Původ kozy
Koza domácí (Capra aegagrus f. hircus)
Koza domácí je potomkem kozy bezoárové (Capra aegagrus), která je rozšířená od Egejských ostrovů přes Malou Asii na jih do Sýrie a Palestiny, na východ do Zakavkazí a Íránu. Na tomto území však byla již z velké části vyhubena.
Ke zdomácnění koz došlo v prehistorické době v Malé Asii asi v 7. tisíciletí př. Kr. Pro svoji všestrannou užitkovost se zdomácnělé kozy rozšířili brzy po celém světě. Původní formy kozy domácí měly podobně jako její divocí předkové šavlovitý tvar rohů, byly však (zvláště u samic) slabé a krátké. V některých primitivních chovech v severnějších částech Evropy se tento „původní“ typ udržel dodnes. Od 4. a 3. tisíciletí př. Kr. se začínají objevovat na různých místech (Orient, Egypt, Evropa) formy kozy domácí, které mají rohy stočené směrem od hlavy ven (tzv. homonymně, pravý doprava a levý doleva). (Pozn.: Jde o zdůraznění homonymního stáčení rohů kozy bezoárové, jež je naznačeno u některých jejich poddruhů. Zejména v Evropě vytlačily kozy tohoto typu původnější a primitivnější šavlovitý tvar kozy domácí.) U některých koz se projevila tendence ke zkracování a zeslabování rohů, až vznikly rasy bezrohých koz.
Na vzniku některých plemen se pravděpodobně podílel i dnes vyhynulý druh Capra prisca. Koza šrouborohá (C. falconeri), která se na domestikaci koz nepodílela má rohy stáčené heteronymně. Heteronymní (stejně jako homonymní stáčení je dominantně dědičným znakem) stáčení rohů koz je typickým znakem nedomestikovaných koz.
Podle nálezů v Egyptě a v Babylonii víme, že se kozy chovaly zejména pro srst (která se údajně získávala škubáním, nikoliv stříháním jako u ovcí) a pro kůži (pro výrobu nádob). Velkou užitkovost vykazují i v produkci mléka. Nejznámější chovy koz byly ve starém Řecku. Hojně byl rozšířen i na ostrovech v Egejském moři (název Egejské moře je odvozen od slova „aix“ = koza). Pro větší odolnost koz vůči vlhku a horku a pro jejich dobrou schopnost přizpůsobení se pastvě i v listnatém pralese byl jejich chov rozšířen i v tropické Africe.
Náboženství
V náboženských představách starověku hrála koza důležitou roli. Byla často použivána jako obětní zvíře. Kozy najdeme často vyobrazené na sarkofázích a nádobách. Téměř vždy se při zmínce o kozách mluví i o mléku, které sloužilo jako oběť Slunci. Pro svůj význam jako zdroj mléka se dostala koza přímo na hvězdnou oblohu. Ještě dnes se jedna jasná hvězda v Mléčné dráze jmenuje Kapella, tj .Koza. Kozí mléko sloužilo rovněž za pokrm bohů. Mladého Dia kojila mlékem koza Almathea, když jej jeho matka schovala před otcem. Když si jednou tato koza ulomila roh, naplnila jej jedna z nymf vzácnými plody a učinila z něj symbol požehnání -dnešní roh hojnosti. Koza byla hlavní obětinou bohu Diovi a jeho manželce Heře, která jedla nejraději kozí maso. Koza jako nejdůležitější lovné zvíře byla rovněž posvátným zvířetem bohyně Artemis. Pan, bůh lovu a pastýřů, měl polovinu těla kozí. Sám Bacchus, bůh vína, seděl na voze taženém kozím spřežením.
V indické mytologii se koza objevuje především jako zvíře Tusana, blahobytného a vousatého boha Slunce. I tam sloužily kozy často jako oběť. Ve Skandinávii, kde kozorožec nebyl znám, bylo toto souhvězdí označováno jako Haber (Kozel). Zatímco pohanské národy kozu velmi uctívaly , v nastupujícím křesťanství nastal obrat. Již u Izraelitů byla koza dávána do vztahu s ďáblem (kozlí rohy, kozlí kopyta, kozlí ocas ) . Při slavnostech smíření byl do pouště zaháněn kozel obtížený hříchy lidstva. Kozorožec a kozel byli považováni za vtělén1 ďábla, za znamení temnoty a zla. Zjevně to bylo z důvodu „vykořenění “ předchozího náboženství a nastoleni nového