece je
to v podstatě zvnějšněná mohoucnost
lidstva, jeho odcizená a na pospas se
vydávající rodová podstata.

V penězích nabývá
všechno zboží svého odcizení a
zároveň
však jediného adekvátního bytí.
Zboží, univerzální cíl současné
konzumní
společnosti, se totiž stává zbožím jen
všestranným zcizováním – směnou. Tuto
schopnost či tuto potřebu všestranného
zcizování neustále zdokonaluje a
rozvíjí, neboť je to její základní
existenční projev. Peníze jsou vrcholným
uspokojením této potřeby. Protože představují
odcizenou podobu všeho ostatního
zboží, čili produkt jejich všeobecného
zcizování, jsou absolutně zcizitelným
zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od
hodnoty užitečné, je současně
věcným výrazem procesu oddělování
společnosti od jednotlivých individuí, jehož
výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na
jedné straně a masa izolovaných,
navzájem nerozlišitelných individuí na
straně druhé. Tato reálná abstrakce od
všeho lidského, nejhlubší výraz
nelidské podstaty této politické činnosti.

Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla
samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční
politika se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i
prostředkem boje proti ní.

Všechny lidské vztahy se
přetváří v kvantitativní atribut
mrtvých věcí. Každé nové učení
rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je
novým abstrahováním od dalších
kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem
zabstraktňování člověka – stejně, jako proces
subjektivizace hodnoty je
procesem objektivizace člověka (stává se objektem
působení svých vlastních
výtvorů).

Výrobce zboží vyrábí
výrobky, které nemají pro něho samého
bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro
jiné. Pro výrobce mají jen
tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak
prostředkem směny. V
důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou
svých výrobků, zbožím,
zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje.
Vůbec všechna zboží
mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro
své majitele a mají užitnou
hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z
ruky do ruky, vstupovat do
směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty
se také
realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho
zboží,který utkvěl na daném
zboží. Peníze se stávají směnným
prostředkem zboží, charakterizujícím procesem
oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je
životně důležitá,
lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě
protikladné navzájem, se doplňují
metamorfózy: přeměna zboží v peníze a
zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej
a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá
původní prostou výměnu. Nikdo
nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi
v kapse vydat
do světa hledat jiné trhy, které lépe
uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně
vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní
směny a její rozšíření znamená
definitivní přetržení pupeční šňůry,
která poutá individua k přirozeně vzniklé
pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a
přírody. Na místo
izolovaného, místního, primitivního
vývoje s jeho omezeným lokálním individuem
nastupují (s rozšiřováním trhu na
světový trh) světové dějiny, kterým
odpovídá
světodějná existence individuí, jakási empiricky
univerzální individua.
Osvobození každého jednotlivého individua se
uskutečňuje tou měrou, nakolik se
dějiny mění v dějiny světové.

Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale
pokaždé jiného zboží.
Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká,
naplňuje své poslání. V dalším
pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve
svém zrušeném jsoucnu, tj.
jako jiné zboží – jako zlato.

Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a
přetržitosti,
přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá
zcela penězům. Změna formy
zboží se jeví jako přemístění peněz.
Peníze uvádějí zboží do pohybu tím,
že
realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb
vychází od peněz, kdežto zboží jsou
nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho
absolutní neomezenosti a
všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich
zlatý háv způsobuje, že se jim
klanějí i nevěřící.

Hodnota zlata a peněz není jejich
vlastní hodnotu, nýbrž
hodnotou celého světa zboží, kterou pouze
přestavují tím, že jim dávají cenu. V
této podobě existují jen jako myšlená
hodnota, jako ideální forma, existující
jen v představě. Zatímco zlato se stává
ideálními penězi neboli měrou hodnoty
proto, že všechna zboží jím měřila své
hodnoty a tak je činila pomyslnými
protiklady své užitné hodnoty, podobou své
hodnoty, stává se reálným i penězi v
důsledku toho, že je zboží při svém
všestranném zcizování činí skutečně
odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a
tedy skutečnou podobou
své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné
postavení, spočívá tedy v tom, že
zatímco zboží se vzdávají penězům cele,
zachovávají si peníze své soukromí,
chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své
obecnosti, kdežto peníze se nezřekly
své zvláštnosti. Peníze, které byly
dříve pomíjivým bytím,
stávají se nyní
jejím absolutním bytím, proti čemuž se
jednotlivá zboží jeví jako pouhé
zdání,
jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze
samoúčelem, ze svého
pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž
pouhou formou. V penězích
mizí veškeré rozdíly, veškerá
individualita. Avšak tím, že odcizují
veškerou
individualitu, stávají se samy jediným,
výlučným individuem. Peníze jsou
absolutním zbožím, absolutní jsoucností
hodnoty. Zatímco každé zboží je
pomíjivé, konečné, peníze jsou
věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem
hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu.
Zboží se ukázalo pro peníze
pouhým rozlišovacím momentem, pouhým
dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro
teoretický svět, to jsou peníze pro praktický
život převráceného světa:
Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená
životní činnost.

Peníze pomáhají
zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a
přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že
umožňují vzájemnou výměnu činností.
Tak se postupně staly peníze univerzálním
zprostředkovatelem, prostředníkem
vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem
člověka. V této podobě se stávají
skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad
tím, co zprostředkují. Jejich
kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené
do tohoto prostředníka,
ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa
zboží, nýbrž svět zboží je jeho
odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v
penězích jako kapitále,
je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu
ovládání lidí. Do té doby
zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však
sami sebe. Nyní jsou
absolutním zprostředkováním v sobě samých,
cílem sobě samých, tedy samoúčelem.
Veškerý zprostředkující pohyb k tomu
výsledku beze stopy mizí: peníze plodí
peníze, vystačí si samy a jejich původní
poslání je zcela zapomenuto. To je
největší vítězství anonymních
vládců.

Protože všechna zboží jsou jen
představovanými penězi,jsou
peníze jediným skutečným zbožím. V
protikladu ke zboží, která představují
samotné bytí směnné hodnoty,
všeobecné společenské činnosti,
abstraktního
bohatství, je zlato materiálním bohatstvím
materiálního bytí, smysl všech věcí,
kompendiem společenského bohatství. Svou formou je
zároveň bezprostředním
vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem
souhrnem všech věcí, kompendiem
společenského bohatství. Svou formou je zároveň
bezprostředním vtělením
všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem
všech reálných prací. Je to
všeobecné
bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou
individualitou a nestrpí
vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy
bohatství představují
alikvotní části tohoto všeobecného
bohatství, společného jmenovatele všech
věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity,
které zplodila dnešní konzumní
společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.

Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby
rovněž specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje
zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného
bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu,
uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako
smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny
potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše
ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné
bohatství mnohostrannost potřeb člověka.

Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému
držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých
osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou
individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a
který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad
společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého
člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými
pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.

Penězům však chybí jakékoli
kvantitativní určení.
Kvantitativní zvětšování je jediným
způsobem jsoucna a pohybu, které peníze
mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je
v neschopnosti sebeuspokojení – s
každým novým přírůstkem nabývají
nových hranic, nového omezení, které se
nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich
pravou mírou: protiklad mezi
jejich existencí (jejich určitým množstvím) a
jejich pojmem (bezměrnost) je
nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich
neuhasitelné žízně a
nevyčerpatelné energie a aktivity.

Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu
komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova
koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se
původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou
totálně a s menšími riziky.

Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová
ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný
fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto
konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého
světového oběživa.

Autor: Miroslav Dolejší

Penc: Policie nemá mít ve znaku konopí

9.11.2013

Právo

Ludmila Žlábková

Skutečnost, že znak Národní protidrogové centrály (NPC) už roky
zdobí symbol listu konopí, vadí letitému zastánci zrovnoprávnění konopí
Stanislavu Pencovi z Milkovic na Jičínsku. Je přesvědčen, že jde o zneužití
konopného listu, a žádá vedení NPC, aby znak změnilo. To se ale nehodlá jeho
výzvou zabývat.

„Pan Penc
má proti naší práci časté výhrady. Ale my se tímto jeho podnětem nebudeme
zabývat. Znak je součástí naší dvaadvacetileté historie a je tradičním symbolem
této jednotky,“ uvedla mluvčí NPC Barbora Kudláčková.

Podle
Pence
je konopí prastará léčivá rostlina, což
dokládá i nedávné přijetí novel
několika českých zákonů. Z nich vyplývá
její využití coby léčiva.

„V řadě zemí světa je zjevná
snaha vymanit konopí z
mezinárodní úmluvy o omamných
látkách, ale u nás se policie chlubí
zákroky
proti konzumentům konopí. Dokonce vyhrožuje, že represi proti
kuřákům konopí
zvýší,“ shrnul svůj postoj Penc,
který příští rok hodlá na Trutnovsku
kandidovat do Senátu.

Je prý symbolem firemní kultury

V rozporu se zdravým rozumem podle něho je i komentář
ředitele NPC Jakuba Frydrycha k samotnému znaku. „Frydrych říká: znak útvaru
našeho typu je symbol firemní kultury a hodnot, které jejich příslušníci
zastávají,“ cituje Penc a upozorňuje, že znak neprošel ani výběrem komise,
která znaky útvarům policie přiděluje. „Je uveden v databázi povolených znaků
policie. Zmíněnou komisí procházely znaky, které v předpisu nebyly. Ale tento
obsažen je, proto se k němu komise nemusela vyjadřovat,“ oponuje Kudláčková.

Vyzývá protidrogovou centrálu, aby znak změnila

Pozitivní Andrej Babiš

4.11.2013

Euro

(hrb)

Politika

Může byznysmen a politik Andrej Babiš (na
snímku) vstoupit
do vlády, přestože byl evidován komunistickou
Státní bezpečností (StB) jako
tajný spolupracovník rozvědky? Babiš se na
Slovensku soudí a doufá v rozsudek,
jímž by dosáhl výmazu z historických
pramenů tajné policie. Ani veřejné
očištění však nemusí znamenat, že mu bude
vydáno negativní lustrační osvědčení.
A bez něj se ministrem v Česku nestane.

Názory
právníků na případ se liší.
Lustrační zákon stále platí a ani rozsudek
soudu
podle některých ministerstvo vnitra neopravňuje k tomu, aby
Babišovi negativní
lustrační osvědčení vydalo. „I lidé,
kteří vyhrají spor, dostanou opět
pozitivní lustrák, protože minulost se nedá měnit.
Soud může říct, že byl
dotyčný evidován neoprávněně, ale nemůže změnit
historický fakt,“ myslí si
Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních
režimů.

Jiní
právníci zase vznášejí pochybnosti,
zda může být Babiš pozitivně lustrován,
když jej StB evidovala na Slovensku. Ve veřejně dostupné
databázi českého
Archivu bezpečnostních složek totiž Babiš nefiguruje.
„V evidencích Archivu
bezpečnostních složek byl k osobě Andrej Babiš, nar. 2.
9. 1954, dohledán
záznam o vedení svazku r. č. 25085 XII. správa
SNB, což byla správa
kontrarozvědky SNB v Bratislavě,“ potvrdila šéfka
Archivu bezpečnostních složek
Světlana Ptáčníková.

Ústav pro
studium totalitních režimů nicméně disponuje také materiály, jimiž Babiš
prochází. Jeho jméno je například dohledatelné v databázi EZO (evidence
zájmových osob) na webových stránkách aktivisty Stanislava Pence Svazky.cz.
Databázi EZO si od Archivu bezpečnostních složek vyžádal v rámci šetření
porušení zákona na ochranu soukromí těmito stránkami Úřad na ochranu osobních
údajů. Archiv vyhověl a databázi předal. Jelikož byla databáze EZO součástí
vyšetřovacího spisu, Stanislav Penc požádal o kopii, kterou obdržel a zveřejnil
na webu.

Ministerstvo
vnitra konkrétní dotaz ohledně Andreje Babiše odmítlo komentovat. Na otázku,
jaké lustrační osvědčení by obdržela osoba evidovaná 12. správou StB, což je
Babišův případ, však vedoucí tiskového oddělení ministerstva Vladimír Řepka
odpověděl: „Pokud ministerstvo obdrží podkladové materiály, které budou
prokazovat, že osoba je jednou z kategorií uvedených v § 2 zákona č. 451/1991
Sb., bude vydáno pozitivní osvědčení.“ V zákoně výslovně stojí, že volené
funkce nemůže vykonávat ten, kdo byl evidován v materiálech Státní bezpečnosti
jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor
nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti.

Babišův vstup do vlády, o němž už hnutí ANO začalo uvažovat,
se tak může značně zkomplikovat.

Jak to má Babiš s lustračním osvědčením? Nejspíš ho čeká pozitivní

4.11.2013

euro.e15.cz

Může byznysmen a politik Andrej Babiš vstoupit do vlády,
přestože byl evidován komunistickou Státní bezpečností (StB) jako tajný
spolupracovník rozvědky? Babiš se na Slovensku soudí a doufá v rozsudek, jímž
by dosáhl výmazu z historických pramenů tajné policie. Ani veřejné očištění
však nemusí znamenat, že mu bude vydáno negativní lustrační osvědčení. A bez
něj se ministrem v Česku nestane.

Názory právníků na
případ se liší. Lustrační zákon
stále
platí a ani rozsudek soudu podle některých ministerstvo
vnitra neopravňuje k
tomu, aby Babišovi negativní lustrační
osvědčení vydalo. „I lidé, kteří
vyhrají
spor, dostanou opět pozitivní lustrák, protože minulost
se nedá měnit. Soud
může říct, že byl dotyčný evidován
neoprávněně, ale nemůže změnit historický
fakt,“ myslí si Radek Schovánek z Ústavu pro
studium totalitních režimů.

Jiní právníci zase vznášejí pochybnosti, zda může být Babiš
pozitivně lustrován, když jej StB evidovala na Slovensku. Ve veřejně dostupné
databázi českého Archivu bezpečnostních složek totiž Babiš nefiguruje. „V
evidencích Archivu bezpečnostních složek byl k osobě Andrej Babiš, nar. 2. 9.
1954, dohledán záznam o vedení svazku r. č. 25085 XII. správa SNB, což byla
správa kontrarozvědky SNB v Bratislavě,“ potvrdila šéfka Archivu bezpečnostních
složek Světlana Ptáčníková.

Ústav pro studium totalitních režimů
nicméně disponuje také
materiály, jimiž Babiš prochází. Jeho
jméno je například dohledatelné v
databázi EZO (evidence zájmových osob) na
webových stránkách aktivisty
Stanislava Pence Svazky.cz. Databázi EZO si od Archivu
bezpečnostních složek
vyžádal v rámci šetření
porušení zákona na ochranu soukromí těmito
stránkami
Úřad na ochranu osobních údajů. Archiv vyhověl a
databázi předal. Jelikož byla
databáze EZO součástí vyšetřovacího
spisu, Stanislav Penc požádal o kopii,
kterou obdržel a zveřejnil na webu.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro

„Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše?

24.10.2013

tn.cz str. 00

bloguje Jan Berwid-Buquoy

Prosťáček nemá o fungování zpravodajských služeb to nejmenší
tušení. Ony “tajné služby“ ve skutečnosti tajné nejsou a už vůbec nejsou
samoúčelem. Pracují totiž pro státní elitu a dodávají těmto prominentům
důležité informace, aby jim usnadňovaly rozhodování ve státních a právních
úkonech dané společnosti. Rodina Babišů v tehdejších poměrech elitou byla…

Otec Andreje Babiše, Ing. Štefan
Babiš, byl ředitelem
pobočky podniku Polytechna v Bratislavě. Později odešel do
diplomatických
služeb a působil na stálé misi ČSSR při OSN v Ženevě.
Jeho syn Andrej proto
část školní docházky absolvoval ve
Švýcarsku. Matka, Ing. Andriana Babišová,
byla tajemnicí Ústavu marxismu-leninismu na Karlově
Universitě. Je zcela
nemožné, aby se takto exponovaná rodina v době totality
nedostala do sféry
vlivu StB. Ne proto, že by spolupracovat chtěla, ale musela být
v kontaktu. Z
tzv. “tajných materiálů“ lze vydedukovat, že
StB mnoho důvěry vůči rodině
Babišů neměla, i když tito lidé k disentu přímo
nepatřili. Je nutné číst mezi
řádky…

Podobně jako Václava Klause ani Andreje
Babiše nehodlali
vzít do KSČ. Přihlášku si podal již 1978, ale
nemohl prokázat tzv. “proletářský
původ“. Ve složce StB měl ad hoc tento bohulibý
zápis: “Jmenovaný pochází z
úřednické rodiny.“ Dělnický původ
prokázat nemohl a to byl zásadní handicap. Do
scenérie se vložila především matka a začaly
hysterické útoky a podezřívání ze
strany KSČ. Po dvouletých tahanicích sem a tam se stal
sice 1980 členem KSČ,
ale důvěru této strany nepožíval – často ho nezvali ani
na schůze…

Zato však projevila zájem o Andreje Babiše slovenská StB. Od
vstupu do KSČ ho začala sledovat. Šlo v praxi o naprosto opačný případ.
Tradičně sledovala StB občany, než vstoupili do KSČ a potom je sledovat
přestala – o další kontrolu se postarala KSČ. V kauze Andreje Babiše, subjekt
členem KSČ sice byl, ale důvěrou nedisponoval, a proto musela do hry nastoupit
bratislavská StB. Začal být na každém kroku sledován…

Od listopadu 1980 byl Andrej Babiš veden ve
svazku
bratislavské StB jako “Důvěrník“ (12. 11.
1980), s registračním číslem: 25085.
Protože pod tímto svazkem “Důvěrník“ nelze
odhalit žádnou “důvěrníkovu“ činnost
ani jeho podpis, je nutné vycházet z toho, že složku
založila StB a Andrej
Babiš o tom vůbec nic nevěděl.

Jednalo se tím pádem o tzv. složku “pozorovací“ (monitoring)
– osoba sledovaná státní bezpečností (kontrarozvědka). Nemohl tedy “práskat a
udávat“ StB, jak tvrdí Kalousek s Ženíškem (TOP 09), když jeho složka byla
monitorovací. Subjekt sledovaný je subjektem pronásledovaným a nikoli udavačem.
Jde o rozpor, jako kdyby někdo skočil do rybníka a vylezl by odtamtud na břeh
suchý!

K tomu bývalý disident Stanislav Penc: “Co zapsání jména v
seznamu znamená? Samotný záznam neznamená nic jiného než to, že se StB o uvedenou
osobu z jakéhokoliv důvodu zajímala. Nelze z tohoto záznamu odvodit nic
jiného.“ (Pramen: svazky.cz).

Andrej Babiš byl coby
“Důvěrník“, monitorován od 12. 11.
1980 až do 11.11. 1982. Jde bezpochyby o důkaz pozorování
dotyčného subjektu,
neboť “udavač“ a “práskač“ není
nikdy naprogramován na přesné dva roky! Vím to
s naprostou jistotou, protože jsem sám bývalým
důstojníkem britské zpravodajské
služby v hodnosti poručíka (2nd Lieutenant British Army,
Intelligence Corps,
Západní Berlín 1981 – 1990).

Složka “Důvěrník“ zůstala
prázdná. StB, nezjistila žádný
kompromitující “Enemy Within“. Tomu by
nasvědčoval i krycí zápis (covered
entry): “Jmenovaný není nositelem
státního tajemství.“ Což v jazyce
totalitární
kontrarozvědky bývalého Východního bloku
znamenalo: Nenašlo se nic, čím by bylo
možno dotyčnou osobu vydírat.

V tzv. “tajném memorandu“ je
tento záznam: “Jmenovaný dosud
nepoužil žádný konspirativní ani zapůjčený
byt… nezná žádné operativní
zaměstnance ani náčelníky a nemá ani vědomosti ani
zkušenosti s prací StB.
Podle dosavadních poznatků nepřišel do styku s
žádnou… zpravodajskou službou“
Jinými slovy: Kontrarozvědka přímo
přiznává, že si onoho “Důvěrníka“ (a
tím i
krycí jméno “Bureš“) od samého
počátku prostě sama vymyslela.

Proto se v listopadu 1982 odhodlala slovenská StB (Útvar
XII, 1. odd., 3. odbor, S – SNB, Bratislava) k ofenzívě. V jakési vinárně “U
obuvníka“ (což nezní zrovna reprezentativně) měl být Babiš získán dne 11. 11.
1982, mezi 16.30 – 18.00 hod. do služeb kontrarozvědky v hodnosti “Agent“.
Vázací akt prý provedli dva důstojníci StB, npor. Julius Šuman a kpt. Rostislav
Mátray…

Ovšem dokumentární
záznam odporuje tomuto tvrzení. “Zpráva o
získání ke spolupráci“ je vyhotovena
přímo na Útvaru XII, 1.odd., 3. odboru S –
SNB a je podepsána nikoli dvěma, ale třemi důstojníky. Na
straně 3 zmíněné
zprávy se říká: “Kandidát
závazek po přečtení podepsal bez dalších
otázek a
souhlasil, aby bylo i nadále používáno
krycí jméno BUREŠ.“

Hlavní problém se skrývá ve skutečnosti, že jsou zde podpisy
třech důstojníků – npor. Šuman, kpt. Mátray a a mjr. Greguš. Babišův podpis
chybí a to jak ve formě Andrej Babiš tak krycím jménem “Bureš“. Proč? Když
Babiš u toho prokazatelně byl?

Další zádrhel se objevuje v
zápisu datovaném 30.06.1987
(Přísně tajné!). Styčným důstojníkem
Babiše nebyl žádný ze třech uvedených
estebáků, nýbrž jakýsi major Hákač. Tato
záhadná postava náhle někam mizí
(úřední záznam: “přeložen“), ale podle
mého názoru, pakliže “major Hákač“
vůbec
v případě Babiše fungoval, asi ho prostě kvůli
alkoholismu vyhodili. Jeho
nástupcem se stal úřední referent Kulha, u
kterého není uvedena ani služební
hodnost (asi žádnou neměl), natožpak, aby mohl zastávat
úlohu styčného
důstojníka v případě nějakého
“Agenta“. Není vyloučeno, že Babiš
“svého“ Kulhu
ani nikdy neviděl.

Dovolte mi nyní můj osobní,
odborný postoj, coby bývalého
britského zpravodajské důstojníka v.v. k
výše uvedenému naprosto amatérskému
a
diletantskému postupu komunistické StB:

Na rozdíl od “Důvěrníka“
– tedy, abych použil vokabuláru
Kalouska a Ženíška z TOP 09, pouhého
“práskače a udavače“ StB, je “Agent“
vysoká zpravodajská funkce. Vázací akt se
neprovádí v žádné kořalně “U
vychlastaného mozku“, nýbrž přímo ve
služebnách zpravodajských služeb. Tak
např. v Anglii je to MI-5 a MI-6. Na rozdíl od
“práskače a udavače“, skládá
“Agent“ přísahu, získává
krycí jméno (covered name) a důstojnickou hodnost,
která je buďto skutečná (poručík) a nebo rovněž
krycí (např.: “generál
královských lukostřelců“). “Agent“
má svého styčného důstojníka, od
kterého
dostává rozkazy a vykonává je. Za to je
často a dobře placený od svého
zaměstnavatele (ministerstvo obrany, vnitra nebo zahraničí).
Civilní povolání
agenta je pouze krycí složkou. Jeho hlavním
povoláním je “Agent“. Dostává
dvojitý plat. Jednou je placen za své civilní
zaměstnání (novinář, sociolog,
profesor atd.) a potom za svou spolupráci s výše
uvedenými ministerstvy.
Zásadně se podepisuje krycím jménem a v oblasti
vojenství nebo policejních
služeb uvádí vždy a bez výjimky, svojí
krycí hodnost. Jinými slovy: Nikdy se
nedozvíte, koho máte vlastně před sebou!

Andrej Babiš žádnou přísahu
neskládal. Jeho podpis ani pravý
ani údajně krycí (“Bureš“) se nikde
neobjevuje. Neexistuje doklad, že by byl
jako “Agent“ placen. Žádnou zpravodajskou hodnost od
StB nezískal. To, co StB
nazývá “vázacím aktem“ bez
vlastnoručního Babišova podpisu, nebyl
“vázací akt
“, nýbrž zcela ordinérní výslech před
důstojníky StB, který dotyčná oběť
samozřejmě podepisovat nemusela. Podívejme se na
originální záznam uvedeného
výslechu:

“Kandidát uvedl, že plně chápe
potřebu boje proti činnosti
vnějšího i vnitřního nepřítele
zaměřeného proti zájmům ČSSR. Uvedl, že hlavní
prostor k trestné činnosti resp. k
poškozování národního
hospodářství vidí ve
vývozu druhotných surovin za ceny nevýhodné
pro ČSSR, tak jako v nezodpovědném
přístupu k vývozním fondům ve
výrobních podnicích…uvítal
možnost…poukazovat
na nedostatky, s kterými se při své práci
střetává a které poškozují
národní
hospodářství…současně vyjádřil obavu z
odhalení styku s bezpečností, což by
mu značně škodilo v jeho práci.“

Poslední věta z dokumentu
“Zprává o získání ke
spolupráci“
(Bratislava, 12.11, 1982), zcela transparentně dokazuje, že
Babiš nejenže se
žádným “Důvěrníkem“ ani
“Agentem“ StB nestal, nýbrž, že zásadně
jakoukoli
spolupráci s bezpečnostními složkami ČSSR
odmítá s odůvodněním, že by s tím měl
potíže na pracovišti, i když boj bezpečnostních
služeb proti “vnitřnímu“ i
“vnějšímu“ nepříteli chápe.

Jeho názory na hospodářské
poměry v ČSSR, které bez okolků
důstojníkům StB sdělil, jsou de facto zdrcující
kritikou tehdejší totalitní
ekonomie: Výprodej státního surovinového
bohatství za minimální tržní hodnotu
do ciziny a tím permanentní ožebračování
vlastního národa… Za kritiky
podobného druhu byly osobnosti jako Ota Šik a Radovan
Selucký “vyslány do
zahraničí“ odkud se již do ČSSR nevrátily.

Patrně se StB v případě Andreje Babiše rovněž domnívala, že
by se to mohlo podařit. Někteří jeho příbuzní již na Západě žili. Babišův spis
byl veden u slovenské StB takto: “Reg. čís.: 25085, Útvar: XII S SNB,
Bratislava. Důvod evidence: Blokovaná osoba.“ Jinými slovy jedná se o někoho,
jehož totožnost je fiktivně vedena pouze u jednoho útvaru, neboť ve skutečnosti
jako spolupracovník StB vůbec neexistuje. Ostatní útvary se nemají resp.
nesmějí o tuto fikci NFP (Non Funktion Person ) – “nefunkční osoba“ – zajímat,
aby se daná konspirace neprozradila.

V roce 1985 vysílá zaměstnavatel PZO
Petrimex Andreje Babiše
do Maroka. Kdyby byl “Agentem“ StB, byl by zahrnut
všemi možnými zpravodajskými
úkoly, ale jako “blokovaná osoba“
žádným “Agentem“ není a tak
místo, aby ze
zahraničí dodával zprávy, je z evidence
státní bezpečnosti vyškrtnut. Tajný
záznam Útvaru XII, 3. oddělení ze dne 09.12. 1987:
“Záznam k přerušení tajné
spolupráce
s agentem ‚Bureš‘, reg.č. 25085. 1985 vyslaný PZO
PETRIMEXEM do MAROKA, v roce
1988 předpokládaný návrat.“

Pod pojmem “předpokládaný
návrat“ rozuměla StB, že návrat
není jistý. Proto další zápis
uvádí: “Nedostatky odstraněny dne 14.6. 1988.
Návrat TS BUREŠ z Maroka předpokládaný
koncem roku 1989. Signatura: kapitán
(podpis nečitelný), 14.6. 1988.“

Vypadá to na to, že Andrej Babiš žil v Maroku v “legální“
nucené emigraci a jeho návrat nebyl žádoucí. Pod pojmem “nedostatky odstraněny“
lze rozumět, že StB začala zkartovávat fiktivní a smyšlené údaje (blokovaná
osoba) o složce “Bureš“. Andrej Babiš se vrátil z Maroka do Československa až
po “sametovém převratu“…

Máme mizerné elity

26.9.2013

Literární noviny

Jan GEBERT_

Extremisté tady budou vždycky a
ostatní by s tím měli
počítat, říká Fedor Gál, který
vysokou politiku vyměnil za psaní, vydávání
knih
a natáčení filmových dokumentů. Podle svých
slov tím není o nic méně politický
než dřív.

Fedor Gál

B yl jste jednou z ústředních postav sametové revoluce. Čím
se pro vás uzavřela polistopadová éra?

Končila pro mě na splátky. První přišla s lustracemi, před
prvními svobodnými volbami. Zjistil jsem, že kopec lidí, které jsem považoval
za slušné a některé i za přátele, byli konfidenty StB, anebo přesněji:
lustracemi neprošli. A já coby čelný představitel Veřejnosti proti násilí jsem
s nimi musel jít do ostrého střetu. Musel jsem například Jánovi Budajovi
vysvětlovat, že musí odejít z prvního místa východoslovenské kandidátky
Verejnosti proti násiliu (VPN), i když byl ikonou revolučních tribun. Najednou
jsem měl nálepku podrazáka, který hraje mocenské hry. A s tím jsem žít nechtěl.
Další kapkou bylo, když jsem inicioval první odvolání Vladimíra Mečiara z postu
premiéra vlády Slovenské republiky a stal jsem se veřejným nepřítelem.
Definitivně se pro mě tato kapitola uzavřela při prvním výročí listopadové
revoluce. Tribuna byla obklopená skupinou fanatiků. Cestou nazpět mi kdosi z
davu plivnul rovnou do obličeje, to už jsem dokonce musel mít ochranku. Poté,
co jsem se vzdal funkce předsedy a odešel do soukromí, jsem najednou zjistil,
že nemůžu cestovat tramvají ani jít do obchodu, pokud se nechci denně
konfrontovat s agresí. Nikdo by mě nezabil, ale bylo to velice nepříjemné. A tak
jsem se zvednul a odešel jsem do Prahy. Nikdy jsem se ale s politikou doopravdy
nerozloučil. Všechno, co dělám, s ní nějak souvisí. Každý aktivní občan je v
politice. A navíc: dělat full time politika neodpovídalo mé anarchoidní, zbrklé
a důvěřivé povaze.

* Budíte na Slovensku stále takové emoce?

Ne.
Bude to
tím, že tam nejsem už přes dvacet let, a když, tak mezi
příbuznými a přáteli.
Navíc si lidé mezitím našli jiné
terče a možná už i dost lidí přišlo na to, že
jsem měl občas pravdu, například s tím Mečiarem.
Nicméně když se objevím v
nějakém celostátním médiu, tak to
vyvolá pozdvižení, což jest ale obvyklé i u
mnoha jiných autorů. Bláta na internetu je ovšem
dostatkek i zde.

* V poslední době se věnujete natáčení filmových dokumentů.
Čím vás film oslovil?

Filmový
dokument jsem objevil zhruba před šesti lety, kdy jsem se
rozhodl, že budu
dělat film Krátká dlouhá cesta
(http://www.kratkadlouhacesta.cz/). A najednou
jsem zjistil, že mě to baví, je v něm synergie slova, textu,
obrazu, hudby. A
je to efektivní a působivé a kreativní. Od
té doby se kolem toho motám, i když
to obnáší tisíc problémů, jako jsou
kupříkladu peníze na realizaci, souhra
mnoha profesí, konflikty tvůrců navzájem a tvůrců s
institucemi. Nikde také
není vyšší výskyt podivných
osobností jako v kreativních povoláních.
Mimochodem,
také nepatřím k těm nejjednodušším.
Své také sehrál fakt, že jsem našel lidi,
jakými jsou například režisér Martin
Hanzlíček, anebo kameraman Richard Krivda.
Dokážeme se velice pohádat, ale sdílíme
pohled na svět.

* Co je politického na natáčení filmů?

Nemyslím
samozřejmě brak a bláboly, kterých je přebytek. Film s
názorem provokuje k
diskusi a přemýšlení. Diskutující a
přemýšlivý člověk je také
diskutující a
přemýšlivý volič. Vy jste se ovšem ptal na
film obecně a já do kina téměř
nechodím. Pohybuji se ve sféře
dokumentárního filmu. Ten, pokud je dobrý, tepe
do problémů, důležitých témat, kultivuje,
mobilizuje, motivuje, inspiruje a tak
dále. Chci vědět, z jakých pozic ke mně autor
promlouvá, jinak je jeho dílo
nečitelné. A už vůbec nestojím o guláš od
mínus nekonečna po plus nekonečna.
Nesnáším u autorských děl slovo
„objektivita“, což jest metafora na
bezpohlavnost, prázdnotu, povrchnost… Žel, právě
tohle se příliš často od
autorů žádá. Něco ve stylu o tom vlku, co se nažral, a
koza zůstala celá.

* Váš první film je o hledání otce. Dřív než po šedesátce
byste si na takové téma netroufnul?

Ne. Někde
hluboko v sobě nosíme svoje traumata. A když se jich chceme zbavit, tak musejí
jít ven, musíte je pojmenovat a vyslovit. A já jsem o sobě věděl, že v některých
aspektech všedního života jsem divný, tak trochu na útěku. Osvojil jsem si
klišé, že si v sobě nesu trauma dítěte narozeného v koncentráku. Cítil jsem, že
tohle vysvětlení nestačí, že život se krátí a bylo by fajn uklidit na stole.
Člověk by měl vědět, kdo byl jeho táta, babička, dědeček a další příbuzní. A
měl by být také, alespoň přibližně, srovnán se svými niternými problémy.

* Vy jste to nevěděl?

Devadesát
procent naší rodiny nepřežilo holokaust. A mezi
typické syndromy těch, co
přežili, patří – ze studu z ponížení, z
bolestivých vzpomínek, z potřeby
zapomenout – mlčení. Před lety jsem náhodou potkal
člověka, který byl s mým
tátou na pochodu smrti. Později jsem zjistil, kudy trasa onoho
pochodu vedla, a
bylo rozhodnuto. Vydal jsem se pátrat. Také jsem
pochopil, že nekráčím jenom
cestou svého táty, ale jistým způsobem se
dotýkám ducha doby – té minulé i
té
současné.

* Jak pátrání probíhalo?

Nejdříve
jsem chtěl udělat jenom video pro své děti. Odborníci
říkají, že existuje
přenos holokaustové zkušenosti na druhou a třetí
generaci. Znamená to, že
nejenom já jsem nositelem holokaustového traumatu, ale
ponesou jej také moje
děti a děti jejich dětí. Začali jsme rozhovorem s krajankou,
která už léta žije
v emigraci, a my se potkali v jedné pražské
kavárně. Za války bydlela v té samé
vesnici jako naše rodina a také přežila holokaust a
přišla o celou rodinu. Pak
mi došlo, že když už jsme udělali první krok, měli bychom
podniknout celou
cestu. Byla to cesta přes mnoho desetiletí, od poklidného
života lidí, kteří
dokázali spolu komunikovat, pracovat, bavit se až po explozi
nenávisti,
hrabivosti, násilí. Pořád jsme si přitom kladli
další a další otázky, na
které
jsme nenacházeli odpovědi. Zdá se, že zlo a dobro v
nás přebývají. Ďáblovi
stačí pootevřít dvířka a vyskočí.

* Máte pocit, že jste si vyčistil stůl?

Hodně jsem
se dověděl, hodně věcí jsem procítil. Zjistil jsem kupříkladu, že Němci, se s
holokaustem vypořádali asi o dvacet let dřív než my. Nejpodstatnější byl pro mě
ale okamžik, kdy jsem stanul na místě masového hrobu, kde je možná pochovaný
také můj otec. Poprvé v životě jsem zde oslovil ono fluidum slovem „táta“.
Nevím, jak dlouho jsem na tom místě seděl a brečel.

* Jak se k pátrání postavil váš starší bratr, který s vámi
byl také v Terezíně?

On je
filozof a jiný typ než já, svůj problém se snaží vyřešit celý život, a to v
intelektuální rovině. Je přesvědčený, že musí pochopit mechanismy a příčiny,
které vedly k onomu masovému vraždění nevinných lidí, včetně žen a dětí. Já si
myslím, že to nejde, ale je nutné se s tím konfrontovat – činy. Jinak si tu
dobu, v jiné podobě, můžeme zopakovat.

* Kde jste po válce vyrůstal?

V
době
meziválečné a poválečné stálo okolo
bratislavského Hviezdoslavova náměstí, kde
naše rodina žila, vedle sebe židovské a romské
ghetto. Ani jedno už dnes
nestojí. Chodil jsem do školy, kde byli cikáni a
gádžové téměř půl napůl.
Králem čtvrti byl jistý Kajto – kluk, který
se podle mého názoru už narodil
svalnatý. Měl přirozenou inteligenci a byl nezpochybnitelnou
autoritou naší
čtvrti. Válčili jsme spolu často, ale nebyl v tom ani
závan nějaké etnické, či
rasové nenávisti. Spíše jsem měl pocit, že
jsou o hodně chudší.

* Cítil jste vy sám cejch kvůli vašemu původu?

Občas jsem
si ve škole, anebo na ulici vyslechl „ty židáku“, ale bylo to asi na úrovni „ty
vole“. Bolet to začalo až později, například po roce 1989. Byl jsem veřejně
známá osoba, netajil jsem se svým původem a schytal jsem to na plné pecky v
konfrontaci s davem, v korespondenci, ve veřejných diskusích a v médiích.
Pochopil jsem, že antisemitismus je na Slovensku hluboce pod kůží mnoha lidí.
Určitě si však nemyslím, že Slováci jsou v tomhle nějaké unikum. Předsudky,
mýty, averze k jinakosti, konspirační bludy a podobně nemají národnost.

* Projevují se tyto tendence i v pohledu na minulost?

Historik
Ivan Kamenec zmapoval válečný slovenský stát velice důkladně. Jeho kniha
Tragédie slovenských Židů za komunismu ležela v šuplíku. Vyšly také Tisovy
projevy, z nichž je jasné, co byl zač. Jsou rovněž známá čísla, kolik slovenských
Židů šlo do koncentráků a kolik jich tam zůstalo – devadesát procent. Fakta
jsou tedy známá. Jenže ani s fakty nemusíte uspět v boji proti předsudkům a
mýtům. Důkazy přesvědčí obvykle lidi, které není potřeba přesvědčovat.

* Čím to je, že v Česku nyní stačí tak málo, aby přeskočila
jiskra a byly z toho demonstrace s rasovým podtextem?

Nejjednodušší
způsob, jak ventilovat svůj problém, či vlastní životní karamboly, je najít
viníka, anebo obětního beránka za vlastní deficity a frustrace. Za to můžou
Židi anebo cikáni, pravicoví nebo levicoví politici, konspirace, amerikanizace,
globalizace…, důvod se vždy najde. Nejsnazší je hledat příčiny vlastní
nespokojenosti mimo sebe. Bývá totiž zatraceně těžké poradit si s vlastním
problémem, vyrovnat se s ním a řešit jej. A někteří politici tuto kartu
zneužívají od chvíle, kdy je politika politikou. Ukazují prstem na „nepřítele“
a mobilizují masy: „Podívejte se na ně, já vám pomůžu.“

* Na svém blogu reagujete na text kolegy sociologa Jana
Kellera, který vidí příčinu protiromských nepokojů v hospodářské krizi vyvolané
minulou vládou.

Pan
Keller
dle mého naznačuje (myslím teď jeho projev na tiskovce v
den protiromských
demonstrací ve Vítkově), že anticikanismus a český
nacionální socialismus je
důsledkem špatných sociálních poměrů.
Říct toto znamená poskytnout alibi lidem,
kteří se sešli na místě, kde byla málem
upálena dvouletá holčička a celá její
rodina. Když to přeženu, je to podobné jako tvrdit, že
konečné řešení židovské
otázky v nacistickém Německu bylo důsledkem
špatných sociálních a ekonomických
poměrů. No a Jan Keller je ikona intelektuální levice.
Jeho slova mají jinou
váhu než žvatlání na internetových
diskusních fórech. Naštval jsem se.

* Jak se díváte na to, že se k těmto lidem pak přidávají spořádaní
občané?

Spojení
„spořádaní občané“ bych
nepoužíval v souvislosti s lidmi, kteří chodí na
tyto
demonstrace. Podle mě jde o deprivanty. Mám osobní
zkušenost s davovým efektem.
Jak se ocitnete v chumlu, odevzdáte tělo i duši davu,
vzdáte se osobní odpovědnosti.
Historických paralel je bezpočet. A zlo se razantně projevuje
pokaždé, když je
legitimizováno veřejným míněním, elitami,
státem. Co myslíte, kdo tady,
například, nadšeně arizoval, jakmile to bylo
vyhlášeno za legitimní způsob
nabývání majetku?
„Normální“ lidé!

* Jde podle vás politická elita příkladem?

Ne
dostatečně. Já z toho vyvozuju, že máme mizerné elity. Jsou zbabělé a
schovávají se. Politikům jde o hlasy a marketing. Jít dnes v čele průvodu,
který jde proti extremistům, je nepopulární. Například Čunkovi stačilo pár
protiromských sloganů a stal se senátorem. Ani navštívit rodinu popálené
Natálky by asi takovému Paroubkovi, který byl v tom čase premiérem, neprospělo
ve výzkumech popularity. Štve mě to především u těch, kdo mají plnou pusu
sociální spravedlnosti a sociálního smíru. Ať jdou někam. Říká se, že politici
jsou zrcadlovým obrazem veřejnosti. Proč by vlastně měli být lepší jako většina
společnosti, vždyť vzešli ze svobodných voleb občanů?

* Zaznívá názor, že lidé jdou do ulic proto, že jim nikdo
jiný nenaslouchá než extremisté a kdykoli se ozvou, tak jsou označeni za
rasisty.

Extremisté
jsou extremisty činy. Slyší, co se jim hodí do
krámu. Rasisté jsou rasisty
myšlením, postoji, emocemi. Řádní
občané hledají řešení a nečekají na
ně jako
na manu z nebe. Problémy drobné kriminality v mé
čtvrti, anebo v mé ulici jsou
problémy mé čtvrti a mé ulice. Tím
samozřejmě neříkám, že toužím žít ve
čtvrti,
anebo v ulici, kde mizí všechno, co není
zabetonováno. A také tím říkám, že
neznám řešení pro problémové
lokality, kde nežiji a které znám jenom z
médií.
Vrcholoví politici by měli utvářet pravidla hry,
dohlížet na jejich dodržování
a jít osobním příkladem. A to se neděje.

* S jakou ambicí jste začal natáčet rodinu popálené Natálky?

Moje vnučka
byla v té době ve stejném věku plus mám syndrom dítěte, které se narodilo v
koncentračním táboře. A představa, že se to může kdykoli zopakovat, mě stále
děsí. Nebylo o čem příliš přemýšlet, což neznamená, že jsme dělali vše dobře a
moudře.

* Jak jste se k rodině dostal?

V
začátcích
nám hodně pomohl Markus Pape, skvělý a obětavý
člověk. Nicméně, nešlo nám pouze
o natočení filmu. Základem byl kontakt s touto rodinou a
aktivní účast na
jejich údělu. Nechci používat slovo pomoc, jsem na ně
alergický. Zkrátka díky
nám rodina dostala to, co jim měl stát nabídnout
okamžitě, tedy například
terapeuta. V naší partě tuto roli zastali Přemysl
Mikoláš a Peter Pöthe. Další
nabídli právní pomoc, běžný servis,
přátelství, anebo například zajímavé
prázdniny pro Natálčiny sestry.

* V čem vás natáčení ovlivnilo?

Za rodinou
jsme jezdili do Budišova ráno autem a večer zpátky. To byly dlouhé hodiny na
diskusi a přemýšlení. Hodně jsme se přitom dověděli sami o sobě. Například já
sám jsem dnes přesvědčen, že žádný romský problém neexistuje. Existují pouze
lidé, kteří stojí mimo zákon, nechovají se společensky únosně, jsou
kriminogenní. Kdybych měl ale sečíst, kdo v této společnosti natropil nejvíc
škod, tak jsou Romové oproti gádžům zanedbatelní.

* Překvapila vás nějak rodina popálené Natálky?

Moc. Čekal
jsem, že tam najdeme zhroucenou rodinu s nastavenou dlaní. Například máma
Anička měla k tomu všechny důvody. Je to však nádherná silná žena a rodina se
kolem ní shlukuje jako kuřata kolem kvočny. Vše drží nad vodou svojí
vyrovnaností a klidem. Nikdy jsem ji neslyšel zvednout hlas. U dětí nebyl ani
náznak odstupu od Natálky, i když je docela zdevastovaná. Milují ji a není to
strojené. Z každého gesta je cítit láska, která onu rodinu drží pohromadě. Mám
pocit, že tohle bychom se od nich mohli učit.

* Přemýšlel jste někdy o tom, že byste natočil film o
protistraně, o lidech, kteří je zapálili?

Ani
ne.
Nemůžu přeci točit, co mě napadne, nemluvě o tom, že tohle mě
zatím fakt
nenapadlo. My jsme s Martinem Hanzlíčkem dokonce nechodili ani k
soudu s
vítkovskými žháři. Proč také. Byl tam
přetlak televizních štábů a novinářů. To
víte – senzace. Nicméně, v
devadesátých letech jsem zakládal s Ondřejem
Caklem,
Stanislavem
Pencem, bratry Horákovými a dalšími Hnutí občanské solidarity a
tolerance, které se systematicky věnovalo monitoringu neonacismu v České
republice. Vím, že extremisté tady jsou a budou vždycky.

***

Fedor Gál se narodil v roce 1945 v koncentračním táboře
Terezín. Byl chemickým inženýrem a pracoval v několika výzkumných ústavech. Po
listopadu 1989 byl krátce aktivním politikem, založil nakladatelství G plus G a
spoluzakládal TV Nova. Natočil filmové dokumenty Krátká dlouhá cesta, Dobré
ráno, Slovensko a O jednom zločinu.

SPOLEČNOST: Babiš agentem?

25.9.2013

Neviditelný pes, Milan Hulík_

„TOP 09 nebude spolupracovat s agentem Burešem,
komunistickým udavačem Babišem,“ prohlásil místopředseda TOP 09 Marek
Ženíšek a Miroslav Kalousek postavil práskače Babiše proti Karlu
Schwarzenbergovi, který pomáhal demokratickému disentu. TOP 09 proto odmítá
jakoukoli spolupráci s hnutím ANO. Může být jednodušší rovnice pro voliče?
Práskač proti spolupracovníkovi disentu? Domnívám se, že rovnice je mnohem
složitější.

Byl jsem jako právník na obou stranách, v BIS proti agentům,
jako advokát jsem některé zastupoval proti ministerstvu vnitra v žalobách na
ochranu osobnosti.

Ponechávám stranou pravost svazku a podpis osoby získané ke
spolupráci. Kolem tzv. vázacího aktu se vždy točí dokazování soudu, protože
soud neposuzuje obsah svazku, tj. nakolik spolupracovník skutečně
spolupracoval, komu ublížil a jaké byly následky jeho spolupráce. Soud posuzuje
pouze oprávněnost registrace žalobce – zapsaného spolupracovníka, tj. jeho
souhlas s takovou spoluprací a důvodnost jeho zápisu do registru. Rozhodně
nelze posuzovat celou věc tak černobíle, jak to činí představitelé TOP 09 v
případě pana Babiše. Právě politici by měli být opatrní a pokud jde o TOP 09,
tak zvláště, neboť mohou mít stále před očima, jak účelově a lživě současný
prezident ve volební kampani učinil z Adolfa Schwarzenberga kolaboranta
odvolávaje se na zákon č. 143/1947 Sb., zvaný Lex Schwarzenberg.

Již v první polovině 90. let jsem opustil stranu DEU
(Demokratickou unii) pro její nekompromisní postoj k „agentům“
vycházející ze zásady „kdo je zapsaný v registru StB, je komunistický
práskač, tudíž hajzl a šmytec“, i když tomu tak v mnoha případech bylo. A
v případě těch „nemnoha“? Nejlepší vyjádření jsem k tomu našel na
stránkách bývalého disidenta a současného občanského aktivisty Stanislava Pence:
“ Samotná evidence v databázích nevypovídá nic o charakteru, morálce, vině
či nevině. “ Může vypovídat (a to ještě s výhradami) jen o oprávněnosti
zápisu dotyčného agenta do registru svazků StB. I zde musíme být přesnější,
nešlo o registr svazků StB, ale o registr vedený SEO, Statisticko-evidenčním
oddělením ministerstva vnitra, kam StB posílala své návrhy na zápis.

Až judikatura soudů začala mezi spolupracovníky rozlišovat,
tak např. po skončených sporech o ochranu osobnosti musely být do dnes desítky
„agentů“ vyřazeny z této evidence, protože se nepotvrdila důvodnost
jejich evidence. Jakým agentem byl ten, kdo si do vázacího aktu připsal
podmínku, že bude svůj řídící orgán informovat jen o tom, co bude chtít on sám,
nikoli co ohrožovalo socialistický řád? Jakým agentem byl ten, kdo ze zásady
neinformoval na nekomunisty, ale toliko a výhradně jen na komunisty s cílem jim
ublížit? Anebo ten, kdo podepsal, aby získal výjezdní doložku, poté emigroval a
socialistické společnosti zanechal svůj byt, zařízení, chatu a svůj svazek s
podpisem?

Naopak soudy třeba vynesly rozsudek, kterým byla žaloba
zamítnuta a žalobce (agent) zůstal nadále zapsaný v registru, byť neexistoval
vázací akt. Je to všechno ještě složitější, ale pro obhajobu těch, co jsem
zastupoval, i jiných, třeba i Andreje Babiše, to stačí. Jistě, pokud by jeho podpis
nebyl zpochybněn některým z výše uvedených způsobů nebo z jiného důvodu a
zůstal by zde jako spolupracovník hájící „ekonomické zájmy“ ČSSR, pak
pro mě zůstane jako člověk, který vedle mne na podiu dokázal při mé senátorské
kampani loňského roku voličům říci: “ Neměl jsem takovou odvahu jako dr.
Hulík, který hájil disidenty, a nepostavil jsem se proti režimu, který mi
umožnil pracovat v zahraničním obchodě. Nyní mám ale peníze, které chci použít
v boji proti korupci a korupčníkům.“
A na jeho otázku, kdo je horší, zdali Dalík, Barták, Řebíček, Janoušek,
Bém a další hvězdy ODS nebo její líhně, kteří nikdy ve straně nebyli a nejsou v
evidenci StB, nebo on, bývalý člen KSČ a „agent“, jsem odpověděl, že
to je přece jasné, kdo je mým protivníkem.

Vím, že ODS má za sebou i lepší minulost, vím, co je v ní
ještě i dnes slušných lidí, ale je pro mne dnes naprosto nevolitelnou stranou,
zatímco Babiše mohu volit klidně. Jaké informace měl Andrej Babiš předat StB? O
fosfátových hnojivech? Nebyl to ministr Kalousek, kdo vzal na ministerstvo
financí MUDr. Martina Bartáka poté, co Barták musel pro podezření z korupce
odejít z ministerstva obrany? A neposlal ho v něm nahoru premiér Nečas? A kdo
odpověděl na můj dopis s žádostí „Chci být náměstkem ministra obrany a
nebudu krást“ (dosažitelný na internetu), pan premiér nebo paní Jana
Nagyová? Kdo to vládl v tomto státě, předseda vlády nebo jeho milenka? A odkud,
z Úřadu vlády nebo z postele paní Nagyové? Pan Babiš zaměstnával v tu dobu
tisíce lidí a platil daně, které rozkrádali lidé chodící se radit s touto
milenkou.

A když už pánové Kalousek a Ženíšek varují před
komunistickými udavači, pak mám větší obavu z toho, kam se vrací moje vlast.
Nastávající vládu ČSSD, KSČM a panoptikální strany SPO Zemanovců nemá na
svědomí Babiš, ale především ODS a TOP 09. A že není jasné, co vlastně jeho
strana je, pravice nebo levice? Nevím, ale vím jistě, že nechci ani dosavadní
pravici, natož levici.

„Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše? (Jan N.A. Berwid-Buquoy)

24.9.2013 idnes.cz

„Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše?

Andrej Babiš patří do řady – Jan Baťa, John F. Kennedy a
Nelson Rockefeller… Miliardáře korumpovat nelze!

Otec Andreje Babiše, Ing. Štefan Babiš, byl ředitelem pobočky podniku Polytechna v
Bratislavě. Později odešel do diplomatických služeb a působil na stálé misi
ČSSR při OSN v Ženevě. Jeho syn Andrej, proto část školní docházky absolvoval ve
Švýcarsku. Matka, Ing. Andriana Babišová, byla tajemnicí Ústavu
marxismu-leninismu na Karlově Universitě. Je zcela nemožné, aby se takto
exponovaná rodina v době totality nedostala do sféry vlivu StB. Ne proto, že by
spolupracovat chtěla, ale musela být v kontaktu. Z tzv. “tajných materiálů“ lze
vydedukovat, že StB mnoho důvěry vůči rodině Babišů neměla, i když tito lidé k
disentu přímo nepatřili. Je nutné číst mezi řádky…

Podobně jako Václava Klause ani Andreje Babiše nehodlali
vzít do KSČ. Přihlášku si podal již 1978, ale nemohl prokázat tzv. „proletářský
původ“. Ve složce StB měl ad hoc tento bohulibý zápis: „Jmenovaný pochází z
úřednické rodiny.“ Dělnický původ prokázat nemohl a to byl zásadní handycap. Do scenérie se
vložila především matka a začaly hysterické útoky a podezřívání ze strany KSČ.
Po dvouletých tahanicích sem a tam se stal sice 1980 členem KSČ, ale důvěru
této strany nepožíval – často ho nezvali ani na schůze…

Zato však projevila zájem o Andreje Babiše slovenská StB. Od
vstupu do KSČ ho začala sledovat. Šlo v praxi o naprosto opačný případ.
Tradičně sledovala StB občany než vstoupili do KSČ a potom je sledovat přestala
– o další kontrolu se postarala KSČ. V kauze Andreje Babiše, subjekt členem KSČ
sice byl, ale důvěrou nedisponoval a proto musela do hry nastoupit bratislavská
StB. Začal být na každém kroku sledován…

Od listopadu 1980 byl Andrej Babiš veden ve
svazku
bratislavské StB jako „Důvěrník“ (12.11.
1980), s registračním číslem: 25085.
Protože pod tímto svazkem „Důvěrník“ nelze
odhalit žádnou “důvěrníkovu“ činnost
ani jeho podpis, je nutné vycházet z toho, že složku
založila StB a Andrej
Babiš o tom vůbec nic nevěděl.

Jednalo se tím pádem o tzv. složku „pozorovací“ (monitoring)
– osoba sledovaná státní bezpečností (kontrarozvědka). Nemohl tedy „práskat a
udávat“ StB, jak tvrdí Kalousek s Ženíškem (TOP 09), když jeho složka byla
monitorovací. Subjekt sledovaný je subjektem pronásledovaným a nikoli udavačem.
Jde o rozpor, jako kdyby někdo skočil do rybníka a vylezl by odtamtud na břeh
suchý!

K tomu bývalý disident Stanislav Penc: “Co zapsání
jména v seznamu znamená? Samotný záznam neznamená nic jiného než to, že se StB
o uvedenou osobu z jakéhokoliv důvodu zajímala. Nelze z tohoto záznamu odvodit
nic jiného.“ (Pramen: svazky.cz).

Andrej Babiš byl coby “Důvěrník“, monitorován od 12.11. 1980 až do 11.11. 1982.
Jde bezpochyby o důkaz pozorování dotyčného subjektu, neboť “udavač“ a
“práskač“ není nikdy naprogramován na přesné dva roky! Vím to s naprostou
jistotou, protože jsem sám bývalým důstojníkem britské zpravodajské služby v
hodnosti poručíka (2nd Lieutenant British Army, Intelligence Corps, Západní
Berlín 1981 – 1990).

Složka “Důvěrník“ zůstala
prázdná. StB nezjistila žádný
kompromitující “Enemy Within“. Tomu by
nasvědčoval i krycí zápis (covered
entry): “Jmenovaný není nositelem
státního tajemství.“ Což v jazyce
totalitární
kontrarozvědky bývalého Východního bloku
znamenalo: Nenašlo se nic, čím by bylo
možno dotyčnou osobu vydírat.

V tzv. „tajném memorandu“ je
tento záznam: “Jmenovaný dosud
nepoužil žádný konspirativní ani zapůjčený
byt…nezná žádné operativní
zaměstnance ani náčelníky a nemá ani vědomosti ani
zkušenosti s prací StB.
Podle dosavadních poznatků nepřišel do styku s
žádnou…zpravodajskou službou“.
Jinými slovy: Kontrarozvědka přímo
přiznává, že si onoho “Důvěrníka“ (a
tím i
krycí jméno “Bureš“) od samého
počátku prostě sama vymyslela.

Proto se v listopadu 1982 odhodlala slovenská StB (Útvar
XII, 1. odd., 3. odbor, S – SNB, Bratislava)
k ofenzívě. V jakési vinárně “U obuvníka“ (což nezní zrovna
reprezentativně) měl být Babiš získán dne 11.11. 1982, mezi 16.30 – 18.00 hod.
do služeb kontrarozvědky v hodnosti “Agent“. Vázací akt prý provedli dva
důstojníci StB, npor. Julius Šuman a kpt. Rostislav Mátray…

Ovšem dokumentární
záznam odporuje tomuto tvrzení. “Zpráva o
získání ke spolupráci“ je vyhotovena
přímo na Útvaru XII, 1.odd., 3. odboru S –
SNB a je podepsána nikoli dvěma, ale třemi důstojníky. Na
straně 3, zmíněné
zprávy se říká: „Kandidát
závazek po přečtení podepsal bez dalších
otázek a
souhlasil, aby bylo i nadále používáno
krycí jméno BUREŠ.“

Hlavní problém se skrývá ve skutečnosti, že jsou zde podpisy
třech důstojníků – npor. Šuman, kpt. Mátray a a mjr. Greguš. Babišův podpis
chybí a to jak ve formě Andrej Babiš tak krycím jménem „Bureš“. Proč? Když
Babiš u toho prokazatelně byl?

Další zádrhel se objevuje v
zápisu datovaném 30.06. 1987
(Přísně tajné!). Styčným důstojníkem
Babiše nebyl žádný ze třech uvedených
estebáků, nýbrž jakýsi major Hákač. Tato
záhadná postava náhle někam mizí
(úřední záznam: “přeložen“), ale podle
mého názoru, pakliže “major Hákač“
vůbec
v případě Babiše fungoval, asi ho prostě kvůli
alkoholismu vyhodili. Jeho
nástupcem se stal úřední referent Kulha u
kterého není uvedena ani služební
hodnost (asi žádnou neměl), natožpak, aby mohl zastávat
úlohu styčného
důstojníka v případě nějakého
„Agenta“. Není vyloučeno, že Babiš
„svého“ Kulhu
ani nikdy neviděl.

Dovolte mi nyní můj osobní, odborný postoj, coby bývalého
britského zpravodajské důstojníka v.v. k výše uvedenému naprosto amaterskému a
diletatskému postupu komunistické StB:

Na rozdíl od “Důvěrníka“
– tedy, abych použil vokabuláru
Kalouska a Ženíška z TOP 09, pouhého
“práskače a udavače“ StB, je “Agent“
vysoká zpravodajská funkce. Vázací akt se
neprovádí v žádné kořalně “U
vychlastaného mozku“, nýbrž přímo ve
služebnách zpravodajských služeb. Tak
např. v Anglii je to MI-5 a MI-6. Na rozdíl od
“práskače a udavače“, sklád&aacutaacute;
“Agent“ přísahu, získává
krycí jméno (covered name) a důstojnickou hodnost,
která je buďto skutečná (poručík) a nebo rovněž
krycí (např.: „generál
královských lukostřelců“). “Agent“
má svého styčného důstojníka od
kterého
dostává rozkazy a vykonává je. Za to je
často a dobře placený od svého
zaměstnavatele (ministerstvo obrany, vnitra nebo zahraničí).
Civilní povolání
agenta je pouze krycí složkou. Jeho hlavním
povoláním je „Agent“. Dostává
dvojitý plat. Jednou je placen za své civilní
zaměstnání (novinář, sociolog,
profesor atd.) a potom za svou spolupráci s výše
uvedenými ministerstvy.
Zásadně se podepisuje krycím jménem a v oblasti
vojenství nebo policejních
služeb uvádí vždy a bez výjimky, svojí
krycí hodnost. Jinými slovy: Nikdy se
nedozvíte, koho máte vlastně před sebou!

Andrej Babiš žádnou přísahu
neskládal. Jeho podpis ani pravý
ani údajně krycí (“Bureš“) se nikde
neobjevuje. Neexistuje doklad, že by byl
jako “Agent“ placen. Žádnou zpravodajskou hodnost od
StB nezískal. To, co StB
nazývá „vázacím aktem“ bez
vlastnoručního Babišova podpisu, nebyl
„vázací akt
“, nýbrž zcela ordinérní výslech před
důstojníky StB, který dotyčná oběť
samozřejmě podepisovat nemusela. Podívejme se na
originální záznam uvedeného výslechu
:

„Kandidát uvedl, že plně chápe
potřebu boje proti činnosti
vnějšího i vnitřního nepřítele
zaměřeného proti zájmům ČSSR. Uvedl, že hlavní
prostor k trestné činnosti resp. k
poškozování národního
hospodářství vidí ve
vývozu druhotných surovin za ceny nevýhodné
pro ČSSR, tak jako v nezodpovědném
přístupu k vývozním fondům ve
výrobních podnicích…uvítal
možnost…poukazovat
na nedostatky, s kterými se při své práci
střetává a které poškozují
národní
hospodářství…současně vyjádřil obavu z
odhalení styku s bezpečností, což by
mu značně škodilo v jeho práci.“

Poslední věta z dokumentu „Zprává o získání ke spolupráci“
(Bratislava, 12.11, 1982), zcela transparentně dokazuje, že Babiš nejenže se
žádným „Důvěrníkem“ ani „Agentem“ StB
nestal, nýbrž, že zásadně jakoukoli
spolupráci s bezpečnostními složkami
ČSSR odmítá s odůvodněním, že by s tím měl
potíže na pracovišti, i když boj
bezpečnostních služeb proti “vnitřnímu“ i
“vnějšímu“ nepříteli chápe.

Jeho názory na hospodářské
poměry v ČSSR, které bez okolků
důstojníkům StB sdělil, jsou de facto zdrcující
kritkou tehdejší totalitní
ekonomie: Výprodej státního surovinového
bohatství za minimální tržní hodnotu
do ciziny a tím permanentní ožebračování
vlastního národa…. Za kritiky
podobného druhu byly osobnosti jako Ota Šik a Radovan
Selucký „vyslány do
zahraničí“ odkud se již do ČSSR nevrátily.

Patrně se StB v případě Andreje Babiše rovněž domnívala, že
by se to mohlo podařit. Někteří jeho příbuzní již na Západě žili. Babišův spis
byl veden u slovenské StB takto: “Reg. čís.: 25085, Útvar: XII S SNB,
Bratislava. Důvod evidence: Blokovaná osoba .“ Jinými slovy jedná se o někoho,
jehož totožnost je fiktivně vedena pouze u jednoho útvaru, neboť ve skutečnosti
jako spolupracovník StB vůbec neexistuje. Ostatní útvary se nemají resp.
nesmějí o tuto fikci NFP (Non Funktion Person ) – „nefunkční osoba“ – zajímat,
aby se daná konspirace neprozradila.

V roce 1985 vysílá zaměstnavatel PZO
Petrimex Andreje Babiše
do Maroka. Kdyby byl “Agentem“ StB, byl by zahrnut
všemi možnými zpravodajskými
úkoly, ale jako “blokovaná osoba“
žádným “Agentem“ není a tak
místo, aby ze
zahraničí dodával zprávy, je z evidence
státní bezpečnosti vyškrtnut. Tajný
záznam Útvaru XII, 3. oddělení ze dne 09.12. 1987:
“Záznam k přerušení tajné
spolupráce s agentem ‚Bureš‘, reg.č. 25085. 1985
vyslaný PZO PETRIMEXEM do
MAROKA, v roce 1988 předpokládaný návrat.“

Pod pojmem „předpokládaný
návrat“ rozuměla StB, že návrat
není jistý. Proto další zápis
uvádí: „Nedostatky odstraněny dne 14.6. 1988.
Návrat TS BUREŠ z Maroka předpokládaný
koncem roku 1989. Signatura: kapitán
(podpis nečitelný), 14.6. 1988.“

Vypadá to na to, že Andrej Babiš žil
v Maroku v
„legální“ nucené emigraci a jeho návrat
nebyl žádoucí. Pod pojmem
„nedostatky odstraněny“ lze rozumět, že StB začala
zkartovávat fiktivní a
smyšlené údaje (blokovaná osoba) o složce
„Bureš“. Andrej Babiš se vrátil z
Maroka do Československa až po „sametovém
převratu“…

Pohřeb byl demonstrací vzdoru

5.9.2013
5plus2

VLAĎKA WILDOVÁ

Hořkost ze zářijové vraždy roku 1968 v Jičíně zůstala.

Pozůstalí po obětech se omluvy ani odškodnění nedočkali.

JIČÍN / Byla to absurdní noc v absurdní době. Lidé se ještě
dnes marně ptají, proč museli dva lidé zemřít? I když jim nikdo neodpoví, je
zřejmé, že 7. září roku 1968 zůstane navždycky neblaze zapsané v dějinách
Jičína.

Zalistujme
v kronice města, kde se k tragické a nesmyslné smrti dvou
nevinných lidí na
začátku okupace naší země vojsky
Varšavské smlouvy píše: „Ten den se
po návštěvě
kina vracela domů osmnáctiletá Bohunka Brumlichová
se svou kamarádkou Janou
Jenčkovou. Doprovázel je mladík Jaroslav Veselý a
cestou se k nim přidal další
mladý člověk, Vítězslav Klimeš. Na Letné se
zastavili u telefonní budky a
začali se spolu loučit. Od Holína kolem nich s hlukem
přešla skupina
podnapilých polských vojáků se samopaly a
zastavila se v zahradě domu č. p. 109
v Kollárově ulici . Hlasité povykování
přeťala náhle střelba ze samopalu,
nejprve do vzduchu, pak směrem k telefonní budce. Jaroslav
Veselý a Jana
Jenčková byli zasaženi do nohou a celá čtveřice rychle
zalehla na zem. Nejistým
krokem tam došel opilý polský voják, sedl
si k Bohunce, obtěžoval ji a vzal jí
hodinky a prsten.“

Vrah neměl slitování

Zraněný Jaroslav Veselý naříkal bolestí, a tak polský voják
nařídil dívce, aby se otočila. Pak bez milosti mladíka zastřelil. Když měnil
zásobník, tak se Vítězslavu Klimešovi podařilo utéct.

Střelbu
ale
slyšeli jeho rodiče, kteří bydleli na Letné a
vyběhli z domu. V tu chvíli voják
další dávkou ze samopalu usmrtil paní
Klimešovou. Jejího manžela těžce zranil.
Pak ještě střílel po dvou autech, která jela
kolem. Jedno minul, ve druhém
poranil posádku. Postřelil i náhodného
kolemjdoucího a dva své polské kolegy.
Zbývající polští vojáci
běželi do vojenského tábora v Holíně a přivedli
hlídku,
která pachatele, vojína Stefana Dornu, na místě
zatkla.

Na
budovách
visely od pondělí černé prapory. Nálada byla
pochmurná. Ve čtvrtek 12. září
vyvrcholila rozloučením s mrtvými na
dnešním Valdštejnově náměstí v
Jičíně.
Pohřeb byl i manifestací odporu proti intervenci,
zúčastnilo se ho několik
tisíc občanů. „Československá žádost o
vydání pachatele k trestnímu
stíhání v
ČSSR byla polskou stranou zamítnuta,“ upřesňuje Hynek
Zlatník, který společně s
aktivistou Stanislavem
Pencem pátral po tom, zda byl vrah vůbec potrestán. „Polský vojenský
prokurátor uvalil na jedenadvacetiletého Stefana Dornu vazbu a nechal ho
převézt do Polska, kde byl 18. října 1968 odsouzen vojenským soudem v Klodzku k
trestu smrti, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv. Rozsudek
ale vykonán nebyl, později byl změněn na doživotí a nakonec byl Stefan Dorna v
roce 1983 dokonce z vězení propuštěn,“ uzavřel Hynek Zlatník.

V dokumentu
Cesta ke křižovatce, který mohli vidět i pozůstalí po obětech, vrah prohlašuje,
že ho to mrzí, ale že situace byla složitá a on za to, co se před desetiletími
stalo, necítí odpovědnost.

Okupaci vyhrotil opilý voják

29.8.2013
5plus2.cz

Vlaďka Wildová_

JIČÍN – Pro Jičín a všechny jeho obyvatele se nejčernějším
dnem okupace vojsky Varšavské smlouvy stala sobota 7. září 1968. Tragická a
nesmyslná smrt čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého a šestapadesátileté
Zdenky Klimešové u křižovatky Na Letné vyburcovala veřejnost.

Zavraždění
civilisté v Jičíně se stali výmluvným symbolem okupace v roce 1968. Jejich
pohřeb byl zároveň i demonstrací. Foto: Josef Knopp, sbírka RMag v Jičíně

Do skupiny československých občanů střílel po 23. hodině
večer opilý voják okupační polské armády Stefan Dorna. Dva civilisté na místě
zemřeli, šest dalších utrpělo při zběsilé střelbě různě těžká zranění. Z toho
dva byli paradoxně polští vojáci. Okupant vystřílel celkem 74 nábojů. Ještě
dnes jsou na jedné z fasád patrné stopy po střelbě ze samopalu. Od té doby
uplynulo už 45 let, ale hořkost zůstává. U pomníku Na Letné se na tom 21. srpna
shodli ti, kteří přišli uctít památku obětí. Byl mezi nimi i Břetislav Mizera,
tajemník jičínského svazu bojovníků za svobodu.

„Byl to tehdy vlastně jakýsi výjimečný stav. Nikdo se
raději do hloubky nepídil po tom, co se vůbec stalo.“ Na pohřeb přišly
tisíce

Byla to absurdní noc v absurdní době. Lidé se ještě dnes
marně ptají, proč museli dva lidé zemřít? I když jim nikdo neodpoví, je zřejmé,
že 7. září roku 1968 zůstane navždycky neblaze zapsané v dějinách Jičína.

Zalistujme v kronice města, kde se k tragické a nesmyslné
smrti dvou nevinných lidí na začátku okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy
píše:

„Ten den se po návštěvě kina vracela domů osmnáctiletá
Bohunka Brumlichová se svou kamarádkou Janou Jenčkovou. Doprovázel je mladík
Jaroslav Veselý a cestou se k nim přidal další mladý člověk, Vítězslav Klimeš.
Na Letné se zastavili u telefonní budky a začali se spolu loučit. Od Holína
kolem nich s hlukem přešla skupina podnapilých polských vojáků se samopaly a
zastavila se v zahradě domu č. p. 109 v Kollárově ulici . Hlasité povykování
přeťala náhle střelba ze samopalu, nejprve do vzduchu, pak směrem k telefonní
budce. Jaroslav Veselý a Jana Jenčková byli zasaženi do nohou a celá čtveřice
rychle zalehla na zem. Nejistým krokem tam došel opilý polský voják, sedl si k
Bohunce, obtěžoval ji a vzal jí hodinky a prsten.“ Vrah neměl slitování

Postřelil i náhodného
kolemjdoucího dva své polské kolegy.
Zbývající polští vojáci
běželi do vojenského tábora v Holíně a přivedli
hlídku,
která pachatele, vojína Stefana Dornu na místě
zatkla.

Na budovách visely od pondělí černé prapory. Nálada byla
pochmurná. Ve čtvrtek 12. září pak vyvrcholila rozloučením s mrtvými na dnešním
Valdštejnově náměstí v Jičíně. Pohřeb byl i manifestací odporu proti
intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. „Československá žádost
o vydání pachatele k trestnímu stíhání v ČSSR byla polskou stranou
zamítnuta,“ upřesňuje Hynek Zlatník, který společně s aktivistou Stanislavem Pencem
pátral po tom, zda byl vrah vůbec potrestán.

„Polský vojenský prokurátor uvalil na
jedenadvacetiletého Stefana Dornu vazbu a nechal ho převézt do Polska, kde byl
18. října 1968 odsouzen vojenským soudem v Klodzku k trestu smrti, propadnutí
veškerého majetku a ztrátě občanských práv. Rozsudek ale vykonán nebyl, později
byl změněn na doživotí a nakonec byl Stefan Dorna v roce 1983 dokonce z vězení
propuštěn,“ uzavřel Hynek Zlatník. V dokumentu Cesta ke křižovatce, který
mohli vidět i pozůstalí po obětech, vrah prohlašuje, že ho to mrzí, ale že
situace byla složitá a on za to, co se před desetiletími stalo, necítí
odpovědnost.

Na Pencově statku začal Kozí mejdan – setkání svobodomyslných

22.8.2013 Mladá
fronta

Monika Hrušková_

JIČÍN Dvě pódia, asi sto interpretů, fůra muziky, dobré
jídlo i pivo, stany a letní pohoda.

Festival?
Samá voda. Kozí mejdan!

Zakladatelem
je Stanislav
Penc,
který mnohem raději než jako festival nazývá
mejdan setkáním
svobodomyslných lidí, kteří si chtějí
odpočinout od starostí každodenního
života. Kozí mejdan začal na Pencově farmě v Milkovicích
na Jičínsku už včera a
13. ročník potrvá až do neděle. Ať jste mladí,
nebo staří, budete zde vítáni.
„Jezdí sem malinkatá miminka, ale i
devětadevadesátiletí kmeti. Je nám jedno,
jestli jste černí nebo bílí, holka nebo kluk.
Takové věci nás tu upřímně
nezajímají,“
směje se Stanislav
Penc, obhájce lidských práv a ekologický hospodář.

Žádné stánky, reklamy, ploty ani ochranka

„My nejsme festival, jsme
především setkání. Oproti jiným
akcím, jako je Open Air Festival Trutnov, které se
také prezentují jako
setkání, se ale snažíme, aby k nám mohli
přijet všichni bez ohledu na své
finanční možnosti. Nezaplatíte přes tisíc korun za
vstup, za guláš nedáte
padesát a za pivo, které bývá pouze
desítka, třicet,“ říká Penc. „My zde
čepujeme pořádné pivo, alespoň dvanáctku, nikoho
nešidíme jen kvůli zisku.“

Akci sám
označil jako striktně nekomerční. Nejsou tu žádné stánky, reklamy, ploty ani
ochranka, zato tu potkáte kozy a osly.

Mejdan, který se odehraje během srpnového úplňku, nemá
předem stanovený program. I to podle organizátora přispívá k jeho jedinečnosti.
„Lidé se jedou pobavit, seznámit se a odpočinout si. Program by je rušil. Jinde
lidé jezdí za určitou kapelou, ale to my nechceme. Tady zkrátka hraje ten, kdo
přijede a chce hrát,“ vysvětluje Penc.

Dvě
pódia –
na louce a ve stodole – jsou v provozu nonstop. Každoročně
vystoupí kolem
stovky účinkujících, avšak ne pouze
muzikanti, ale i divadelníci či autoři
prózy i poezie. „Máme tu vegetariánskou
kuchyň, limonády, pivo, víno a
zmrzlinu,“ láká Penc. Pokud se na mejdanu
zdržíte, můžete využít i možnost
přespání na louce či pod stromy. „Ale podle mě se
na takové akce nejezdí, aby
člověk spal,“ dodává aktivista. Spolek
přátel koz, který akci pořádá, je
občanská iniciativa lidí vnímajících
kozy jako dobré přátele. Nechovají je pro
užitek, ale pro potěšení. Spolek je
součástí občanského sdružení
Milkovický
přírodně společenský kroužek.

V období úplňku opět vypukne Kozí mejdan

20.8.2013
denik.cz

Milkovice – Již po třinácté se během srpnového úplňku
uskuteční tentokrát od středy 21. srpna do neděle 25. srpna Kozí mejdan.
Kulturně společenská slavnost věnovaná kozám a svobodomyslnému způsobu života
se koná na samotě Milkovice u Starých Hradů. Jde o polabskou bránu Českého ráje.
Milkovice jsou de facto první kaňon s pískovcovým podložím. Statek je položen
na jižním svahu s překrásným výhledem do kraje.

„

Kozí mejdan nemá předem stanovený program. Nejsou zde
stánkaři, ochranky, pokladny, reklamy, dealeři. Přesto se hraje v podstatě
nonstop na dvou pódiích, a to jak hudba různých žánrů a provedení, tak i
divadlo, případně autorská čtení. Na Kozím mejdanu může vystoupit v podstatě
každý. Podmínkou je vlastní tvorba a radost.

Kozí mejdan se koná na pastvinách, v sadech a stájích, které
během roku patří především kozám, kozlům a oslíkům, jež celou dobu chováme pro
radost svojí a okolí nikoliv na maso. Zvířátka se volně pohybují mezi
návštěvníky slavnosti. To je taky důvod, proč se Kozí mejdan vyznačuje
tolerancí a absencí odpadků a nedopalků. Zajištěny jsou mimo popelníků,
odpadkových košů, toalet, sprch a pitné vody i bezmasá kuchyně, pekařské
výrobky, zmrzlina, limo, víno a pivo Krakonoš 12°.

V Milkovicích je běžné, že se na místě dají dohromady
muzikanti, kteří jinak spolu nehrají. Tedy přijet může i jednotlivec muzikant
bez svého hudebního tělesa. „Kdo by chtěl u nás vystoupit, může se ozvat a
domluvit. Budeme rádi,“ říká k tomu organizátor akce, známý politický
aktivista Stanislav
Penc.

Dění na pódiích se v živém přenosu již několikátý rok
přenáší v také rámci www.kozitelevize.cz“

Kalendář akcí

19.8.2013 Zemědělec

Pořádáte seminář,
předváděcí akci, konferenci, polní den,
veletrh, výstavu, aukci plemenných zvířat či
podobnou zemědělskou akci?
Zajistěte si hojnou účast zemědělské veřejnosti
oznámením v našem kalendáři.
Oznámení
s datem, hodinou, místem konání akce a kontaktem
pro další informace o ní
zasílejte poštou do naší redakce:
Zemědělec, Jana Masaryka 2559/56b, 120 00
Praha 2, či e-mailem akce@agrowe b.cz.

* 19. 8. 9.00 hod. Prezentace vrtných zařízení – Vrtací a
speciální vzorkovací technika, se koná v Mníšku pod Brdy. Pořadatelem akce je
Ekotechnika ve spolupráci s akciovou společností UVR Mníšek pod Brdy.

* 20. 8. Polní dny sója 2013 se konají ve Skaličce, okres
Přerov, v hospůdce U Bagarů. Pořadatelem akce je Agronomická fakulta České
zemědělské univerzity. Info: stranc@af.czu.cz.

* 20. 8. 11.00 hod. Slavnostní vyhlášení krajského kola
soutěže Vesnice roku 2013 v Kraji Vysočina se koná v obci Jámy, okres Žďár nad
Sázavou. Info: Jitka Svatošová, Krajský úřad Kraje Vysočina, tel.: 724 650 123,
tisk@kr-vysocina.cz.

* 21. 8. Polní dny sója 2013 se konají ve Slovči, okres
Nymburk, v Myslivecké chalupě. Pořadatelem akce je Agronomická fakulta České
zemědělské univerzity. Info: stranc@af.czu.cz.

* 21.–25. 8. Kozí mejdan, kulturně-společenská slavnost
věnovaná kozám a svobodomyslnému způsobu života, se koná na samotě Milkovice u
Starých Hradů, na pastvinách, v sadech a stájích, které během roku patří
především kozám, kozlům a oslíkům. Pořadatelem akce je Spolek přátel koz. Info:
Stanislav
Penc, tel.: 605 701 081, www.milkovice.cz, www.kozy.cz.

* 22. 8. Polní dny sója 2013 se konají v Řisutech, okres
Kladno, ve Staročeské hospodě Řisuty. Pořadatelem akce je Agronomická fakulta
České zemědělské univerzity. Info: stranc@af.czu.cz.

* 22.–25. 8. Agrokomplex 2013 se koná v Nitře. Pořadatelem
akce je Agrokomplex výstavníctvo. Info: www.agrokomplex.sk.

* 22. 8. 15.00 hod. Slavnostní zahájení 19. ročníku
festivalu Slavnosti jeřabin se koná před Starou radnicí ve Žďáru nad Sázavou.
Info: Dana Hrstková, tel.: 566 688 133, Městský úřad Žďár nad Sázavou.

* 22.–25. 8. 9.00 hod. Výstava květin Čimelice 2013 se koná
v areálu zámecké zahrady v Čimelicích. Pořadatelem akce je Svaz květinářů a
floristů ČR. Info tel.: 382 228 192, vystava@zahradacimelice.cz,
www.zahradacimelice. cz.

* 23.–24. 8. 9.00 hod. Dožínky 2013 Zlínského kraje, III.
Mezinárodní festival dožínkových tradic 2013 se koná v Kroměříži. Hlavním
pořadatelem je Dům kultury v Kroměříži. Info: www.dk-kromeriz.cz/dozinky.

* 23.–24. 8. 17.00 hod. Vernisáž výstavy krojů dolního
Poolšaví se koná na Arcibiskupském zámku a pak celovečerní program Vyšej nad
oblaky (od 19.30 hod.) na Velkém náměstí. Závěr večera bude ve znamení projekce
filmu O Moravské zemi. Info: www.dk-kromeriz.cz/dozinky.

* 23.–25. 8. Zlatá podkova – finále 48. ročníku se koná v
Humpolci. Pořadatelem je Soutěže podkovy.

* 24. 8. Farmářské slavnosti se konají v Krnově, v
Moravskoslezském kraji na farmě Petra Löwenthala. Pořadatelem akce je Asociace
soukromého zemědělství ČR. Info: ASZ ČR, Dělnická 30, 170 00 Praha 7, tel.: 266
710 413, tel./fax: 266 710 414, 283 923 306, 234 760 371, aszcr@worldonline.cz.

* 24. 8. 10.00 hod. Dožínky na mlýně se konají ve
Středověkém vodním mlýnu v Hoslovicích. Pořadatelem akce je Muzeum středního
Pootaví Strakonice. Info: Mgr. Lucie Kupcová, tel.: 380 422 607,
lucie.kupcova@muzeumstrakonice.cz.

* 24. 8. 11.00 hod. Válení balíků 2013 se koná na rodinné
farmě zámeckého statku v Újezdě nad Mží, čtrnáct kilometrů od Plzně.
Pořadatelem akce je ŽINAFA. Info: Jana Bouzková, ŽINAFA, Újezd nad Mží 39,
tel.: 723 123 437, www.zamekujezd.cz, www.zinafa.cz.

* 26. 8. 10:00 hod. Agrofórum se koná ve Všestarech u Hradce
Králové. Pořadateli akce jsou Maisadour Semences a Soufflet Agro. Info: tel.:
702 081 072.

* 27. 8. 9.00 hod. Dny kukuřice se konají v Dubu nad
Moravou, okres Olomouc, Charváty-Drahlov.

* 27. 8. Škrobárenský polní den Europlantu se koná v
Martinicích u Březnice. Info: Europlant šlechtitelská, Lhotská 222/32, Praha 9
– Horní Počernice, tel.: 281 923 901, 606 621 682, okostka@europlant.cz,
www.europlant.cz. * 28. 8. 9.30 hod. Polní den kukuřice a slunečnice LG se koná
v Agro Brno, Tuřany, okres Brno-venkov. Pořadatelem akce je společnost
Limagrain. Info: Ing. Milena Mařáková, tel.: 602 314 595.

* 29. 8. 9.00 hod. Polní den kukuřice a slunečnice LG se
koná ve Vinofruktu Dolní Dunajovice, okres Břeclav. Pořadatelem akce je
společnsot Limagrain. Info: Blanka Alföldiová, tel.: 724 795 509.

* 29. 8. – 3. 9. 40. ročník mezinárodní výstavy Země
živitelka se koná na Výstavišti České Budějovice. Pořadatelem akce je
Výstaviště České Budějovice. Info: www.vcb.cz/kalendar/102-zeme-zivitelka.

* 29. 8. – 3. 9. Ekostyl se koná na
Výstavišti České
Budějovice. Pořadatelem akce je Výstaviště České
Budějovice. Info: info@vcb.cz,
* 29. 8. – 3. 9. Mezinárodní výstava
družstevnictví se koná na Výstavišti
České
Budějovice. Pořadatelem akce je Výstaviště České
Budějovice. Info: www.vcb.cz.

* 30. 8. – 1. 9. Praha slaví 125 let KČT se koná v Národním
zemědělském muzeu. Pořadatelem akce je organizační štáb pražských oslav 125.
výročí KČT. Info: tel.: 736 754 010, krejzlik@kct.cz.

* 31. 8. Národní dožínky – výstava Země živitelka, se konají
na Výstavišti České Budějovice. Pořadatel akce je Agrární komora České
republiky. Info: Agrární komora České republiky, Štěpánská 63, 110 00 Praha 1,
tel.: 724 969 361, www.agrocr.cz, www.apic-ak.cz.

* 1. 9. 11.00 hod. Čejkovické bylinkové slavnosti se konají
v Čejkovicích u Hodonína. Proběhnou ve znamení sv. Hildegardy a slavnostního
otevření přírodní zahrady, Bylinková zahrada sv. Hildegardy, která obohatí
zážitkovou exkurzi do výroby čajů zvané Bylinkový ráj. Pořadatelem akce je
firma Sonnentor. Info: www.sonnentor.cz, www.facebook.com/SonnentorCejkovice. *
3. 9. ZRUŠEN – Polní den Slunečník v Žabčicích.

* 3. 9. 9.30 hod. Polní den kukuřice LG se koná ve
Šlechtitelské stanici Hrubčice, okres Prostějov. Pořadatelem akce je společnost
Limagrain. Info: Ing. Michal Adler, tel.: 724 051 525.

* 3. 9. 9.00 hod. Jihočeský den kukuřice se koná v
Třeboni-Břilice, okres Jindřichův Hradec, na pozemcích K + K Břilice – Gigant.

Hvězda filmu Líbáš jako Bůh Kamila Magálová: Figuruje ve spisech StB!

28.6.2013
ahaonline.cz

Slovenská herečka Kamila
Magálové, kterou si režisérka Marie
Poledňáková vybrala pro své komedie
Líbáš jako Bůh a Líbáš jako
ďábel, má
tajemnou minulost. Šla po ní totiž Statní
bezpečnost.

Jméno Magálové se objevilo na portálu Svazky.cz, kde je k
dispozici evidence osob, které byly v hledáčku StB. Herečka však o svém
minulosti odmítá mluvit a nikdo neví, co ji se Státní bezpečností spojuje.

Podle deníku Nový Čas je však
nezpochybnitelné, že jde právě
o ni. Sedí datum narození i její rodné
příjmení. „Databáze jen odkazuje na
archívy a svazky, aby bylo zřejmé, o kom vlastně jsou.
Jsou v nich lidé, které
Státní bezpečnost nějakým způsobem donutila ke
spolupráci, nebo i ti, kteří
spolupracovali sami. Jsou tam ovšem i lidé, kteří
byli pronásledováni,“ řekl
deníku koordinátor webu Svazky.cz Stanislav Penc.

Při pátrání po minulosti Magálové ovšem došlo ke
komplikacím. Její svazek se nenachází ve slovenském Ústavu paměti národa, ale
patrně v Česku, kde k němu však nemají cizinci včetně Slováků přístup.

My problémy nemáme

3.6.2013
Respekt

TOMÁŠ BROLÍK

Reportáž z města, kde se nebojí o svou budoucnost

Stavitelé města Libáň kousek od
Jičína neměli se svým
výběrem soch na potomstvo zrovna malé nároky: na
náměstí Jan Hus ujišťuje, že
neodvolá, o pár metrů níž u školy zase
Havlíček Borovský, že nezradí. A
Libáňští pod kamenným dohledem
národních ikon píší dějiny
dál. Momentálně
kapitolu o tom, jak si musíme pomáhat.

Máme zdravý rozum

„Mikóovi? Myslíte tu rodinu
dole pod kopcem? Ty znám, žijí
tady léta a jsou v pohodě,“ říká nedaleko
libáňského náměstí u otevřeného
pick-upu muž, který se představuje jako drobný
živnostník. „Ale sociální
bydlení? To je špatný nápad. Mikóovi
tady nevadí, ale tohle je jiná. Celý ten
nápad s domem – to je taková pencovina.“
Domem myslí muž ruinu na samotném
kraji Libáně, ve které – nebo spíš v
přístavbách a příbytcích kolem ní
–
čtrnáctičlenná romská rodina
Mikóových žije. A pencovinou pak návrh
zdejšího
farmáře Stanislava
Pence přestavět hroutící se dům s pomocí státní dotace na obecní
byty podporovaného bydlení pro kohokoli v nouzi.

Živnostník
vidí v tom nápadu hlavně praktické
problémy. „Státní peníze na to podle
mě
nemůžou stačit. A Pencův plán, že by to případně
zdejší lidi dostavěli
svépomocí, je nesmysl. Dneska má každý
svých starostí dost – myslíte, že někdo
půjde ještě po práci stavět sociální byty,
které nikdy nebude potřebovat?“

K nápadu
postavit v Libáni bydlení pro potřebné se Stanislav Penc dostal tak, že
loni koupil dům Mikóových v exekuční dražbě. František Mikó se zadlužil u
lichvářské firmy, aby mohl splatit několikatisícový nedoplatek na pojistném,
který mu vznikl po propuštění z místa, kde celý život pracoval. „Kupoval jsem
to proto, že jsem nechtěl, aby Mikóovi přišli o střechu nad hlavou, znám je už
dlouho,“ vysvětluje Penc. Dům v dražbě koupil s tím, že budovu s pomocí dotace
ministerstva pro místní rozvoj přestaví na malý činžák se čtyřmi sociálními
jednotkami podporovaného bydlení. „Já něco takového samozřejmě nechci
vlastnit,“ říká Penc, který chtěl hotovou stavbu bezplatně přenechat k užívání
– a tedy i k výběru budoucích nájemníků – obci. S tou jedinou podmínkou, že v
jednom ze čtyř bytů nechá radnice dožít Františka Mikóa a jeho ženu. Od Libáně
přitom Penc pro svůj záměr potřeboval jediné: aby mu město jako vlastník
pozemku pod domem dalo k přestavbě souhlas. Ten dlouho nepřicházel, zastupitelé
váhali, až nakonec teď na jaře rozhodli o definitivním zamítnutí.

„Libáň
takový dům prostě nepotřebuje,“ tvrdí starosta Petr Soukup. „Nemáme problémy,
které by podporované bydlení vyžadovaly. Ve stacionáři v Jičíně je vždycky
místo. A jsou tu i praktické překážky – bylo by potřeba překreslit územní
plán.“

Starosta
teď už neříká, že on i zastupitelstvo původně viděli
také jiné potíže než ty
praktické. Pencův návrh nejdříve rada města
odmítla s vysvětlením, že sice jde
o „ušlechtilý záměr“, kterému
však není možné vyjít vstříc,
protože radnice „je
vedena spíše snahou o vytěsnění
nepřizpůsobivých občanů mimo katastr našeho
města, i když Mikóovi mezi ně dlouhodobě nepatří“.
Tento argument ale Penc ve
vzájemné korespondenci označil za
„diskriminační a xenofobní“ a radnice ho
přestala v písemném styku zmiňovat. Nicméně
náhled zastupitelů na Pencův plán
byl a zůstal jednotný: v konečném hlasování
teď na jaře představitelé města
udělení souhlasu ke chráněnému bydlení
odmítli poměrem 15 : 0. „Bylo to
jednoznačné a z našeho pohledu rozumné
rozhodnutí,“ shrnuje starosta Soukup.

Bláznivej nápad

Bývalý disident, dnes chovatel koz a organizátor hudebních
veselic na svém statku v kopcích nad Libání Stanislav Penc
má v obci pověst
„takového magora“ a stejně místní
vnímají i jeho nápad. „Je to
bláznivej
aktivista. Pěstuje tam na kopci marihuanu, jeho osli chodí až do
města, nikdo
neví, co vlastně dělá,“ říká
mladý muž v cyklistickém úboru na
náměstí. Po
chvíli uznává, že Pence vlastně nezná a že
s plánovaným domem tohle nijak
nesouvisí. „Ale mně to je vlastně jedno. I když
myslím, že je dobře, že to
zamítli,“ uzavírá cyklista.

Po
náměstí
právě prochází romská dívka s
kanystrem vody natočené z obecního vodovodu.
Zahýbá do Jičínské ulice, kde žije
další romská rodina, s Mikóovými
nijak
nespřízněná. Bydlí v domě, jehož vlastník
je z Jičína a v Libáni se prakticky
neukazuje. Do domu se postupně v průběhu let přistěhovali Romové
z celého okolí
a tihle lidé a tenhle dům, ve kterém neteče voda a z
jehož zaneřáděného dvora
se teď pod teplým jarním sluncem line
nepříjemný zápach, budí v
Libáňských
velkou nevoli.

„Je
pravda,
že Mikóovi nejsou tak hrozní jako tihle,“
říká žena představující se jako
sekretářka na mateřské dovolené, která
kolem Jičínské zrovna tlačí kočárek.
„Ale podporovat by se neměli. Stát se jim napomáhal
už dost.“ Jakou přesně
pomoc Mikóovi od města dostali? „No třeba koupi toho
domu,“ odpovídá žena po
chvíli přemýšlení. „Za 60
tisíc, po měsíčních splátkách. To by
tady nikdo jiný
nedostal. A zničili si ho sami, stejně jako by zničili i ten
nový dům.“

Dům na
kraji městečko zadarmo zdědilo po předchozím podivínském majiteli a Mikóovým ho
radnice prodala počátkem devadesátých let. Je dostupný znalecký posudek z roku
1986. Z něho plyne, že dům byl výrazně poškozený už tehdy. Je-li dnes v horším
stavu, je to především proto, že na přestavbu Mikóovi neměli peníze. V domě
bydleli, neopravovali ho, a on pomalu zchátral ještě víc, než jak původně byl.

Od obce
koupili Mikóovi dům za 61 tisíc korun – přičemž znalec ve zmíněném posudku
vyčíslil hodnotu nemovitosti na 28 369 Kčs. Prodat jej o pět let později za
více než dvojnásobnou cenu a bez pozemku pod stavbou (ten stále patří městu)
byl ze strany radnice i při splátkovém režimu vlastně dobrý obchod.

Nevzdat se

„Ano, možná nejsou tak špatní jako ti v Jičínské, ale já
jsem taky rozhodně proti stavbě toho domu,“ opakuje později široce sdílený
názor na libáňském náměstí čerstvá důchodkyně. „Co je mi po tom, že jim ta
jejich ruina může spadnout – tak půjdou někam pryč. Už aby to bylo, být tu
přece nemusí.“ Ale neměl by dům, který nabízí bydlení komukoli v nouzi, i
přesto ve městě smysl? „Ne, určitě ne,“ trvá na svém žena. „Takový dům přivede
jedině někoho jiného podobného. O slušného člověka se postará jeho rodina. A
když ji nemá, tak pomůže stát, ale v Libáni nikdo takový není, takže žádné byty
tady nejsou potřeba.“

Přes
všeobecný nesouhlas místních však Stanislav Penc
svůj záměr vzdát nehodlá.
Jde podle něj především o nepochopení –
nepochopení toho, že dům má být pro
kohokoli, nejen pro takzvané nepřizpůsobivé, a že město
by to podle jeho
propočtů nestálo ani korunu. „Zkouším obec k
souhlasu přimět,“ říká. Obesílá
politické strany, které jsou v zastupitelstvu,
úřady, sociálně zaměřené
neziskovky a zkouší jim znovu předestřít
celý případ. „Doufám, že pochopí, o
co
tady hlavně jde. Že by se každá obec měla o svoje obyvatele v
nouzi postarat.“

***

„Politici snad pochopí, o co jde: že každá obec by se měla o
své obyvatele postarat.“ (Stanislav Penc)

Zrušme Ústav pro studium totalitních režimů (Jiří Míka)

22.5.2013

idnes.cz – blog

Zrušme Ústav pro studium totalitních režimů

Československo se zejména po roku 1968 ponořilo do tvrdé
totality socialistické diktatury. V roku 1989 došlo k Sametové revoluci, kdy se
lidé s Václavem Havlem v čele domluvili s totalitní vládou na převzetí moci.
Bylo rozhodnuto, že by nebylo dobré někoho zpětně za aktivní podíl na
předchozím totalitním státu trestat, protože by mohlo dojít k omylům, a bylo by
těžké v mnoha případech o vině rozhodnout. Svůj podíl na předchozím režimu mělo
totiž v menší či větší míře mnoho lidí.

Přibližně po 15 letech po Sametové revoluci
došlo ke vzniku
zákonu, který zřizuje nový úřad
nazývaný Ústav pro studium totalitních
režimů
(dále jen Ústav), aby zjistil, co je na totalitě
špatné, a jaké měla praktiky.
Jeho posláním je též o tom informovat a
vzdělávat veřejnost.

Aby ředitel Ústavu měl klid na práci
a důležitá rozhodování
v tomto boji za pravdu, byla později jeho kandelář dovybavena
novým nábytkem v
ceně okolo 500 000 Kč. Místnost je zároveň i
reprezentativním prostorem pro
různá setkání s jinými důležitými
lidmi. Nicméně výběrové řízení na
dodavatele
preferovalo firmu s nejnižší cenou. Levněji drahý
luxusní nábytek nepořídíte.

Ze stránek Ústavu se dovídáme podrobnosti rekonstrukce:

http://www.ustrcr.cz/cs/vyjadreni-k-informacim-o-financovani-ustavu

Modernizace spočívala zejména v:

Opravě omítky a novém nátěru na obvodovém plášti budovy,
jehož vlastnosti nesplňují tepelně-izolační normy (41.000,- Kč).

Demontování poškozené nášlapné vrstvy parket, realizace
nutných stavebních úpravách a položení koberce (170.000,- Kč).

Nahrazení nedostatečného osvětlení, zejména pracovních
ploch, novými svítidly, úprava elektroinstalace a klimatizace (90.000,- Kč).

Nové instalaci slaboproudých rozvodů (25.000,- Kč).

Instalaci vertikálních žaluzií k odstínění přímého světla
(40.000,- Kč).

Vybavení místnosti novým nábytkem, zejména knihovnou,
zasedacím a pracovním stolem, židlemi apod. (483.000,- Kč).

Celkový roční rozpočet Ústavu byl na rok 2009 okolo 80
miliónů Kč, což jsou průměrné minimální náklady typického specializovaného
státního úřadu. V roce 2011 již rozpočet Ústavu vyšplhal na 150 milionů Kč.

Ústav se potýká s výtkami, že ho vedou bývalí agenti STB
(tajná policie předchozího totalitního režimu). Nicméně i v takovém případě by
byli ideálními osobami pro vedení Ústavu, neboť mají nejvíce osobních
zkušeností na tom, jak totalitní režimy fungují.

Ústav dokonce provádí názorné ukázky, jak se funkcionáři v
totalitních režimech chovají. To asi nejvíce poznal aktivista Stanislav Penc.
Ústav totiž odmítal zveřejnit seznam osob důležitých pro STB, který získal od
tajné služby do svého Archívu. Stanislav Penc
se ho rozhodl zveřejnit na internetu na serveru www.svazky.cz. To
vše vedlo k soudnímu sporu, zda může tento
server provozovat, či bude muset zaplatit mnohamilionovou pokutu. Tento
seznam
osob totiž údajně porušoval zákony
týkající se ochrany osobních
informací. Soud
nicméně rozhodl, že archivního materiálu se
ochrana osobních informací netýká.

Chování pana Pence velmi rozčílilo zejména paní Naděždu
Kavalírovou, členku rady Ústavu. Tvrdila, že aktivity pana Pence brání jejich
Ústavu fungovat, protože se musí neustále zabývat panem Pencem a „Penci,
lidmi za ním“.

Česká Pirátská strana se Stanislava Pence zastala a
podnikla happening před budovou Úřadu pro ochranu osobních informací.

Prahou projde průvod za legalizaci konopí

4.5.2013
5plus2.cz

Anna Ticháčková_

PRAHA – Pochodem za legalizaci marihuany začne dnes ve 12:30
na Karlově náměstí již tradiční Million Marihuana March. Příznivci konopné
kultury projdou přes Vodičkovu ulici, Václavské náměstí a náměstí Jiřího z
Poděbrad na žižkovský vrch Parukářka. Tam je připraven kulturní program.

&nnbsp; Million
Marihuana March každý rok přiláká tisíce vyznavačů konopné kultury. Foto:
legalizace.cz

Na hlavním pódiu se představí například rocková skupina
Prague Conspiracy či punková kapela E!E, hosty této stage budou například
americký onkologický pacient Mike Gisondi, který při léčbě rakoviny užíval
konopí, DJ Radia 1 Gandjo.cz či aktivista Stanislav Penc.

Program DJ stage startuje ve 14 hodin a se svými sety se zde
představí Baltazar, MikkiM či Futurebasss Project. Hudební afterparty je od
21:30 přichystána v Bunkru Parukářka, od 21 hodin v Matrixu, od 20 hodin v
CrossClubu a od 21 hodin v Music Clubu.

V průběhu odpoledne se na Parukářce bude konat i konopný
trh, návštěvníci se zde mohou nechat ozdobit dočasným tetováním, připravený je
i sítotiskový workshop a samozřejmě doprovodný program pro děti. Vstup na akci
je (s výjimkou afterparties) zdarma.

Proč jsem podpořil odvolání ředitele ÚSTR

12.4.2013
Právo

Jan Bureš

Rada Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) odvolala
ředitele Daniela Hermana. Jako jeden z jejích členů, který jeho odvolání
podpořil, cítím v této vypjaté atmosféře povinnost seznámit veřejnost s důvody,
které mě k tomu vedly.

Jako
nejčerstvěji zvolený člen Rady jsem si spolu se svými kolegy musel v posledních
týdnech o sobě přečíst či poslechnout řadu komentářů některých novinářů a
pravicových politiků, kteří, aniž by se mnou kdy o mém pohledu na vývoj v ÚSTR
hovořili, k mému úžasu „zasvěceně“ přesně věděli, s jakými názory či dokonce s
jakým zadáním do Rady přicházím.

Že
hodlám
dokonat záměr zrušit ústav, zastavit digitalizaci
a zatajit navždy před
veřejností informace obsažené v miliónech
dokumentů z provenience StB a dalších
represivních složek komunistického režimu, který
odborníci dnes označují přesnějším
pojmem „státně socialistická diktatura“.

Marně
od
svého zvolení Senátem opakuji svůj
základní program: jasně jsem před svým
zvolením řekl senátorům, že jsem dlouhodobě přesvědčen,
že ústav má své
významné místo ve zkoumání
naší nedávné minulosti,
zvláště v situaci, kdy je
česká historická věda stále spíše v
počátcích zkoumání období po roce
1948 a
veřejnosti (proti stavu například v bývalé NDR)
stále dluží velké komplexní
historické analýzy tohoto období. Jsem prostě
přesvědčen, že má smysl podporovat
každou instituci, která si klade za cíl tento
velký úkol poznání plnit.

Jedním z
předpokladů činnosti ústavu, přesněji Archivu bezpečnostních složek, je proto
logicky také péče o obrovské množství archivních dokumentů, včetně jejich
převedení do elektronické podoby (digitalizace) tam, kde je to nutné a účelné.

Přestože
jsme jako členové Rady tento názor řekli či napsali v posledních dnech
mnohokrát, těm, kterým ve skutečnosti nejde o podstatu problému samou, tedy o
řešení problémů, které se pod vedením ředitelů ÚSTR Žáčka a Hermana
nahromadily, ale o to, „vytřískat“ z celé kauzy pouze politický kapitál, to asi
nevysvětlíme.

Kritika, nebo pomluvy?

Někteří kritici současné Rady nepoužívají ve veřejné
polemice s námi férových argumentů, nepoužívají vlastně promyšlené argumenty
vůbec. Monika MacDonaghPajerová členům Rady nadává do maoistů, trockistů či
exponentů komunistů.

Premiér
Petr Nečas zcela vážně vypustí ze svých úst neuvěřitelný výrok o tom, že chceme
ÚSTR přeměnit v ústav marxismu-leninismu. Další nás obviňují, že pracujeme na
zadání Lidového domu, který se prý již dohodl s KSČM na likvidaci ústavu.
Přemýšlejí vůbec autoři těchto výroků o tom, co říkají?

Jako člověk
pracující v akademickém prostředí, zvyklý na věcnou argumentaci a samozřejmě i
ostré názorové polemiky, podložené ovšem odborně fundovanýná mi argumenty, jsem
zhnusen tím, kam může v 21. století klesnout úroveň veřejné diskuse. Co se tito
lidé vlastně od roku 1989, z nichž někteří se hrdě hlásí k účasti na studentské
demonstraci 17. listopadu, vlastně v demokracii naučili? Zřejmě nic.

Pokud jde o
digitalizaci, jde nám především o to, aby probíhala v souladu s odbornými
pravidly a zásadami archivní práce. V současné době je to, co ústav vydává za
digitalizaci, spíše možno nazvat prostým skenováním. Milióny stránek dokumentů
jsou pouze mechanicky skenovány, aniž by někdo podle jasné koncepce rozhodl, co
ze skenovaného je skutečně důležité a hodné uchování v elektronické podobě.

Zkušení
archiváři vám jednak potvrdí, že digitalizovat se mají především vzácné
dokumenty nebo listiny, kterým hrozí zničení kvůli jejich špatnému technickému
stavu, anebo různé rejstříky a katalogy, a samozřejmě fotografie.

V ÚSTR se
téměř bezmyšlenkovitě skenuje za drahé peníze daňových poplatníků cokoli,
včetně většiny bílých (rubových) stránek dokumentů. Navíc takto naskenované
materiály nejsou opatřeny potřebnými metadaty a nejsou tříděny a systematicky
katalogizovány. Vzniká tak jakýsi obrovský elektronický megasklad všeho možného
i nemožného, v němž se téměř nikdo nevyzná.

Navíc k
těmto naskenovaným dokumentům má přístup jen několik vyvolených pracovníků
ústavu, většinou nejvěrnějších příznivců skutečného ředitele Pavla Žáčka. Takto
vytvářený a spravovaný polosoukromý archiv je ve skutečnosti pouze nástrojem
pro vedení politického boje ze strany těch, kteří s ním nechtějí zacházet jako
profesionální historikové, ale jako poskoci politiků, kterým tu a tam podsunou
trochu upravené či přímo silně zkreslené informace, které si nikdo nemůže
ověřit.

Hospodské tlachy a zprávy z ulice

Takto svého času Žáček vytáhl na světlo světa bombastickou
informaci, že Mašínové měli v 50. letech plán na zavraždění Klementa Gottwalda.
Následně čistě náhodou udělil premiér Topolánek těmto „hrdinům“ medaili
předsedy vlády.

Že ve
skutečnosti šlo o nezávaznou hospodskou řeč, ve které Mašínové hovořili o tom,
že by bylo fajn zabít Gottwalda, nám už ale Žáček neřekl. Musel to o několik
dní později přiznat sám člen skupiny Mašínů Milan Paumer. A takovýmto
neodborným a ahistorickým způsobem Žáček pracuje s historickými dokumenty
dodnes.

Před
několika dny šokoval veřejnost podobným absurdním
„objevem“, podle kterého
Sověti v listopadu 1989 byli připraveni vojensky zasáhnout proti
Lidovým
milicím a na pomoc Občanskému fóru. Pomineme-li
naprostou nelogičnost této
konstrukce, protože Gorbačovovi šlo o naprostý klid ve
střední Evropě, je do
očí bijící důkazní materiál, o
který Žáček své tvrzení
opírá.

Naprosto
vážně totiž argumentuje tím, že v jím právě vydané edici protokolů parlamentní
vyšetřovací komise pro objasnění událostí ze 17. listopadu 1989 je citována
výpověď Jaromíra Novotného (zetě Josefa Smrkovského), který v roce 1991
vypověděl, že někdy kolem 23. listopadu 1989 za ním do prodejny obuvi v pražské
Jindřišské ulici, kde pracovali, přišli dva chlapíci hovořící rusky a řekli mu,
že přes něj chtějí československému komunistickému vedení sdělit, že Sověti
mají zájem na tom, aby opozice vstoupila do vlády, a že pokud by proti
demonstrantům vystoupily Lidové milice, Sověti jsou připraveni Občanskému fóru
proti nim vojensky pomoci.

I
student
prvního ročníku historie, který se učí
kritické analýze pramenů, ví, že nemůže
takto amatérsky zacházet s vysoce neověřenou
informací, jak to zcela neodborně
činí Žáček. Ten přitom z této výpovědi
učinil oficiální historický závěr:
Sověti chtěli vorenomé jensky zasáhnout ve prospěch OF.

Na podobné
machinace s archiváliemi upozorňoval také Stanislav Penc, který poukázal
na to, že Žáček již při vzniku ústavu nechal naskenovat více než 800 tisíc
evidenčních karet tzv. evidence zájmových osob, které ale vedení selektivně a
podle osobních sympatií poskytovalo vybraným zájemcům.

Absolutizace „totáče“

Žáčkovy „vědecké“ metody se bohužel za ta léta staly normou
pro řadu pracovníků ústavu.

Když si ve
své studii (časopis Soudobé dějiny č. 1/2012) tyto metody dovolil zkritizovat
jeden z nejkvalitnějších pracovníků ústavu Vítězslav Sommer, byl z důvodu
„reorganizace“ vyhozen. Ta ale fakticky neproběhla.

Vstupoval
jsem do Rady s jednoznačným programem: zaprvé mi
šlo o to, aby si ÚSTR ve
veřejnosti vydobyl kvalitní, vědecky erudované a
nezávislé výzkumné instituce,
která kvalitně plní i další úkoly
předepsané zákonem (digitalizace,
vzdělávání
veřejnosti). Zadruhé chci, aby ústav významně
rozšířil pole témat, kterým se jeho
pracovníci budou věnovat.

V současné
době je v podstatě hlavním tématem zkoumání represivní povahy režimu státně
socialistické diktatury, odhalování jejích zločinů a obětí. To je zcela v
souladu se zadáním. Myslím si ale, že interpretovat režim, který zde vládl v
letech 1948–1989 pouze prizmatem represe, je nejen zjednodušené, ale i
nebezpečné.

Zjednodušený
je tento pohled proto, že udržovat interpretaci celého období až do roku 1989
jako režimu totalitního nejen odporuje poznatkům politologie, resp. teorie
nedemokratických režimů, která už dávno v mnoha pracích ukázala, že povaha
reživrstev, mu v 70. a 80. letech byla velmi odlišná od let padesátých, a že
normalizační režim již nesplňoval všechny znaky klasického totalitního režimu
(masivní přítomnost fyzického teroru, popravy opozice), ale byl režimem spíše
posttotalitním či autoritářským. To by si ovšem zastánci teze o absolutizaci
pojmu „totáč“ museli občas přečíst něco z politologické produkce…!

Toto
zjednodušování nám velmi výrazně
znemožňuje poznávat skutečnou povahu režimu.
Výsledkem je to, že dodnes máme minimum publikací
o 70. a 80. letech a
nejmladší generace je ve své snaze poznat
nedávnou minulost své země odkázána v
lepším případě pouze na seriál
Vyprávěj, v horším případě na Třicet
případů
majora Zemana.

Poznat
v
jeho komplexnosti a složitosti celý režim, který v
Československu v letech
1948– 1989 panoval, znamená věnovat se
systematickému výzkumu a popisu také
dalších oblastí vedle represivního
aparátu: vývoji ústavního systému,
politických
stran, vývoji aparátu a organizace KSČ jako hlavní
nositelky režimu, ale také
studovat hospodářský a sociální
vývoj, kulturní vývoj, dějiny volného času,
vývoj a proměny režimem řízených
médií, tisku, rozhlasu a televize, filmu,
divadla.

Naprosto
nepopsané zůstává pole takových
témat, jako je výzkum jednotlivých
sociálních

postavení
dělníků, inteligence, funkcionářů režimu,
fungování opozice, ale i postavení
národnostních menšin, genderová
otázka, stejně jako na své popsání a
analýzu
čeká například vývoj
vzdělávání, vědy, sportu a dalších
oblastí života.

Aby
bylo
jasno: nejde mi o to zastínit těmito tématy to
základní, k čemu byl ústav
zřízen: výzkum represivního aparátu.
Neříkám ani, že by se ústav nutně musel
věnovat všem výše zmíněným
dalším (mimorepresivním) sférám
komunistického
režimu, jen podávám neúplný výčet
toho, co vše ještě v našem případě
nemáme
prozkoumáno a popsáno (zatímco v Německu či Polsku
jsou v tom mnohem dále), a
tvrdím, že některým těmto tématům se může věnovat
ÚSTR, jiným se mohou a také
věnují jiná historická pracoviště v ČR.

Jen si
myslím, že je do budoucna velmi nebezpečné, pokud ÚSTR bude minulost
interpretovat pouze jako režim plný represe a pronásledování, tedy dějiny
udavačství.

Paní učitelka opět nebude mít pravdu?

Proč je to nebezpečné? Protože řada občanů, kteří
předlistopadový režim pamatují, nikdy nepřišli do styku s represivními složkami
režimu, jako byla StB. Ano, možnebyli stateční, nebojovali proti režimu, jen
slušně chodili do práce a na prvomájové průvody, ale díky tomu ani oni, ani
jejich děti nepoznali represi režimu.

Žili své
životy, daleko více než StB sužované nekvalitním bydlením, zhoršujícím se
stavem zdravotnictví, katastrofálním životním prostředím, absencí politických a
ekonomických svobod atd. Život byl prostě barevnější, než byla pouze šedivá
chodba budovy StB v Bartolomějské.

Říkám
to
zároveň s pokorou a velikou úctou ke všem,
kteří měli odvahu se pustit do boje
proti tomuto nedemokratickému, a proto
zavrženíhodnému režimu. Bude-li dnes ve
školách (dle pohledu ÚSTR) učitel dějepisu slepě
našim dětem vykládat, že
předlistopadový režim bylo pouze udavačství,
špiclování, pronásledování a
represe, dočkáme se toho, že jako rodiče budeme našim
dětem jednou říkat něco
jiného než učitelé ve škole, že totiž pravda je
mnohem složitější a také
odlišnější. Přesně tak, jako naši rodiče
říkali nám, že paní učitelka nemá
pravdu, když nám tvrdí, že v roce 1968 přijeli Sověti
potlačit kontrarevoluci.
Dosavadní vedení ústavu pod Danielem Hermanem tyto
diskuse odmítalo. Herman
prostě trval na tom, že otázka „totalitní“
podstaty režimu nemůže být předmětem
zkoumání „nějakými vědeckými či
pseudovědeckými snahami či kategoriemi“, jež by
do pečlivě budovaného monolitního obrazu režimu vneslo
jakoukoli nejistotu.

Nikdo Hermanovi nechce upírat právo
na jeho osobní pohled na
minulost. Jako ředitel historické výzkumné
instituce bohužel však nepochopil,
co je podstatou skutečné vědy: ono popperovské
neustálé zpochybňování tvrzených
pravd a kladení dalších
zneklidňujících otázek ve snaze zpřesňovat
náš pohled
na minulost.

ÚSTR nemůže fungovat jako pomník
neomylné pravdy, která je
apriorně ideologicky determinována. Musí být
naopak prostorem svobodné diskuse
a výzkumu, který bude přinášet vědecky
podložené, a v případě moderní čs.
historie samozřejmě vždy vášnivé polemiky
vzbuzující interpretace. Za ředitelování
Hermana byli z ústavu propuštěni nebo se
znechucením sami odešli ti nejlepší
jeho pracovníci, všichni si brzy našli
místa v jiných kvalitních vědeckých
ústavech nebo se uplatnili i v zahraničí. Namátkou
můžeme zmínit taková jména
jako V. Sommer, P. Koura, P. Tomek, P. Blažek, J. Pažout, T.
Vilímek a další.

Řada z nich
byla vyhozena přesto, že měli úspěšně dokončené postgraduální vzdělání (titul
Ph. D.), přičemž v ústavu nyní podle výroční zprávy za rok 2012 pracuje pouze
8,6 procenta vědeckých pracovníků s tímto titulem; mimochodem, pracuje tam jen
jeden docent a ani jeden profesor. To je více než tristní výsledek personální
politiky pánů Hermana a Žáčka.

Rada ústavu
je přesvědčena, že je naší povinností toto změnit a učinit ústav atraktivním i
pro špičkové pracovníky, kteří v něm za jeho dnešní pověsti nechtějí pracovat.
Chceme také požádat řadu vyhozených pracovníků, aby se vrátili a pomohli nám
vybudovat prestižní vědecko-výzkumnou instituci.

Odvolání
Hermana byl nezbytný krok, který vnímám jako počátek obratu a začátek nelehké,
ale přesto nadějné cesty reformy, která by měla vést ke zvýšení kvality práce i
prestiže ÚSTR.

Nejmladší generace nedávnou minulost poznává v lepším
případě ze seriálu Vyprávěj

Život v ČSSR byl barevnější než šedivá chodba budovy StB v
Bartolomějské

Prsa, herec Vetchý i možný mluvčí satanistů na obranu protitotalitního ústavu

10.4.2013 parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

REPORTÁŽ Vášně ještě víc na pochodu. To se děje v Ústavu pro
studium totalitních režimů (ÚSTR), kde přívrženci ředitele Daniela Hermana
spunktovali úsměvný happening. Hovořilo se o tom, jak levicoví politici chtějí
znásilňovat historii. Nicméně třeba Stanislav Penc poukázal na to, že ÚSTR
poskytuje informace o komunismu vychytrale a výběrově.

“ČSSD:
Totalita tu nebyla!“ a “KSČM: Palach je náš!“ To hlásaly transparenty před
budovou ÚSTR, když se tam odehrával happening Už zase… nahoře bez, v němž
chtěli zaměstnanci Ústavu poukázat na podivné složení a chování Rady ÚSTR
navolené levicovým Senátem a rizika s tím spojená. Vášně se daly do pochodu.

V prsou a
rudých šatech

Po vzoru
ukrajinské feministické skupiny FEMEN, která protestuje nahotou, se včera
zachovali dva pracovníci z ÚSTR. Běhali po schodech Ústavu v rudých oblečcích,
na hrudi měli nekvalitní umělotiny odhaleného ženského poprsí a pokřikovali, že
se jejich pracoviště stává terčem politické kampaně. Nad nimi nevlály, neb byly
do sebe zamotané, vlajky Česka a Evropské unie.

“Většina
nových členů Rady se netají úmyslem zcela odstranit současné vedení ústavu a
následně realizovat strukturální i ideové změny,“ sdělil do megafonu herec
Ondřej Vetchý. Noví členové rady podle něj zastrašují ředitele ÚSTR Daniela
Hermana, vyhrožují mu odvoláním či mu doporučují abdikaci. ÚSTR nemá prý jen
lokální význam, ale i ten celoevropský.

Pak
dvě
vyumělkovaná děvčata předvedla, co se prý stane
poté, co ústav ovládnou lidé z
rady, jimž prý vadí slovo totalita. Zamazali na
improvizovaném označení Ústavu
pro studium totalitních režimů nehodící se slovo a
dopsali pitných a
stravovacích. “To nikomu ve společnosti nebude vadit.
Lidé málo pijí a všude se
šíří obezita,“ prohlásila
dívka v rudém alias místopředseda
nezávislé odborové
organizace ÚSTR Miroslav Vodrážka.

ÚSTR
maskuje historii

Na kameru
vše zaznamenával Stanislav Penc,
jenž je aktivní v oblasti lidských práv.
“Jako
badatele mě krátí na právech. Někteří jsou
si zde rovní a někteří rovnější.
Parta vyvolených má data ve svých
počítačích a poskytne to vyvoleným
novinářům.
Ředitel Herman je dle mého názoru
profesionální mluvčí, kterého kdyby najali
satanisti, tak by mluvil za ně. Dřív ho najali křesťané,
tak hovořil za ně a
teď ho najala tato parta. Podle mě on ÚSTR vůbec
nerozumí, ale obklopil se
lidmi jako Patrik Košický či Pavel Žáček,
kteří mu cosi řeknou a on to pak
vypráví dál,“ sdělil
ParlamentnímListům.cz

Penc
totiž
postupy ÚSTR dlouhodobě sleduje a vůbec s nimi není
spokojen. Stěžuje si na
výběrové a občas i zavádějící
poskytování informací z ÚSTR a
přidruženého
Archivu bezpečnostních složek (ABS). “Žáček je fakt
žába na prameni. Do doby
vzniku ústavu mu šlo o to, aby byly věci veřejné a
mluvilo se o nich, když tam
nyní sedí, tak sedí na informacích jako
kvočna na vejcích. Tak zatím třeba sedí
na informacích, které dokazují, že on a jeho
kamarádi byli před rokem 1989
významnými funkcionáři SSM,“ dodal Penc.

Levičáci
znásilní historii

“Dost nám
vadí moc a ignorace pluralitní stránky zákona v případě volení Rady ÚSTR.
Historik Vilém Prečan se také o jednostranném uchopení Rady ÚSTR Senátem
vyjádřil kriticky. Poškozuje to nicméně především politiky. Když se pojem
totalita z názvu ústavu vypustí, tak se opět někteří z nás dostanou do
undergroundu. Nelze účelově interpretovat minulost, jak to činí levicoví
historici a politologové,“ podotkl pro ParlamentníListy.cz Vodrážka, jenž za
bývalého režimu spolupracoval třeba s časopisem VOKNO.

Současný
odborář Miroslav Vodrážka se hlavně bojí toho, že se zase začne znásilňovat
historie a proto se oblékl do kostýmu rudé ženy. “Není nutno brutálně a
machisticky uchopit historii a znásilnit ji. To ale někteří členové rady, třeba
politolog Lukáš Jelínek, nechápou. Tímto feministickým happeningem jsme chtěli
ukázat, že dějiny nelze znásilňovat, ale jak říkal Jan Patočka, je třeba se o
ně starat,“ doplnil. Právě on je jako poslední podepsán pod prohlášením
Poradního kolegia ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a Nezávislé
odborové organizace ÚSTR, v němž se píše, že jsou všichni znepokojeni nad
ideologickými záměry Rady ÚSTR a některých politických stran a chtěli by po
senátorech, aby veřejně vysvětlili své záměry s ÚSTR. Pod tím jsou mimo jiné
podepsáni písničkář Jiří Dědeček, novinář Jan Rejžek, ekolog Martin Bursík,
režisér Jan Svěrák, sociolog Fedor Gál, kardinál Miloslav Vlk a někteří další.

Společně
se
následně na happeningu maskovaní i ostatní
pracovníci ÚSTR jali na malé
kousíčky porcovat dort připomínající budovu
ústavu. Každý okolostojící dostal
kousek té dobroty. Tak to prý chce udělat s
protitotalitním ústavem levice, ale
sladké to v reálu nebude vůbec.

Sociální bydlení, sociální byty

4.4.2013

ČRo Plus Zaostřeno

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Sociální bydlení, sociální byty. Nedostatečně definované
téma a příklad toho, kterak stát, obce, ale i veřejnost nejsou schopny se
domluvit na účinné pomoci potřebným, kteří z nejrůznějších důvodů nedosáhnou na
normální bydlení. Nejkřiklavějším problémem jsou předražené a nedůstojné
ubytovny. Problémem je i cenově nedostupné bydlení přestárlých seniorů ve
městech či nedostatek chráněných bytů. Příjemný poslech přeje Lucie Vopálenská.
A hned v úvodu se podíváme do města Libáň, jehož zastupitelé 20. března
jednomyslně odmítli vydat souhlas s výstavbou podporovaných sociálních bytů.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Dalším bodem našeho jednání je bod číslo 2 a tím je sociální
bydlení. Samozřejmě s vystoupením vlastníka nemovitosti. Pan Penc zakoupil
rodinný dům na adrese Českých bratří číslo popisné 259 a ve svém prvním,
druhém, řekněme i třetím dopisu žádá město Libáň o vyslovení souhlasu s
výstavbou podporovaných sociálních bytů, to zaprvé. Dále žádá o změnu
charakteru nemovitosti …

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Takto představuje bod jednání libáňského zastupitelstva
starosta města Petr Soukup. Stanislav Penc zakoupil dotyčný dům loni v září
v exekuční dražbě, poněvadž jeho obyvatelé, romská rodina Mikových, se dostala
do existenčních problémů a hrozilo, že přijde o střechu nad hlavou. Dům je v
dezolátním stavu. Stanislav Penc
nechce od města ani korunu. Zjistil, že je
možné požádat o státní dotaci na byty pro
sociálně slabé a vyloučené. Podmínkou
podpory od ministerstva pro místní rozvoj je však
souhlas obce s jejich
výstavbou a provozováním.
Libánští radní odmítli. Pozemek je
města a dle
územního plánu musí být v lokalitě
rodinné domy o maximálně 3 bytových
jednotkách.
Přidali i následující vyjádření.

redaktor /z vyjádření libáňských radních/

——————–

Vzhledem ke zkušenostem s těmito občany, zejména pak ke
zkušenostem s občany v ulici Jičínská číslo popisné 60, není vůle radních ani
zastupitelů výše uvedený souhlas vydat. A nastane spíše snaha o vytěsnění
nepřizpůsobivých občanů mimo katastr našeho města. A to i přesto, že rodina
Mikova nepatří dlouhodobě k problémové kategorii posuzovaných osob. S výjimkou
jejich způsobu jednání a kultury bydlení.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Stanislav Penc má přislíbenou finanční dotaci i od Výboru
dobré vůle Nadace Olgy Havlové. Jeho ředitelka Milena Černá odmítavý postoj
Libáně nechápe.

Milena ČERNÁ, ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové

——————–

Tento jaksi ušlechtilý úmysl opravit ten dům v rámci vlastní
iniciativy nám připadl jako naprosto přiměřený a správný. Vůbec nemůžeme
pochopit, že hledají ti radní dokonce takové důvody, že třeba v těch sociálních
domech by měly být maximálně 3 bytové jednotky a v návrhu Stanislava Pence
je, že by tam měly být 4 malé byty. To už je opravdu úplně prostě krajní a
naprosto nepochopitelné a myslím si, že to je veliká ostuda v rámci České
republiky.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Míní ředitelka výboru dobré vůle Milena Černá. A pojďme zpět
na jednání zastupitelstva, kde Stanislav Penc obhajoval svůj projekt.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

——————–

Tím, že bude mít 4 bytový jednotky, nezmění svůj charakter.
Samozřejmě z toho dnešního ano, ale myslím charakter tak, jak je dneska
stavěnej, kolik má metrů, jak vypadá. Nezmění charakter ani teda do šířky ani
do vejšky, jenom formálně jde o to, aby nes název bytový dům a ne rodinný dům.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Stanislav Penc zdůrazňuje, že projekt domu je za režijní cenu
ochoten zpracovat renomovaný architekt David Vávra. Navrhuje vytvořit společnou
neziskovou organizaci s účastí města, do které by pak dům vložil.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

——————–

Pro město to přináší jenom to, že se může podílet na tom,
kdo případně v dalších letech v tom domě bude bydlet.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Libánští zastupitelé jsou sice zvědaví, ale z jednání je
zřejmé, že mají o svém rozhodnutí dopředu dosti jasno.

zastupitel města Libáň

——————–

Já nevím, nebo děláte si
někdy třeba průzkum o tom, jakej je
potenciál tady těch sociálně slabých lidí,
který by byli vhodný tady k tomu
ubytování? Že třeba většina azylových domů,
který nabízí volný místa,
máme ty
lidi, který by byli potenciálně na to, aby ten, aby
obsadili vlastně ten, ten
dům? Jestli třeba někde nejsou lokality, kde by to bylo daleko
příhodnější. Kde
jakoby těch lidí, těch sociálně slabých je daleko
víc a daleko potřebnějc by
tam byly ty baráky než třeba tady ten.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

——————–

Já to vnímám velice dobře. Mně jde o to pomoct rodině Mikových.
To je mým záměrem. To znamená, cílem …

osoba

——————–

Prosím vás, klid.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

——————–

… je tento dům ne vytvářet
sociální bydlení někde po
republice. Já se zabejvám něčím úplně
jiným v životě než vytvářením
sociálních
bydlení. Tím, že to ale neudělala obec a neudělala to
žádná charitativní jiná
organizace, to je ten důvod, proč tady vlastně sedím, abych
vám to tady
vyprávěl. A je to šílený ve skutečnosti pro
lidi, který se přeci na nějakým
místě narodili, mají tady kořeny a to vám
odpovídám tu další otázku, smyslem
toho sociálního bydlení je, aby vždy to
sociální bydlení bylo pro místní
lidi z
Libáně. Ne proto, aby se někdo sem přistěhoval a
vyprávěl, že on je ten, kterej
potřebuje sociální bydlení.

osoba

——————–

To jo, ale tak jakoby já si myslím, že v tuhle chvíli jakoby
jestliže budem čerpat peníze na takhle dobrou věc, jakoby o čem určitě ten
sociální dům je, tak určitě bysme měli nejdřív čerpat kapacity v blízkým okolí
a potom teprv jakoby hledat tam, kde to je potřebnější. To je jako prostě můj
názor, jo. Jako je pravda to, že …

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

——————–

Proto si myslím, že nejvíc potřebný v Libáni je rodina
Mikova.

osoba

——————–

Ano.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

——————–

Ty lidi jsou tam trvale hlášený, je tam 14 lidí a podmínka,
který když natočí Česká televize, tak o Libáni se bude mluvit tak hanebně, že
to ani není spravedlivý.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Stav budovy v historii je sporný. Stanislav Penc tvrdí, že
už v době, kdy jej Miklovi od města dostali k užívání, byl takřka v
neobyvatelném stavu. S čímž nesouhlasí město, ale i někteří starousedlíci.

osoba

——————–

… protože v momentu, kdy mi tady pán za zády, kterýho
vůbec neznám, říká kecá, tak ještě nejsme v hospodě, tak řekněte, pane, jak
kecám. Je to důležitý říct, protože to nejde přeci, když tady říkám něco ze
srdce, a nemůžete říct, že kecám.

obyvatel města Libáň

——————–

Já tady žiju celej život. Já znám Mikovi, vlastně já s nima,
jsou sousedi. Nejsou špatný lidi. Ale jak se mluví o tom, když dostali ten dům,
v jakým byl stavu, já se na to pamatuju. Pamatuju si i na ten dům v
/nesrozumitelné/ ulici.

osoba

——————–

A byl ten dům v dobrým stavu?

obyvatel města Libáň

——————–

Na tu dobu /nesrozumitelné/ neměli koupelnu ani záchod,
chodili ven do kadibudky. A koupali se ve vaně, v neckách. V tý době.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Před hlasováním si bere slovo starosta. Záměr je podle něj
velmi ušlechtilý, ale podobnou aktivitu by směřoval do většího města, které má
sociální odbor, městskou policii, romské programy a podobně. Aby byla zajištěna
dvacetiletá udržitelnost projektu. O té totiž silně pochybuje.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Tahle ta komunita prostě nedokáže, a o tom jsem naprosto
přesvědčen, udržet nemovitost, byt, dům, ve stavu, v jakém byla předána a v
jakém musí být 20 let udržována.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Podle starosty mají zastupitelé dostatek informací, ale
připomíná, že jsou voleni občany. Pan Penc na to opakuje, že dům má do budoucna
sloužit právě občanům Libáně. Zastupitelé i přes přednesené argumenty svůj
názor nemění a záměr jednohlasně odmítají.

osoba

——————–

Neskutečný. Ale nechápu, proč to jako neto, nepřiklepli. O
co jim jednalo? O peníze? Že tady překážíme?

osoba

——————–

Ne.

osoba

——————–

Oni maj strach, že budou problémy.

osoba

——————–

A z čeho maj, budou mít strach, že budou mít problémy?

osoba

——————–

No, že prostě se to nepodaří nebo že budou muset …

osoba

——————–

Počkej, Markusi, hele, Markusi, to by ale tam nemohlo bejt
tolik měsíců tý komunikace.

osoba

——————–

Ale měli by se stydět. Každopádně. Nemaj oči, jsou bez očí.
Jen proto, že jsou to cigáni, že jsme, tak nás házej do jednoho pytle. A kde je
ta komunikace? Co s náma komunikujou? Však nikdy ještě se nestalo, aby nás
pozvali k něčemu a proč? To se za mě styděj?

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Hodnotí rozhodnutí města Mikovi a jejich přátelé.

Libánští zastupitelé ve skutečnosti rozhodli, že ani nikdo
další v budoucnu nebude moci podporované byty v katastru města stavět či
rekonstruovat. Zda je to dobrý nápad, na to jsem se starosty Petra Soukupa pro
jistotu přeptala ještě jednou.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Nemáme evidovány žádné bezdomovce, žádné lidi, který by
trpěli finanční nouzí z hlediska bydlení, navíc máme přes 20, 25 nájemních
bytů. Provozujeme 11 bytů pro seniory. A na každýho, kdo tu bydlí, a už léta
dokážeme vystihnout, jestli jsou tu lidi, který tyhle ty byty potřebují nebo ne
…

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Tak, jsou to minimálně Mikovi. A co když jsou to minimálně
Mikovi?

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Mikovi mají bydlení. Mikovi mají bydlení.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Právě v tom domě, který už potřebuje asi dost opravit také.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Víte co, největší problém je v tom, že to, co z něj dneska
zbylo, určitě není okolními vlivy, ale těmi nájemníky samotnými. Nikdy jsem
nezaznamenal ani od paní Mikový ani od pana Miky, že by se jim zdálo, že
bydlejí v neodpovídajících podmínkách. Myslím, že …

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

A jak se teda ty podmínky …

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Rodina Mikova je zástupný problém.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

A jak se ty podmínky zdají vám jako starostovi?

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Teď nevím, jak to myslíte?

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Myslím podmínky, ve kterých žijou Mikovi. Naznačujete, že to
je v hrozném stavu.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Určitě. Je to ve špatném stavu pro
každého, komu záleží na
tom, kde a jak bydlí, tak je to určitě, řekl bych, téměř
nepřijatelný stav.
Nicméně já pořád říkám, že jim to
problémy nedělá a já si dokonce dovoluju
tvrdit, že oni by ani v jiných podmínkách
žít nechtěli.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Chtěli a souhlasili s tou přestavbou. Měli by hezčí dům,
pořád nerozumím, proč tomu bránit.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

Já jsem v tom dopise psal o rodině, která se přistěhovala do
Libáně, kterých bydlí v jednom domě 25 a s nimi že jsou obrovské problémy a
lidé mají strach, aby něco podobného nevzniklo právě v tomto bytovém domě.
Protože my se bavíme o rodině Mikových, ale ten dům má mít 4 bytové jednotky,
takže bavme se o rodině Mikových a dalších rodinách. Bylo mi řečeno, že buď
bude provozovat a vybírat lidi prostě ten, kdo staví a kdo je současně
majitelem, nebo bude stavět majitel a provozovat bude neziskovka, …

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Ano a s městskou účastí. To jsem tak pochopila. S městskou
účastí.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

——————–

To já právě úplně ne, já jsem vnímal až tu třetí variantu,
kdy vlastně by to mělo být provozovatelem město, tak tam se teda jaksi zvedla
velká vlna odporu, protože si nedovedeme představit, jak bychom ty byty udrželi
těch 20 let ve stavu, aniž by přišel poskytovatel dotace za 10 let a řek, tak
vy už to neprovozujete, protože máte půlku bytu neprovozuschopných, například,
takže je to o vysokých finančních částkách na udržení toho domu, protože máme
opřen tento pohled důkazem, jak končí domy, ve kterých tyto skupiny bydlí.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Míní libáňský starosta
Petr Soukup ze Starostů a
nezávislých. Dodejme, že náš stát
nemá ucelenou koncepci sociálního bydlení.
Zodpovědnost za celou problematiku si přehazují ministerstva pro
místní rozvoj
a práce a sociálních věcí. A podle
našich informací spolu v této věci v
podstatě nekomunikují. Téma se však opakovat
diskutovalo na půdě sněmovní
komise pro rodinu, a tak jsem o názor na libáňskou kauzu
a širší souvislosti
požádala předsedkyni komise Helenu Langšádlovou z
TOP 09.

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09/

——————–

Já jsem velmi v rozpacích z toho
jednání obce, protože měly
by to být právě obce, které nejlépe
znají vlastně ty sociální podmínky těch
jednotlivých obyvatel a měly by to být i obce,
které by měly být nejaktivnější
v té bezprostřední pomoci.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Ve výsledku to vypadá, že si odhlasovali, že kdyby kdokoliv
chtěl v té obci si vlastně předělat dům na sociální bydlení, tak že to není
možné, protože ta obec to vlastně zamítla. Jak tohle hodnotíte?

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09/

——————–

Podle mého názoru by se neměly
vyčleňovat byty jako sociální
a ostatní. Já jsem přesvědčená, že bychom se měli
snažit vlastně nekoncentrovat
obyvatele, kteří přijímají sociální
dávky, na jedno místo, do jedné lokality.
Že bychom neměli takto rozlišovat. A měli bychom
maximální míře podporovat to,
aby se tito lidé dostávali do běžného
nájemního vztahu. My máme v tuto chvíli
několik set tisíc volných bytů. Samozřejmě, že je tady
otázka lokality a
struktury, ale obecně ten první problém není v
tom, že by se měly stavět nové
byty, sociální byty. Já jsem byla velmi často i v
azylových domech, například
pro matky s dětmi, a oni ty maminky velmi často by se dostaly do
běžného
nájemního vztahu, ale mají problém a
takovou bariérou pro ně je zaplatit kauci.
Takže myslím si, že jedním z dílčích kroků
by mělo být, aby stát vlastně se
stal tím prostředníkem, s tím, že ta podpora by
měla být ve dvou směrech.
Zaprvé prostřednictvím těch příspěvků a doplatků
na bydlení, u nás je asi 200
tisíc lidí, který přijímaj doplatek či
příspěvek na bydlení. A ty náklady jsou
v tuto chvíli ve výši asi 7,5 miliardy korun. Ale
současně by tam měla být u
těch problematičtějších nájemníků i podpora
formou sociální služby. Tak, aby si
zvyšovali své kompetence vlastně i
dodržování pravidel toho, jak se chovat v
tom prostředí.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

A co když obec jim obecní byt nájemný prostě nedá? Protože v
současné době obec nemá jasně stanovenou povinnost se postarat o ty své
obyvatele a není to vymahatelné, není tam sankce.

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09

——————–

Tak, v některých lokalitách se osvědčilo to, že vlastně do
nájemního vztahu jdou neziskové organizace, které vlastně uzavřou nájemní vztah
mezi vlastníkem toho bytu a potom vlastně v režimu nějaké sociální podpory,
sociální práce pronajmou teprve ten byt.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Byla byste pro, aby se zákon o obcích změnil právě v tom
smyslu, aby obce měly povinnost postarat se o své obyvatele?

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09

——————–

No, samozřejmě ty diskuze se vedou, v tuto
chvíli pracovní
skupina na ministerstvu pro místní rozvoj ve
spolupráci s MPSV se snaží
vytvořit nějaké návrhy, jak zlepšit situaci v
oblasti sociálního bydlení. My
máme 6,5 tisíce obcí, velká část
těchto obcí má i jenom neuvolněné zastupitele.
A nemyslím si, že by bylo vhodné to převádět, tuto
kompetenci, na obce.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Tak kdo jiný by ji měl mít?

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09/

——————–

V tomto případě si myslím, že
stát. Je to samozřejmě otázkou
další diskuze, protože potom se nabízí obce
s rozšířenou působností v rámci
přeneseného výkonu státní správy,
ale to zase je výkon státní správy,
který se
přenáší, takže já si dovedu představit, že
by vlastně tuto povinnost měly úřady
práce, že by vznikly vlastně i taková poradenská
centra prevence proti
bezdomovectví, jako jsou třeba v Rakousku. A že by tam
poskytovaly vlastně
komplexní sociální služby.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Tolik poslankyně Helena Langšádlová. A jak se ke kauze do
budoucna staví Milena Černá?

Milena ČERNÁ, ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy
Havlové

——————–

Už jsme zažili mnoho slibů. Ministerstvo pro
místní rozvoj,
že na koncepci pracuje a že bude hotová do konce nějakého
měsíce nebo roku. A
teď v poslední době se dozvídáme, že ministerstvo
pro místní rozvoj vůbec nic
podobného nechystá. Je to i otázka
sociálních bytů, které plní neobyčejně
významnou preventivní službu v tom, že jestliže vystěhuji
člověka, který nemá
na to, aby bydlel v nějakém běžném bytě, vystěhuji ho na
ulici, tak to
samozřejmě té obci, kraji, potažmo státu přinese
veliké ztráty na tom, že se
musí o něho starat formou sociálních služeb. Je to
daleko dražší, než kdyby ten
člověk zůstal v tom bytě a třeba obec mu pomohla. Kromě toho to nese s
sebou
ještě další konsekvence. Například děti
jdou do dětských domovů, kde zase jsou
větší nároky na to, aby je stát živil. A
kromě toho lidé, kteří se ocitnou
tímto způsobem na ulici, se velice obtížně
dostávají zpátky do řádného způsobu
života. V České republice je veliká afinita k
institucím, k ústavům, k
všelijakým kolektivním zařízením.
Komunitní péče je spíše běžná v
anglosaských
zemích, v Německu a v jiných, kde samozřejmě obec hraje
nejdůležitější roli.
Ale u nás, jak říkám, vždycky se najde
nějaký důvod, proč tento komunitní
způsob péče nebo komunitní péči potlačit na
úkor institucí. To my vidíme v
psychiatrii, kde stále jaksi vévodí
psychiatrické léčebny, vidíme to v
pěstounské péči, kde se dává přednost
kojeneckým ústavům a dětským domovům a
tak dále. Dokonce i nehledě na novely, které se
snaží o zlepšení toho stavu.
Takže je to taková jakási veřejná sveřepost vůči
komunitní péči a vůči
existenci nebo funkci komunity jako pospolitosti, která
přináší do té
společnosti rovnost a harmonii.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Já bych se ještě vrátila k tomu případu libáňskému.
Zastupitelé to tedy shodili ze stolu, ale je otázkou, co dál.

Milena ČERNÁ, ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy
Havlové

——————–

My se nevzdáváme, tady jednou správní rada se rozhodla
podpořit tento projekt pro Romy staršího věku, pro nás je to cílová skupina,
non plus ultra, jsme velmi jaksi zaujatí tou možností podpory, a proto také
jsme informovali o té záležitosti paralelně se Stanislavem Pencem paní Moniku
Šimůnkovou. Protože jestliže si dovolí vyslovovat takové soudy nad lidmi, kteří
za nic nemohou, neměli by klidně spát.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

——————–

Míní Milena Černá, ředitelka
Výboru dobré vůle. Je sice
pěkné chtít, aby co nejvíce sociálně
vyloučených rodin mohlo žít v běžném
nájemním bydlení, ale vlastníky nelze k
pronájmu nutit. A předsudky, ale i
reálné zkušenosti s podnájemníky,
budou tuto cestu dozajista velmi komplikovat.
Nebylo by nakonec opravdu efektivnější dát
obcím zákonnou povinnost postarat se
o své obyvatele? Tak to je řečnická otázka na
závěr, jež teprve čeká na širší
diskusi. Od mikrofonu Českého rozhlasu Plus se v tuto
chvíli loučí Lucie
Vopálenská.

V protikomunistickém ústavu se to dost mele. Šustrové nadávají do maoistů

17.3.2013
parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

Ústav pro studium totalitních režimů zažívá bouřlivé období.
Proti sobě stojí dva tábory a odvolání ředitele Daniela Hermana prý visí ve
vzduchu. Jeho nejhlasitějším zastáncem je bývalá studentská vůdkyně Monika
MacDonagh – Pajerová, která mluví o starých maoistech. Naopak za předsedkyní
Rady ÚSTR jmenované Senátem stojí Stanislav Penc, jenž vyvíjí aktivity na
poli lidských práv.

“Nevím,
jestli Petruška Šustrová je ještě
starý maoista z Hnutí revoluční mládeže,
jak
je naznačeno v knize Studenti a komunistická moc v
českých zemích 1968 – 1989
historika Milana Otáhala o Uhlovi a Šustrové, nebo
prostě jen cítí, že vítr
fouká doleva a tak se tomu přizpůsobuje dopředu. Evidentně
má nějaký problém,
že není dostatečně oceňovaná a k řediteli Hermanovi se na
jednání Rady chová
jako vyšetřovatel na výslechu,“ napsala Monika
MacDonagh – Pajerová, která
otevřeně a dost hlasitě vyjadřuje podporu řediteli Ústavu pro
studium
totalitních režimů (ÚSTR) Danielu Hermanovi. Na
každém jednání Rady ÚSTR je
přetlak jako v papiňáku a odvolání ředitele
prý visí ve vzduchu.

Státní
potěmkiáda

Předsedkyní
Rady ÚSTR je právě Petruška Šustrová, která společně se Stanislavem Pencem
činnost Ústavu kritizuje. Pro jim podobné kritiky je hlavním původcem jakési
zakuklenosti ÚSTR ředitel kanceláře Ústavu Pavel Žáček. Ostatně, když Penc
napsal dřívější Radě dopis plný připomínek k činnosti Ústavu, nastalo mlčení. A
tak si postěžoval v novém otevřeném dopise ze začátku měsíce takto: “Mohlo by
se zdát, že se minimálně tehdejší předsedkyně Rady ÚSTR Nadežda Kavalírová
‚propadla‘ v čase do doby komunistického režimu někam na kádrové oddělení. V té
době Rada nebyla ochotna své jednání otevřít veřejnosti, nahrávky z dosavadních
zasedání nechala skartovat a na položené otázky nebyla ochotna věcně reagovat.“

V
připomínkách si stěžoval například na to, že v době vznikání ÚSTR nechali
tehdejší ministr vnitra Ivan Langer a Pavel Žáček naskenovat v rámci projektu
Otevřená minulost všechny evidenční karty Evidence zájmových osob, přes osm set
tisíc karet, přičemž tento projekt není dosud veřejnosti přístupný a v Archivu
bezpečnostních složek (ABS) si ohledně něj hrají s badateli na schovávanou. V
případě svazků StB k jednotlivým osobám prý není řada z nich na internetových
stránkách zveřejněna, přestože je mají ÚSTR a ABS k dispozici. U veřejnosti to
pak vytváří dojem, že tyto materiály neexistují. U některých svazků zase kladou
pro jejich předložení nereálné podmínky. Penc prostě dokazuje, že s otevřeností
ÚSTR a ABS je to doposud všelijaké. Přinejmenším prý slouží jen vyvolené
skupince badatelů.

“Mohl
bych
uvést i další příklady, které by se
s úspěchem daly zařadit za tvorbu
potěmkiády za státní peníze a
vytváření jiného obrazu instituce, nad
jejímž
fungováním máte mít ze zákona
dohled. Věřím, že se s těmito případy budete
zodpovědně zaobírat,“ napsal ke konci dopisu. Novou Radu
zatím hodnotí pozitivně,
protože třeba hned zpočátku rozhodla otevřít svá
jednání veřejnosti a jde jí o
věcnost i pochopení současného stavu v obou
institucích.

Chtějí ÚSTR
zničit

Zato
Monika
MacDonagh – Pajerová, která se ucházela o
práci v Radě ÚSTR, ale Senátem neprošla,
se obává, že noví členové Rady byli zvoleni
tak, aby Ústav podle instrukcí ČSSD
zlikvidovali. Někteří ze členů sociální demokracie
i další politici se totiž
netají tím, že by ÚSTR zrušili.
Pajerová také vysvětlila pozadí nových
členů
Rady. Politologa Lukáše Jelínka prý
protlačil stínový ministr zahraničí ČSSD a
jeho šéf Lubomír Zaorálek. Antropolog
Michal Uhl je spojenec Jiřího Dienstbiera
a Emilie Benešová je z Národního archivu a
chce podle ní převést archivy z ÚSTR
a ABS pod tento ústřední archiv ještě než budou
digitalizovány. Doposud je jich
digitalizováno zhruba pětadvacet procent. Nově by měl být
dle Pajerové do Rady
dovolen ještě politolog a historik Jan Bureš z ČSSD, pak
prý odvolají ředitele
ÚSTR Daniela Hermana a převedou svazky pod Národní
archiv, což ÚSTR zlomí
definitivně vaz.

“Ačkoliv
tvrdí, že nemají v úmyslu Ústav
poškodit, rozdělit a převést, zadali si Studii
o proveditelnosti převodu archívů z ÚSTR a ABS do
Národního archivu.
Argumentují tím, že Ústav není dost
vědecký a zapomínají, že to není
ústav
Akademie věd. Bylo by poctivé, kdyby sociální
demokraté řekli, že od začátku
Ústav nechtěli a nechali by na veřejnosti, aby rozhodla, jestli
je ho třeba.
Oni ale jednají se skrytou agendou, tvrdí, že jen
chtějí ‚zlepšovat‘ práci
Ústavu, přitom jmenovitě Luboš Zaorálek a Jirka
Dienstbier se jasně vyjádřili,
že tato instituce má být rozpuštěna a Zeman v
dotazníku Koho volit řekl ÚSTR
zrušit,“ bije na poplach.

Ve
svém
projevu v Senátu Monika MacDonagh – Pajerová řekla:
“Pod vedením Daniela
Hermana, tedy poslední dva a půl roku, vnímám
Ústav jako nestranickou
instituci, která přispívá k tomu, že černo –
bílá debata o naší historii, kdy
vše minulé bylo špatné, se
stává debatou vícevrstevnou, která
vnímá i
komplexní, lidskou a každodenní realitu
naší historie. Vzhledem
k mému působení na newyorské
Univerzitě v Praze a také jako předsedkyně ANO pro Evropu
sleduji publikace o
naší nedávné historii velice pečlivě.
Myslím, že dnes už můžeme seriozně
prohlásit, že svobodné akademické
bádání není působením Ústavu
nijak
podkopáváno.“ Až budoucnost ukáže, kam se
ÚSTR pohne, nicméně už teď je jasné,
že na veřejných schůzích Rady ÚSTR bude vždy
veselo.

Prosím, ticho. Strach ze Zemana a zrušení žene protitotalitní ústav do veřejných sporů

20.2.2013
parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

REPORTÁŽ Zášť, co by se dala
krájet. Na veřejném jednání
Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR)
to vypadalo jako před čelním
střetem dvou armád. Za stolem proti sobě seděly Rada,
jejíž předsedkyní je
publicistka Petruška Šustrová, a vedení
Ústavu v čele s jeho ředitelem Danielem
Hermanem. V kuloárech se totiž šeptá o
cíleném propouštění v
protitotalitním
ústavu.

Jednání
předcházely opravdu burcující zvěsti. Prezident Miloš Zeman ruku v ruce s ČSSD,
která se prý bratříčkuje s komunisty, a některými trockisty prý chtějí ÚSTR
rozpustit. Těmi tajnými trockisty byl možná myšlen mladý Michal Uhl, syn Petra
Uhla, jehož někteří za přívržence Lva Trockého považují. Vše je ale mnohem
složitější.

Langoš a
Benda zřeli

V
pracovně
pod velkými fotografiemi československého ministra vnitra
Jána Langoše a
disidenta Václava Bendy bylo už zpočátku znát
napětí. Naproti sobě tam seděly
dva rozhádané tábory. Rada ÚSTR v čele s
Petruškou Šustrovou a vedení ÚSTR v
čele s ředitelem Danielem Hermanem. Jednání Rady se
účastnila i veřejnost. V
jeho průběhu bylo řečeno, že Rada odmítá spekulace o
personálních čistkách v
ÚSTR. Ředitel Ústavu Daniel Herman se bránil, že
formulace o destrukčním
chování Rady nikdy nepoužil. “Pokud si to někdo tak
vyložil, tak je to jeho
věc. Každý to může udělat, ale osobně jsem takováto
slovní spojení nepoužil,“
dodal s tím, že Rada nemůže podle zákona do
personálních záležitostí zasahovat.

Několikrát
se hlasitě ozvala bývalá studentská vůdkyně za sametové revoluce Monika Pajerová.
“Prosila bych veřejnost, aby se zdržela hlasitých projevů,“ zopakovala na to
konto předsedkyně Rady Šustrová a požádala Hermana, aby Pajerovou uklidnil.
“Upozorňoval jsem na to, že otevřené zasedání Rady má jistá rizika,“ doplnil
Herman.

“Všichni můžou
mlít, všichni můžou křičet,“ položil řečnickou otázku Stanislav Penc.
Následně Michal Uhl podotkl, že ať se schválí, co se schválí, přesto to vyvolá
emoce. I on hovořil o fámách ohledně seznamu lidí, kteří budou z ÚSTR
propuštěni a dodal, že jde o holý nesmysl. “Řada lidí odešla po nástupu
ředitele, i když hlásal, že chce ústav stabilizovat,“ doplnila Šustrová.
Někteří z Rady chtěli dát do zápisu, že žádali ředitele ÚSTR, aby až do
odvolání nepřistupoval k personálním změnám, čímž by se zamezilo dalším
spekulacím.

Z tábora
Hermana

Ředitel
ÚSTR Daniel Herman si kolem sebe vytvořil kolektiv rádců,
zvaný kolegium, do
něhož právě Pajerová patří. “Je to
trapný. Lukáš Jelínek, jenž si chce budovat
pověst nezávislého politologa, má problém.
Je poradcem Luboše Zaorálka a
ideologem Lidového domu. Michalu Uhlovi je jasné, že jde
o to, že když za rok
nastoupí KSČM s ČSSD do vlády, tak jako první
zruší ÚSTR, který ale již bude
prázdnou skořápkou. Minule totiž Rada chtěla
převést archivy pod Národní
archiv, ale dnes o tom nepadlo ani slovo,“ řekla
ParlamentníListům.cz Pajerová.

Podle ní
platí rovnice, že prezident Zeman i ČSSD s KSČM nechtějí ÚSTR, takže přestane
do roka existovat. “Oni mají scénář přímo z Lidového domu. Digitalizace půjde
pod Archiv bezpečnostních složek (ABS), ten se oddělí. ÚSTR se spojí s Ústavem
pro soudobé dějiny a ABS přejde pod Národní archiv. Zdigitalizována už je
čtvrtina a to ostatní ne. Začne se s tím kšeftovat a nikdo k tomu nebude mít
přístup,“ dodala.

Z tábora
Šustrové

“Řeči o
tom, že některý z členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů či dokonce
nějaká klika v této Radě chce Ústav zničit, jsou nesmyslné a naprosto
neopodstatněné. Naopak. Rada, která se od třetího ledna schází v novém složení,
má zájem na tom, aby ÚSTR existoval a pracoval. Proto se její členové chtějí o
dosavadním chodu instituce co nejvíc dozvědět,“ sdělila ParlamentnímListům.cz
Petruška Šustrová.

“Zatím
jsme
narazili na určité nedostatky, například knihy,
které ÚSTR vydává, z větší
části nevznikají na základě projektů, na
kterých tam odborníci pracují. ÚSTR se
často podílí na vydávání knih
jiných nakladatelství, jejichž autoři s prací
ÚSTR nijak nesouvisejí,“ uvedla a pokračovala:
“Pokud jde o digitalizaci
archiválií, byly digitalizovány miliony
stránek, ale zájemcům je z nich na
webových stránkách Ústavu nebo Archivu
bezpečnostních složek přístupný jen
nepatrný zlomek.“ Tento stav se, jak dodala
Šustrová, bude Rada snažit změnit k
lepšímu, aby Ústav i Archiv naplňovaly své
zákonné zadání a sloužily
veřejnosti.

Odbory o
destrukci

“Od vzniku
Ústavu pro studium totalitních režimů i Archivu bezpečnostních složek se čas od
času ozývají hlasy různých politických, konkurenčních, profesních a
lobbistických skupin, snažících se dlouhodobě oslabit společenský vliv a
činnost obou institucí. Tyto skupiny se netají tím, že by ústav přetvořily na
čistě profesní, akademickou instituci pro úzký okruh vybraných historiků,
omezily její specifické aktivity či dokonce zrušily,“ napsala už v lednovém
otevřeném stanovisku nezávislá odborová organizace Ústavu pro studium
totalitních režimů.

“Svým
zjevně destruktivním záměrem se Rada snaží
vrátit obě instituce do vyhrocené
konfliktní situace, jež nastala v roce 2010,“ pokračuje se
v posledním odstavci
stanoviska. Nedávno byli totiž do Rady ÚSTR
Senátem zvoleni archivářka Emilie
Benešová, politolog Lukáš Jelínek,
zmíněný antropolog Uhl a její předsedkyní
se
stala publicistka Petruška Šustrová.
Některých z nich se nejspíš část
pracovníků Ústavu zalekla a nyní
dává své obavy hlasitě najevo.

První romské rodiny dostaly v Ostravě byty

11.2.2013
ct24.cz

ire_

Ostrava – První čtyři rodiny dostaly v Ostravě od města
klíče od nových sociálních bytů. Pokud budou dodržovat pravidla a posílat děti
do školy, město jim pomůže. Radnice tak rozjíždí program, který chce do
budoucna financovat stovkami milionů z unie. Lidí, kteří by potřebovali ve
městě pomoci z ghetta, jsou ale tisíce.

Ostrava-Přívoz, Palackého ulice – typická vyloučená
lokalita. Naprostou většinou obyvatel jsou Romové a práci tu má jen málokdo.
Cestu z ghetta město nabízí prvním čtyřem rodinám. Bydlely hlavně na ubytovnách,
do programu je vybraly neziskové organizace. Musí být nekonfliktní a v místě
bydlet tři roky. „Snažíme se jim sehnat vzdělání i zaměstnání a rodiny
jsou zase povinny ten program dodržovat, starat se o své okolí, posílat děti do
škol,“ říká Martin Štěpánek /ODS/, náměstek primátora. Do konce roku chce
město takto umístit dalších 50 lidí.

Pomoci romské rodině chce i aktivista Stanislav Penc,
vede však spor s libáňskou radnicí. Penc
tvrdí, že mu město nepochopitelně
brání v jeho snaze opravit polorozpadlý dům
bezproblémové rodině a vybudovat v
něm sociální byty. Chování radnice označuje
za rasistické. Libáň to ale odmítá.

Dům Penc koupil v exekuci. Prý proto, aby se nedostal do
rukou spekulantů a aby romská rodina měla i nadále kde bydlet. Nájemné
nevybírá. Rozhodl se, že sežene dotaci, dům opraví a vybuduje čtyři sociální
byty. Radní ale Pencův investiční záměr zamítli. Podle starosty Libáně je za
jednoznačným postojem radních hlavně nedostatek informací. Nikdo podle něj
pořádně neví, co chce Stanislav Penc postavit, protože s radnicí komunikuje výhradně
písemně. Penc svoji snahu dům opravit vzdát ale nehodlá. Jsme připraveni
jednat, dodává starosta.

Aktivista se pře s obcí kvůli domu s Romy

11.2.2013

ČT 1 18:00 Události
v regionech

Jorga HRUŠKOVÁ, moderátorka

——————–

Spor o polorozpadlý dům obývaný Romy vede aktivista Stanislav Penc
a Libáň na Jičínsku. Penc tvrdí, že mu město nepochopitelně brání v jeho snaze
dům bezproblémové rodiny opravit a vybudovat v něm sociální byty. Chování
radnice označuje za rasistické. Libáň to odmítá.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

——————–

Polorozpadlý dům Stanislav Penc koupil v exekuci, prý proto,
aby se nedostalo do rukou spekulantů a aby romská rodina měla i nadále kde
bydlet. Nájemné nevybírá.

Marta MIKOVÁ, obyvatelka domu

——————–

Já bych si třeba i někde koupila baráček, ale zase miliony a
miliony nejsou na tohle to.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

——————–

Stanislav Penc se rozhodl, že sežene dotaci. Dům opraví a
vybuduje 4 sociální byty. Problém je, že dům má jiného majitele než pozemek, na
kterém stojí. Ten patří městu. A radní Pencův investiční záměr zamítli.

Petr SOUKUP, starosta Libáně /STAN/

——————–

Nevíme, pro koho vlastně by ten dům byl určen. Předpokládám,
že by to byli asi sociálně slabí občané, ale my se sociálně slabými občany máme
v Libáni už také své zkušenosti.

Stanislav PENC, majitel domu

——————–

To je ukázka jasně rasistického postoje diskriminačního,
který do 21. století nepatří.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

——————–

Podle starosty Libáně je za jednoznačným postojem radních
hlavně nedostatek informací. Že někdo pořádně neví, co chce Stanislav Penc
postavit, protože s radnicí komunikuje výhradně písemně.

Petr SOUKUP, starosta Libáně /STAN/

——————–

Za 7 let působení ve funkci jsem ho viděl naposledy před 4
lety.

Stanislav PENC, majitel domu

——————–

Smyslem mého prvního dopisu, prvního, druhého, třetího,
čtvrtého i pátého je to možné na Internetu jednoduše ověřit je, snaha o to,
abychom si sedli k jednacímu stolu.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

——————–

Stanislav Penc říká, že svůj záměr dům opravit jen tak nevzdá.
„Jsme připraveni jednat,“ reaguje starosta. Přemysl Šrámek, Česká
televize, Jičínsko.

Prvenství České republiky

30.1.2013 ČT 1

19:00 Události

Aneta SAVAROVÁ, redaktorka

——————–

Jedno prvenství nám ale v souvislosti s konopím zůstává, i
když rozhodně není chvályhodné. Téměř polovina mladých ve věku 15 až 34 let ho
vyzkoušela. Ukazuje to zpráva Evropského monitorovacího střediska pro drogy a
drogovou závislost za loňský rok. A důvody? Podle odborníků dostupnost a společenská
tolerance téhle kontroverzní drogy.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

——————–

Zabalit a vykouřit jointa marihuany. Pro mladé Čechy nic
výjimečného. Alespoň jednou to zkusila víc než polovina z nich.

Ivan DOUDA, psycholog, Drop In

——————–

Trend, že mladí lidé alespoň okusí, a někteří z nich berou
pravidelněji, trvá už 10, 15 let.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

——————–

Těch, co se vrhnou na samotné pěstování konopí, je už méně.
A svoji zálibu spíš skrývají. Z balkonů a zahrad se rostliny často přesouvají
pod umělé osvětlení.

Michal JAKEŠ, majitel obchodu s konopnými semeny

——————–

Zájem, řekněme, je od 20 do 70 let. Poslední 2, 3 roky byla
stoupající tendence. Teď se to stabilizovalo.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

——————–

Pěstovat jakékoliv rostliny doma pod umělým osvětlením,
přitom není levná záležitost. Substrát, hnojivo, vzduchotechnika, osvětlení a
box na pěstování pro jeden metr čtvereční stojí od 15 do 30 tisíc.

Ivan DOUDA, psycholog, Drop In

——————–

Většina uživatelů jsou vlastně malopěstitelé a předávají si
to mezi sebou.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

——————–

Konopí přímo na zahradě pěstuje i aktivista Stanislav Penc.
Loni v červnu šokoval poslance, když na jednání zdravotního výboru přinesl
krabici plnou sušené rostliny. Symbol jeho výhrad k novele zákona.

Stanislav PENC, aktivista /29.6.2012/

——————–

Poslanci chtějí konopí vykupovat, chtějí ho vykupovat velice
draze.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

——————–

Marihuana se do politiky dostala už před 10 lety. Prezident
Václav Havel tehdy omilostnil Milana Kříkalu z Ostravy. 7 rostlinami konopí si
chtěl léčit Parkinsonovu chorobu. Barbora Peterová, Česká televize.

Aneta SAVAROVÁ, redaktorka

——————–

Přechovávání malého množství marihuany pro vlastní potřebu
je přestupek a hrozí za něj pokuta až 15 tisíc korun. Pokud je množství větší
než malé, může být trestem až roční vězení.

Aktivista Penc vyzývá: Nevracíme se do Moskvy, tak se uklidněte

30.1.2013
parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

JINÝMA OČIMA Dnešní spolky intelektuálů už ve společnosti
nehrají tak zásadní roli jako dřív, kdy protestem riskovaly přinejmenším
návštěvu estébáků. I když Stanislav Penc nevolil Miloše Zemana, petici
proti němu nepovažuje za moc šťastnou a spíše nabádá k demokratickému postoji.
Zeman na Hradě sice vývoji občanské společnosti moc nepomůže, ale zatím mu
netřeba nasazovat psí hlavu.

Ohledně
protizemanovské petice má jasno. “Bál bych
se podobných výzev k rozdělování
společnosti. I když se mi prezident nemusí líbit a
nemusí se mi zamlouvat
prolhaný závěr jeho volební kampaně, nebudu mu
nasazovat psí hlavu. Tak bych ve
skutečnosti zčásti ukázal, že nejsem demokrat a nejsem
schopen brát i pohled
někoho jiného. Společnost je prostě taková. Po dvaceti
letech si raději vybrala
populistu než člověka, nad jehož slovy musí trochu
přemýšlet. Tak to je, což
ale neznamená, že by šlo o krok o dvacet let zpět, a že
bychom se vraceli do
Moskvy,“ soudí Stanislav Penc, jenž je aktivní v boji za lidská práva. Prostě
tábor voličů Karla Schwarzenberga nabádá ke zdrženlivosti.

Právo na
názor

Penc
v
první řadě uznává názor každého na
svůj názor. “Žádné petice jsem
nepodepisoval, na internetových sítích jsem
podporoval jednoho z kandidátů, ale
nebyl v žádném volebním týmu a nechodil na
mejdany. To, že někdo volí stejného
kandidáta, neznamená, že musí mít
stejný pohled na svět nejen s tím kandidátem,
ale ani s ostatními voliči. Jsem zastáncem toho, že
každý má mít právo na svůj
názor, i když je odlišný od názoru někoho
jiného. Sporné je to v případě, když
někdo svým názorem vyzývá k
násilí proti někomu jinému, vytváří
tvrdý předěl s
rasistickými výroky o Židech, Maďarech, Němcích,
Češích a dalších. Ten nemá
mít
právo na svůj názor a má být
potrestán, ale jinak, ať si lidé říkají, co
chtějí,“ vysvětluje.

Podle
něj
má prezident ve společnosti význam symbolický.
“Pro vnímání politiky
společností, ale v tom není jediný. Do
dnešní politiky a vnímání se
Miloš Zeman
jen hodí. Pro velkou část společnosti, jak je vidět podle
výsledků, bude
radostí, že jim pomalu senilní dědeček na Hradě bude
vyprávět vtipy a pololži.
Co se týká reálné politiky, kterou může
vykonávat, tak si počkejme na jeho
kroky. Říkal, že bude prezidentem spodních deseti milionů
a tak doufejme, že do
konce volebního období skutečně neudělá z deseti
milionů občanů spodních deset
milionů,“ podotýká s tím, že Zeman
nejspíš nebude tím, kdo by se významně
zasadil o rozvoj občanské společnosti.

“Doufám
ale, že když mu někdo z občanů napíše dopis na Hrad, tak se jím bude zabývat.
Ne, jak to dělal jeho předchůdce Václav Klaus, který na dopisy zásadně
neodpovídal. To uvidíme. Zatím vytváří tlaky, jaké dělal vždy. Klasický
populista. Logicky první, co řekl, aby se o něm mluvilo, tak že mají být
předčasné volby. O tom ale on nerozhoduje. O tom rozhoduje Poslanecká sněmovna
vyslovením či nevyslovením důvěry nebo vláda jako celek pokud nerezignuje. On o
tom samozřejmě ví a také ví, že politiku dělají politici, a když jim nejde o
blaho občanů, tak je jedno, co říkají, novináři to stejně napíší a jede se dál.
Může se pak docela dobře rozjet na populistické vlně,“ dodává.

Slábnoucí
role intelektuálů

Dnešní
spolky intelektuálů už podle něj nemají ve společnosti zásadní význam. “Na
rozdíl od doby předrevoluční dnešní
intelektuálové už nedávají krk na stůl. Už
si každý může pindat, co chce a za
jeho slovy nemusejí být žádné činy.
Dřív, když jste podepsal nějakou petici,
která proti něčemu protestovala, tak jste čekal na
výslech, zatčení či šikanu.
Po revoluci nastala doba, kdy je možné leccos změnit. A mnoho
lidí ve
společnosti to také dělá a posouvají ji tím
dál. Třeba různé záslužné charity.
A pak jsou zde intelektuálové, co mají jen
své výkřiky. Třeba lidé, co nejsou
ochotni řádně platit daně, vytvoří nadaci proti korupci a
jejich hlavní
aktivita je v tom, aby stát vytvořil podmínky, aby mohli
sedět v komisi, která
bude moci zkoumat živé svazky BIS. I takoví jsou
někteří dnešní
intelektuálové,“ doplňuje.

Ostatně v
současnosti naznačenou možnost, že se Karel Schwarzenberg stane premiérem,
nevidí jako moc reálnou. “V prezidentské volbě hrál i přes jeho politické
angažmá v TOP 09 velkou roli životní příběh a pohled na svět. Nejen, že je
nejbohatší politik ze všech, ale je i dobrým hospodářem. To znamená, že
zaměstnává řadu lidí a dělá to dobře po generace. To že bude premiérem za tuto
politickou stranu, že bude kandidovat na předsedu TOP 09, jí podle mě moc hlasů
nepřidá, ale nevím. Já určitě, i přesto, že jsem ho teď volil, TOP 09 volit
nebudu. Vždyť tam mají ministry, co na lidi, kteří ztrácí střechu nad hlavou,
posílají policejní těžkooděnce. Takové podle mě moc lidí volit nebude. Ale může
se tát, že marketingovým tahem a kampaní může TOP 09 ještě převálcovat ODS,“
přemítá.

Podle něj
bude velké části lidí, co chtěla mít Karla Schwarzenberga prezidentem,
lhostejné, jestli se stane premiérem. “Včera jsem viděl paní, která odpovídala
za politickou přípravu kampaně Karla Schwarzenberga, a žasnul jsem, že se mu to
i s takovými lidmi povedlo. Říkám jí paní jakoby, protože jde o její
nejoblíbenější slovo. Ta paní vše zpochybnila, ale o všem prý věděla předem.
Ještě říkala, že musel Karel chodit na vládu i do Sněmovny, pak že vlastně
nemusel, ale chodil, proto většinu schůzí začínali v šest a končili ve tři
ráno. Chudák Karel,“ říká v kritice Schwarzenbergova volebního týmu Stanislav Penc.
Ohledně voleb jasně zdůrazňuje, že zastupitelská demokracie je o tom, abychom
si zvolili lidi, na které nadáváme nebo ne, ale abychom se společně neprali na
ulicích.

Recept pro Český ráj

28.1.2013
Respekt

Tomáš Brolík

Jak Stanislav Penc a libáňská radnice stavěli
sociální byt

Na samotném kraji vesnice, a přesto
pár kroků od pěkného
malého náměstí s třemi hospodami stojí
ruina domu, obklopená různými přístavky
a plechovými budkami. Žijí v nich králíci,
kozy a Mikóovi. Romská rodina
usazená v dvoutisícové Libáni blízko
Jičína už celá desetiletí. Ne takhle, dřív
bydleli v jiném domě a tenhle koupili za úspory před
dvaceti lety. Už tehdy
nebyl v nejlepším stavu, a i když staří
Mikóovi oba pracovali, na opravy neměli
peníze, takže dům postupně zchátral.

Ještě před
odchodem do důchodu pana Mikóa propustili z údržby silnic, kde celý život
pracoval, nenahlásil se na pracovním úřadě a kvůli nedoplatku na pojistném se
zadlužil u lichvářské firmy. Na dům, jediný příbytek Mikóových, byla uvalena
exekuce, a kdyby si případu nevšiml jejich soused a hospodář Stanislav Penc,
byl by to typický příběh o dluhu se špatným koncem.

Dopis č. 1

Vážení členové rady města Libáně, obracím se na Vás v
souvislosti s domem na adrese Českých bratří 259 a jeho obyvateli. Jde o
zdevastovaný dům, který je navíc divnou zvací vizitkou města Libáň. V minulosti
byl vyhlášen za neobyvatelný. Žije zde rodina Mikóových v neutěšených
podmínkách. Manželé Mikóovi jsou v pokročilém důchodovém věku. Jde o
nekonfliktní romskou rodinu, František Mikó celý život pracoval v dělnických
profesích a velké části obyvatel Libáně pomáhal v nádenických pracích.

Jsem
přesvědčen, že každý má právo na důstojné bydlení a stáří. Když jsem se z
veřejné vyhlášky dozvěděl, že dům je v exekuci a Mikóovi mají přijít o střechu
nad hlavou, zúčastnil jsem se dražby a dům koupil. Rozhodl jsem se oslovit Vás
a další instituce se záměrem na tomto místě zbudovat bytový dům se čtyřmi byty
v režimu sociálního bydlení, který by zajistil dlouhodobé důstojné bydlení pro
sociálně znevýhodněné občany. Prvními obyvateli tohoto domu by byli dnešní
obyvatelé domu č. p. 259.

Hodlám
oslovit státní i nestátní instituce, abych
zajistil dostatečné finanční
prostředky na tento záměr. Město to de facto nebude stát
žádné finance z jeho
rozpočtu, samozřejmě nerozhodnete-li se finančně celý projekt
podpořit. V této
souvislosti Vás žádám, abyste vyslovili souhlas s
výstavbou bytového domu a
provozováním podporovaných
sociálních bytů na adrese Českých bratří č.
p. 259 v
Libáni. Dále Vás žádám o domluvu k
užívání stavebního pozemku, na
kterém dům
stojí a který město vlastní. Věřím, že
Vám není lhostejný osud těch
nejslabších
a vyhovíte mé žádosti.

S
přátelským pozdravem, Stanislav Penc, 28. 9. 2012

„Nedělal
jsem to proto, abych vlastnil nějaký dům,“ vysvětluje Stanislav Penc.
„Bylo mi jasné, že pokud o tenhle dům přijdou, nebudou mít kam jít.“ Ta
představa se mu nelíbila, i když se dá říct, že celou patálii si obyvatelé
způsobili sami tím, že hlava rodiny nenahlásila včas své zaměstnanecké trable
úřadům a pro pomoc se pak obrátila na lichváře. Neodpovědnost. Ale Stanislav Pencjí
rozumí. „Františka Mikóa znám
léta, je to obyčejný chlap -ale člověk, pro
kterého není jednoduché jednat s úřady.
Úřad je pro něj vlastně nepřekonatelná
překážka,“ říká.

Dům proto v
aukci koupil a hledal někoho, kdo by jeho myšlenku – zachránit bydlení pro
Mikóovi a pro Libáň zařídit užitečnou službu do budoucna – uskutečnil. Když
zjistil, že nikoho takového nenajde, rozhodl se nápadu věnovat vlastní energii.
Kvůli financování oslovil různé charitativní organizace, informoval se o
možnosti státních dotací, u známého architekta Davida Vávry si domluvil projekt
domu jen za cenu nákladů. Potřeboval už jen souhlas města, které pozemek pod
domem vlastní.

Dopisy č. 2 a 3

Vážený pane Penci, reaguji na Váš dopis, ve kterém
popisujete problematiku bydlení manželů Mikóových a Váš záměr. Dům je pro Libáň
skutečně „divnou zvací vizitkou“. Je však potřeba si uvědomit, že touto vizitkou
se stal výlučně přístupem jeho obyvatel.

Váš
záměr s
nemovitostí, jíž jste se stal vlastníkem,
vnímáme jako ušlechtilý, nicméně
upozorňujeme, že (…) při stavební úpravě nebo přestavbě
bude třeba stavební
povolení, jehož vydání bude vyžadovat souhlas
vlastníka pozemků. Vzhledem ke
zkušenostem s těmito občany, zejména s občany v ulici
Jičínská, není vůle
radních ani zastupitelů výše uvedený
souhlas vydat a nastane spíše snaha o
vytěsnění nepřizpůsobivých občanů mimo katastr
našeho města, přestože rodina
Mikóova nepatří dlouhodobě k problémové
kategorii posuzovaných osob.

Z výše
uvedených důvodů nepodporuje rada města Váš záměr a nedává souhlas jako
vlastník pozemku k jakékoli stavební úpravě, která by vyžadovala stavební
povolení a která by směřovala k vybudování malometrážních bytů pro sociálně
slabé a nepřizpůsobivé občany. Současně rada rozhodla, že není záměrem města
pozemek prodat ani pronajmout.

S
pozdravem
Petr Soukup, starosta, 18. 10. 2012 S velkým údivem jsem
přijal Váš dopis
obsahující řadu diskriminačních výroků ve
spojení se zneužitím pravomoci úřední
osoby. Tvrzením o vytěsnění vámi označených
občanů, které spojuje jen
příslušnost k romskému etniku, se
dopouštíte zjevné diskriminace, která je v
naší zemi trestná. Snaha zabránit
vytvoření sociálního bydlení i
deklarovaný
záměr zabránit zvelebení mnou vlastněné
nemovitosti se dá kvalifikovat jako
porušení zákona z Vaší strany.
Doufám, že jde o nepochopení mého záměru a
celá
věc se dá vysvětlit a tím i napravit.

Zdůrazňuji,
že změnou rodinného domu na dům bytový nedojde ke změně tvaru ani charakteru
domu. Nejde o malometrážní byty pro nepřizpůsobivé, jak jste tento záměr
nazvali, ale o vytvoření čtyř samostatných bytů pro sociálně potřebné na dobu
zhruba 25 let.

Věřím,
že
si zpětně vše uvědomíte a přistoupíte na jasnou
dohodu ohledně využití
zmiňovaného pozemku a vyslovíte souhlas ke změně
rodinného domu na dům bytový a
souhlas s vybudováním sociálního
bydlení, což je jedna z podmínek Státního
fondu rozvoje bydlení k udělení finanční podpory.

S pozdravem Stanislav Penc, 12. 11. 2012 „Pan Penc měl
nejdříve osobně přijít a všechno zastupitelstvu vysvětlit,“ popisuje ve své
pracovně Petr Soukup, libáňský starosta, hlavní výtku a podle něho také hlavní
důvod, proč město návrh Stanislava Pence
zamítlo. „Prostě jsme neměli
dostatek informací,“ dodává. Na
otázku, proč si tedy město po obdržení
farmářovy nabídky další informace samo
nevyžádalo a místo toho záměr hned
zamítlo, však odpověď nenabízí. Znovu se
vrací ke své zmínce o
„vytěsnění“. „Ta
formulace byla nešťastná, ale musíte
chápat, že lidé tu mají různé
zkušenosti,“
říká starosta a popisuje problémy, které
působí jedna libáňská romská rodina. S
tou ale Mikóovi nemají nic společného, což
uznává i starosta Soukup. „Ano,
Mikóovi jsou starousedlíci. A jsou
bezproblémoví, jenom prostě žijí jinak, což
vidíte na první pohled,“ říká. Jemu
osobně by nevadilo, kdyby Mikóovi žili v
obci dál, ale spolu se zastupiteli si prý kladl
otázku, kdo by v nových bytech
bydlel po nich. „Protože,“ uzavírá rozhovor,
„na rovinu řečeno: nikdo nechce
mít v sousedství dům plný cikánů. A
získali jsme dojem, že přesně to by se tu
stalo.“

Dopis č. 4

Město Libáň trvá na svém
stanovisku a jako vlastník pozemků
využije všech zákonných možností k
podání konkrétních námitek ke
všem stupňům
jednotlivých řízení, jakož i k předložené
stavební dokumentaci.

S pozdravem Petr Soukup, 7. 1. 2013 Stanislavu Pencovise
tak souhlas města spíš vzdaluje. Bude se jej ale snažit
získat i tak –
přesvědčováním politiků a nakonec i trestním
oznámením. Je totiž přesvědčen, že
radnice porušuje zákon. A její souhlas je to
poslední, co jeho záměru brání.
Pro dům Mikóových dál shání
materiál a dobrovolníky na práci.
„Neztrácím tím
životní čas proto, abych si pak s někým mohl
popovídat, jak jsem hezky
zachránil dům a rodinu,“ říká. „Chci
ukázat recept pro ostatní, kteří by chtěli
udělat něco podobného.“

***

Chartisté podpořili protestující studenty

17.1.2013 TV
Metropol

15:00 Zprávy

redaktor

——————–

Dana Němcová, Stanislav Penc nebo Alexandr Vondra,
představitelé předlistopadové opozice, kteří byli na začátku takzvaného
Palachova týdne v roce 1989 zatčeni na Václavském náměstí, se sešli u sochy
svatého Václava, aby podpořili protesty studentů proti krajským komunistickým
radním ve školství.

Alexandr VONDRA, někdejší mluvčí Charty 77

——————–

Já se s těmi studenty, kteří proti tomu protestují,
absolutně sympatizuji a solidarizuji, protože skutečně komunista na školství,
to je horší než kozel v zahradě.

Petr PLACÁK, spisovatel a historik

——————–

Je ostuda, že proti tomu protestují studenti, kteří vlastně
dobu komunismu nezažili a mají, vědí o tom jenom, mají o tom jenom
zprostředkované informace a že ti lidi, kteří ten komunismus zažili, tak že
jsou v tomhle tom smyslu pasivní, no.

redaktor

——————–

Signatáři Charty 77 se svojí iniciativou snaží na pasivitu
lidí ve vztahu k minulému režimu upozornit.

Dana NĚMCOVÁ, strážkyně odkazu Charty 77

——————–

Já mám obavu, že lidi se spíš snaží zapomenout na to, co
bylo a naše snaha je, aby si to znovu uvědomili, aby ti, kteří pamatujou, tak
nemysleli jenom na to, že měli určité jistoty vykoupené tím, že byli prostě
jako otroci bez svobody a aby pro ty nové ta svoboda měla nějakou cenu, protože
tu cenu prostě lidi byli ochotni tenkrát platit skutečně.

Alexandr VONDRA, někdejší mluvčí Charty 77

——————–

Myslím si, že to byl důležitý moment, protože tehdy skutečně
to zvedlo odhodlání české veřejnosti a to, co se pak tady celý týden na
Václaváku dělo, tak skutečně narýsovalo cestu k listopadové revoluci a já jsem
rád, že dneska tu žádná policie není a že my všichni můžeme svobodně svůj názor
říct.

redaktor

——————–

V průběhu týdne už na protest proti účasti komunistů ve
vedení krajů proběhly demonstrace v Olomouci, Českých Budějovicích, Karlových
Varech a ve Zlíně. Palachův týden pak v sobotu devatenáctého ledna ve čtrnáct
hodin zakončí demonstrace na Václavském náměstí.

Zatčení o Palachově týdnu podpořili studenty proti komunistům

16.1.2013
tyden.cz

ČTK

Představitelé předlistopadové
opozice, kteří byli na začátku
tzv. Palachova týdne v roce 1989 zatčeni na
Václavském náměstí, ve středu na
stejném místě podpořili protesty studentů proti tomu, že
místa některých
krajských radních pro školství obsadili
funkcionáři KSČM. V horní části
náměstí
během krátkého setkání položili květiny k
pomníku sv. Václava a připomněli si
události před 24 lety.

„Komunisté falšovali dějiny, přivlastňovali si
osobnosti či dějinné události, které s nimi neměly zhola nic společného,
falšovali výzkum stejně jako statistické údaje. Cenzurovali veškeré informace v
zemi, od sdělovacích prostředků přes texty písní až třeba po návody na obalech
zboží, zakazovali nejen odbornou literaturu i beletrii, ale třeba i jen dětské
říkanky jen z toho důvodu, že je napsal či ilustroval autor, který byl v
nemilosti,“ řekl ve středu někdejší disident Petr Placák.

V prohlášení, které přečetl přítomným zástupcům médií a
několika přihlížejícím, uvedl, že dnešní KSČM se nejen nedistancovala od
způsobu své předlistopadové vlády, ale „onu dobu všestranného kulturního a
ekonomického úpadku vydává za vrchol našich dějin“.

Ze účastníků zatčených během demonstrací z Palachova týdne
od 15. do 20. ledna 1989 ve středu přišli také Dana Němcová, Jana
Petrová-Marco, David Němec, Ota Veverka, Stanislav Penc a Alexandr
Vondra. „Nemohu zapomenout na zesnulou Jana Sternovou, která ve svých
sedmdesáti letech za sebou měla koncentrační tábor a výslechy na gestapu. Po
zatčení nám cestou ke komunistickým vyšetřovatelům rozdávala cigarety,“
vzpomínal Placák.

Disidenti si připomněli své zatčení v lednu 1989. A podpořili protesty proti radním z KSČM

16.1.2013
zpravy.rozhlas.cz

Veronika Sedláčková,Vojtěch Kouřímský_

Na pražském Václavském náměstí se dnes odpoledne sešli
někdejší disidenti, aby si v den výročí upálení Jana Palacha připomněli své
zatčení během takzvaného Palachova týdne v roce 1989. Na stejném místě, kde je
tehdy zadržela komunistická policie, podpořili také protesty studentů, aby
místa radních pro školství v některých krajích obsadili zástupci KSČM.

„Samozřejmě my respektujeme výsledek
krajských voleb, ale
pokud jde o obsazování míst radních
zodpovědných za školství, tak v tomto
případě se naprosto solidarizuji jak se studenty, tak i s
mnohými učiteli,
protože vycházím z toho, že komunista ve
školství je horší než kozel v
zahradě,“ uvedl Alexandr Vondra.Vondra je jedním z
lidí, kteří v lednu 89
skončili v policejní cele. Současnému politikovi za ODS a
exministrovi obrany
vadí, stejně jako dalším disidentů, kteří
se dnes sešli u sochy svatého
Václava, že se komunisté nedistancovali od
minulosti.Poslanec za KSČM Pavel
Kováčik v reakci na Vondru podotkl, že KSČM dneška
není KSČ minulosti. Kdo
chtěl slyšet omluvu a distanci strany od minulosti, ten ji podle
něj slyšel.
Navíc kontroval, že i v porevoluční éře se staly
věci, od nichž by se měly
strany distancovat.„Já jsem neslyšel, že by se
kdokoli z ODS včetně pana Vondry
distancoval od lumpáren devadesátých let, od
tunelování, od korupce, od
rozkrádání všeho, co tady bylo. A to si
myslím, že, mělo-li by to být vzato
jako, řekněme, čestný postoj, tak musí zaznít i
toto. Jestli připomínáme
minulost, tak minulost je také ta, co byla po převratu, nikoli
pouze před
převratem,“ řekl Kováčik.Protesty proti radním z
KSČM zaznívají z Jihočeského a
Karlovarského kraje. Podle Kováčika nelze uvažovat o tom,
že by se jeho strana
krajských postů radních pro školství vzdala
– je to prý výsledek voleb a
povolebního vyjednávání.Před 44 lety se
upálil student Jan Palach. Lidé uctí
jeho památku„Já to beru tak, že každý
má právo protestovat, samozřejmě jsme v
demokratické společnosti. Ale součástí té
demokratické společnosti je také
respekt k výsledkům demokratických a svobodných
voleb. Ostatně to je také to,
proč se třeba disidenti před listopadem 1989 organizovali a
scházeli. My to teď
naprosto respektujeme a chceme, aby to respektoval každý, a
nejenom, když se to
hodí,“ doplnil Kováčik.Vondra řekl, že
takový postoj vítá. Podle něj však
Kováčik patří k těm rozumnějším hlasům v
KSČM.„Ale je tam celá řada dalších
lidí, kteří sedí v parlamentu, jako paní
nebo soudružka Semelová, kteří se
vůbec nedistancovali od minulosti, a naopak se ke Klementu Gottwaldovi
a dalším
hlásí,“ řekl.Podotkl také, že protesty
studentů a učitelů nejsou něco, co by
vyvolal on a další disidenti. „To je akce, kterou
zahájili spontánně studenti a
někteří jejich kantoři, a my jsme jim pouze vyjádřili
svou podporu a
porozumění,“ řekl Vondra.Akce se dnes kromě Vondry
účastnili také Dana Němcová,
Jana Petrová-Marco, David Němec, Ota Veverka, Stanislav Penc
či Petr
Placák.„To prohlášení navrhl Petr
Placák, jeden z těch z nás, kteří byli
zatčeni 16. ledna před 24 lety na Václavském
náměstí, když jsme tam pokládali
kytičku, abychom vzdali úctu Janu Palachovi. A my jsme to
všichni, kteří jsme
tam byli, naprosto spontánně podpořili, protože ten text si o to
samozřejmě
říkal. Byli jsme tam prakticky všichni, s výjimkou
dvou, kteří už mezi námi
nejsou, a to je Václav Havel a Jana Sternová,“
dodal Vondra. Jan PalachLidé v
Karlových Varech demonstrovali proti komunistickému
radnímu Václavu
SloupoviProtest jihočeských studentů proti KSČM pokračuje
štafetovou
hladovkouVáclav Sloup, radní Karlovarského kraje a
bývalý člen Pohraniční
strážeDo Říma za Janem Palachem Pro režisérku
Hollandovou je Palach hrdinou.
Film o jeho upálení bude mít premiéru v
pátekDva dokumenty o Janu Palachovi ve
vysílání VltavyOběť Jana Palacha
připomínají pietní akce i nový
internetový
portálPetr Blažek: Čin Jana Palacha vyvolává
otázky o smyslu životaTýden Jana
Palacha

Co byste Čechům přáli do roku 2013?

4.1.2013
Parlamentní listy

Jana Šulcová

» Parlamentní Listy původně chtěly v anketě vyzpovídat
umělce a obecně lidi, kteří jsou ve svém oboru úspěšní. Zajímalo je, koho z
politiků si váží, kdo podle nich nejvíce rozumí politickému „řemeslu“ a proč.

Politiku nikdo neumí?

Bohužel však nepochodily. Kromě špičkových lékařů Jana
Pirka, který za nejschopnějšího politika označil premiéra Petra Nečase (ODS), a
Jana Cimického, který uvedl, že ideální objekt v politice nenalézá, se však z
řad úspěšných Čechů nedočkaly žádných odpovědí.

Nedozvěděly
se tak, kdo třeba podle Stanislava Pence, Milana Uhdeho, Františka Ringo
Čecha, Jiřího Bessera, Zdeňka Tůmy nebo Zdeňka Trošky ovládá politické řemeslo
nejlépe. Anketu tak nakonec uspořádaly celkem tradičně mezi politiky. Těch se
ptaly, co by alespoň Čechům popřáli do nového roku.

Jiřina Šiklová socioložka

Čechům přeji, aby si zvolili lepší politiky, pak jim dali
důvěru, vážili si jich a neměli jsme zde permanentní předvolební boj.

Michal Doktor exODS

Pevné zdraví a štěstí, úctu k sobě samým i k úctyhodným,
přiměřenou zdrženlivost a přetrvávající schopnost prohlédnout a vyhnout se
kdejakým modernistickým čertovinám.

Jiří Koskuba ČSSD

Vzhledem k tomu, že jsem hlavně lékař a mimo jiné současné
zdravotnické reformy ve mně vyvolávají minimálně rozpaky, tak vedle přání milým
Čechům dovolte z mé strany i jisté doporučení: buďte raději zdraví.

Stanislav Grospič KSČM

Určitě bych popřál především hodně zdraví a osobní
spokojenosti v životě. Dále jistotu práce a lepší budoucnost, než jim
připravuje Nečasova vláda.

John Bok předseda Spolku Šalamoun

Kromě zdraví a lásky, což jsou základní atributy života,
bych Čechům přál lepší vládu, rozumnější politiky. A aby si vybrali dobrého
prezidenta.

Jaroslav Eček TOP 09

Hlavně hodně zdraví. Vladimír Čech
herec, moderátor Popřál
bych jim méně jedovaté závistivosti, která
je ničí, více vzájemné úcty,
která
jim chybí, méně agresivního vzteku, který
je ovládá, více tolerance a lásky,
které si nechávají brát. A ať jim
pánbůh konečně nadělí schopnost si sami
vládnout, což jim zatím osudově nejde.

Únos a mlácení disidenta jsou promlčeny

4.1.2013 TV
Nova

19:30 Televizní noviny

Petr SUCHOŇ, moderátor

——————–

Únos a mlácení disidenta Petra Placáka jsou promlčeny.
Uplynulo od nich už více než 23 let. Rozhodl tak v odvolacím řízení Městský
soud v Praze. Trojice na jaře nepravomocně odsouzených násilníků estébáků si
tak může po letech oddechnout.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

——————–

Příběh jednoho z nejradikálnějších odpůrců minulého režimu,
básníka a historika Petra Placáka začíná 21. června 89 na demonstraci proti
kácení ve Stromovce.

redaktor /citace, zdroj: Ústav pro studium totalitních
režimů/

——————–

„V Praze v době od 17. do 18. hodiny došlo v prostorách
Stromovky k provokativní akci. Celkem bylo kontrolováno 105 osob. Ke skandování
protisocialistických hesel nedošlo.“

Petr PLACÁK, disident /archiv TN 30. 10. 2012/

——————–

Mě právě 4 příslušníci StB vlastně unesli odtamtud, odvezli
mě na Křivoklát do lesů, tam mě zbili, nechali mě tam.

Petruška ŠUSTROVÁ, disidentka, publicistka

——————–

On měl hrozný modřiny a taky byl viditelně otřesenej.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

——————–

O tom, co se dělo na Křivoklátsku, není ve spise samozřejmě
ani čárka.

Stanislav PENC, aktivista

——————–

Byli to hajzlové, který byli schopný v x lidech si vyndat
jednoho člověka a toho mlátit, anebo šikanovat.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

——————–

Placák podal celkem 3 trestní
oznámení. Soudy se ale
rozpohybovaly až loni. Když Obvodní soud pro Prahu 7 v
případu na jaře
rozhodoval, tak Irovského, Vrbického i Prchala potrestal.
Odcházeli s tresty
rok, rok a půl a s podmínkou. Čtvrtá
estébácká mlátička René Springer
mezitím
zemřel. Proti rozsudku se státní zástupkyně i 3
odsouzení odvolali. Městský
soud v Praze ale novým verdiktem Placáka šokuje.
Případ má být už promlčený.

Martina LHOTÁKOVÁ, mluvčí Městského soudu v Praze

——————–

Není výjimkou, že toto rozhodnutí v odvolací instanci může
být zcela jiné.

Petr PLACÁK, disident

——————–

Stát, který prostě s tím nic nedělal leta, tak najednou
řekne, že to je promlčený, tak to je teda, myslím, naprosto absurdní.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

——————–

Zmlácený disident si chce stěžovat. Hodlá se dovolat
spravedlnosti třeba až u Ústavního soudu. Zuzana Smiešková, televize Nova.